Přemýšlel jsem nad tím co třeba dnes určuje velikost a hodnotu člověka. V podstatě je to velmi jednoduché. Dnešní doba je zaměřena na výkon a to také určuje hodnocení. Média se zabývají pouze úspěšnými lidmi, těmi kteří ve svém životě dosáhli těch nejlepších výsledků. Člověk není hodnocen jaký je uvnitř, ale jak se prezentuje veřejně. A tak se vytvářejí falešné idoly typu Superstar, pánů Krejčířů, pochybně úspěšných politiků, kteří o základních lidských hodnotách nemají ani páru. Chci se s vámi podělit o pár myšlenek, které mi nedávno proběhly hlavou při jednom obyčejném podzimním odpoledni.
Procházíme s manželkou, jako každou sobotu odpoledne, portálem bývalého kláštera v Žirči, kde navštěvujeme naši velmi dobrou známou. Tento objekt slouží jako sociální zařízení lidem kteří onemocněli roztroušenou sklerózou. Je to pro většinu z nich jediné východisko, jak přežít svízelnou životní situaci, zaviněnou jejich nemocí. Jsou vlastně určitým způsobem mimo reálný svět, jakoby "za zdí".
Manželka odchází za naší známou a já vcházím na nádvoří, kde okolo stolu sedí na lavici a vozíčcích obyvatelé tohoto domu. Mám mezi nimi kamarády a tak si k nim sedám a poslouchám o čem se baví. Sleduji také, jaká je tam atmosféra. Mám rád tato sobotní odpoledne, krátká posezení ve společnosti těchto lidí a naši známé, která je již několik let upoutána na lůžko.
Sedím s nimi, občas se přidám k hovoru, ale neustále sleduji jejich chování. Jsou velmi srdeční, smějí se, dělí se o přinesené dobroty, pijí kávu, hrají karty a mě je s nimi dobře. Většinou se vyhýbají hovorům o svém onemocnění, ale občas se rozhovoří o svém životě. Poslouchám jejich životní osudy, hovoří o nenahraditelných ztrátách v rozpadlých manželstvích, zaviněných jejich nemocí.
Mnozí mají pocit, že jsou naprosto opuštěni a nikdo už o ně nemá zájem. Je hrozné slyšet mladého muže plakat, že ho žena už nechce. Odvracím tvář, aby nebyly vidět slzy v mých očích a nemohu to rozdýchat. Proč musí lidé prožívat takové utrpení?Tato atmosféra ale nikdy netrvá dlouho, za chvíli se všichni opět smějí a těší se z těch drobných hezkých chvil, které mohou prožívat.
Mám v sobě ještě trochu smutku a v tom se zadívám na nádvoří, kde se objevil malý psík. Je to malá čivava, ale zjišťuji, že nemá v pořádku jednu nožičku. V podstatě jí nemá, protože může používat jen tři. Uprostřed nádvoří leží velký kus cihly, tak dvakrát těžší než je ona, ale to malé zvířátko se k ní žene a s velikou vervou ji táhne pryč. Nemohu pochopit, kde se v tom malém tělíčku bere tolik odvahy a síly.
Všichni přestávají hovořit a začínají povzbuzovat to prťavé chlupaté stvořeníčko. Trvalo to hezky dlouho, ale taháním, strkáním, vrčením a já nevím čím ještě, se podařilo tomu zvířátku přemístit cihlu přes celé nádvoří a tam ji ukrývá do květin. Všichni jsme jí samozřejmě hodně chválili a ta prťavka se nakrucovala jak olympijský vítěz. Doťapkala k vozíku svého páníčka, vyškrabala se na něj a když jí zvedl na klín, zamilovaně se dívala do jeho tváře. Olízla mu ruku a jakoby říkala "Vidíš jakou máš šikulu ".
On jí hladil a já najednou viděl úplně jinou scénu. Pochopil jsem obrovskou věc. Viděl jsem dvě stvoření, která byla pro svá tělesná omezení pro svět nezajímavá, ale oni jeden druhého vnímají jako vrchol dokonalosti. Rozhlédl jsem se po všech lidech okolo a v tom se to stalo. Stalo se něco, co mě donutilo napsat toto zamyšlení. Pochopil jsem najednou jaké lidi mám okolo sebe.
Přiznám se, že i já měl pocit, že oni mají život prohraný. Cítil jsem obrovskou lítost a nespravedlnost, v tom co je potkalo. Oni už nemají šanci zasáhnout do nějakého dění a ovlivnit ho. Mnozí z nich jsou vzdělaní, před onemocněním velmi úspěšní a najednou je nikdo nepotřebuje. Měl jsem asi stejný pohled jako ostatní lidé z venku. Co se tedy ve mě změnilo?
Vidění hodnoty těchto lidí. Hodnoty člověka ,který je schopen bojovat každodenní životní boj. Viděl jsem v těch lidech jejich obrovské hrdinství, že to nevzdávají. Oni jsou skuteční hrdinové, kteří tahají a strkají tu svojí "cihlu" a radují se z každého prožitého dne. Hodnota lidského života není jen ve velkých činech, ale v trpělivosti, vnitřní síle a touze žít. Ten malý psík mě najednou naučil jinému pohledu na svět a na lidi.
Když sedávám u lůžka mojí známé, povídáme o všem možném. Obdivuji se její trpělivosti a životnímu optimismu. Máme s manželkou onemocnění, která nás také podstatně omezují, ale když jdu z návštěvy, mám znovu "nabité baterky". Bavíme se i o duchovních věcech a mnohokrát od ní dostávám lekci.
Jednou jsem se jí ptal: O Bohu se říká, že může uzdravovat. Kdyby to byla pravda, chtěla bys to? V její situaci mne odpověď šokovala. "Chtěla, ale ne jako něco za něco. Skutečná víra není, něco za něco." V dnešním světě je to neslýchané. Teď funguje pravý opak. Když mi nemáš co nabídnout, nejsi pro mne zajímavý.
Asi již nikdy nedosáhnu něčeho výrazného, v tom jsem již za zenitem. Určitě ze mne nebude Superstar. Jsem ale vděčný za to, že se mohu setkávat s takovými lidmi jako jsou Hrdinové za zdí. Pro mne mají velkou hodnotu, protože mne učí dívat se na svět jinýma očima.