Vloni na jaře, to ještě byla Týna, naše psice (po mámě knírač, po tátovi jezevčice), na tomto světě, jsme si jednoho krásného jarního víkendového rána udělaly delší procházku po našem sídlišti.

Sluníčko svítilo, všude byl klid a byla to krása nádherná, ta rosa na nové trávě, jejíž zelená barva je zjara tak nepopsatelná, ty beránky na jinak jasně modré obloze a ty rašící lístky keřů a stromů, které se téměř slyšitelně draly na voňavý vzduch ze svých kdysi ochranných obalů. Užívaly jsme si této ranní pohody, když vtom nás vyrušil velice zvláštní zvuk.

Bylo to jakési tokání spojené s podivným drnčením a chvíli nám trvalo, než jsme objevily zdroj tohoto neobvyklého zvuku. Byla to malá skupinka ptáčků, které jsem u nás ještě nikdy neviděla. Malá tělíčka na tenounkých nožkách měla krásnou ozdobu - červenohnědý delší ocásek, který se stále komíhal a na vteřinu nebyl v klidu.

Náhle, jako by se všichni naráz domluvili, vzlétli z keře, kde doposud seděli, a zamířili k nejbližšímu paneláku. Čekala jsem, že se po vzoru našich sídlištních holubů usadí na balkónové zábradlí, ale kdepak! Jeden vedle druhého se svými malými drápky zachytili drsné omítky domu a dál pokračovali ve svém koncertování. Chtěla jsem si tyto dosud nevídané ptáčky prohlédnout zblízka a tak jsem zamířila na chodník, který vedl těsně pod koncertujícím houfem.

Jako by však vytušili moje úmysly, opět jako na povel všichni ptáčci vystřelili do vzduchu a náhle jsme s Týnou byli svědkem nádherného (zřejmě namlouvacího) tanečku. Samičky, rozpoznatelné podle méně výrazného zbarvení, přímo stály ve vzduchu jako kolibříci, křidélka se jim téměř nepoznatelně míhala a kolem každé z nich poletoval houf nápadníků, kteří se předváděli a snažili se jeden druhého překřičet.

Ptáčci byli svým tanečkem naprosto pohlceni, a proto se dostali až nad malou psici, která je se zájmem pozorovala. Tak jak taneček náhle začal, tak také náhle skončil a došlo k podivuhodné situaci: zmožení ptáčci se snesli k zemi tam, kde právě byli, to jest těsně kolem psice. Ta byla v první chvíli tak překvapená, že zůstala s tlapkou nataženou ve vzduchu a nedokončila krok, ke kterému se právě chystala.

Pak přinožila, chvíli stála a pak se s velmi otráveným a současně blahosklonným výrazem uložila na zem. Dávala najevo, jak ji toto zdržení obtěžuje, ale ona přece má pro ostatní zvířátka pochopení a tak chvíli posečká. Byl to úžasný pohled na ležící psici obklopenou houfem ptáčků, ale ani tento krásný výjev netrval dlouho. Ptáčci si brzy odpočinuli a odlétli provozovat své taneční umění někam jinam.

Dnes už vím, že se krásný ptáček s rezavým ocáskem a zvláštním hlasem jmenuje Rehek zahradní a na zimu odlétá do jižních krajů.

Tuto příhodu jsem si vybavila dnes ráno, kdy v třeskutém mraze začalo svítání a jako na povel začali v křovinách schovaní ptáčci zpívat. Kosáčci, vrabci a ostatní opeřenci nic nedbali krutého mrazu a zpívali vítací píseň vycházejícímu sluníčku a přivolávací píseň letošnímu jaru.

Oni totiž vědí to, co my, lidé, teprve tušíme: navzdory závějím sněhu a teplotám, klesajícím hluboko do záporných hodnot, se to letošní JARO blíží. Nevím, kde právě teď přesně je. Ale díky dnešnímu zpěvu ptáčků vím jistě, že přijde i k nám.