28.3.2024 | Svátek má Soňa


PSI A KOČKY: Však si rozumíme…

5.6.2007

Příklad? Tak jo: čerstvé maso na stole. Dokud jsme přítomni, kocour si ho ani nevšimne - vlastně tam žádné maso ani není. Stačí na chvilku zajít za roh a pak se rychle vrátit a vida - přistihneme lotra, jak se pokouší dostat do obalu a užít si to. Když na něj křikneme, uraženě odsedne a zase se tváří, že tam vůbec žádné maso není a nikdy nebylo. Jůzlová Bony 3

Psi, jak jsem se také dočetla, nemají mimické svaly. Vůbec jim to nevadí. Svůj názor na věc dokáží vyjádřit spolehlivě i bez nich. Celkový postoj, ocásek, naklonění hlavy, pohyby uší, výraz mordy… A na co by byly vám mimické svaly, když byste byli zarostlí hustou srstí od špiček uší až k čumáčku, že… O kočkách dtto. Kdo někdy viděl uraženou kočku, přesně ví, co myslím - a to jí, samozřejmě, v téhle situaci vidíte nanejvýš zezadu.

Oba druhy chlupatců se dále vyznačují jemným sluchem. Tedy slyší to, co my ne. Zejména dobře slyší, co chtějí a vůbec, ale vůbec neslyší, co nechtějí. Příklad? Tak jo: kupovala jsem ryby v lahovických sádkách, mají tam vlčáka Azora. Azor se pomalu vzdaloval z páníčkova obzoru a mířil si to na parkoviště ven. Pán přestal obsluhovat a rázně velel: Azore! Místo! Kde máš místo?! Pes ještě chvíli popocházel, než se zastavil, zády k páníčkovi, prověsil hřbet, sklonil hlavu a i zezadu bylo vidět, jak si říká: vydržím, ono ho to přejde… (Nepřešlo).

Dále vůbec nepochybuji o tom, že oba druhy chlupatců moc dobře VĚDÍ o věcech, o nichž MY zbla netušíme. Jak zvíře kočičí, tak psí moc dobře ví, kdy přijede auto s páníčkem, a to za situace, kdy zmíněné auto má k domovu nejméně kilometr jízdy. Nebo jinak: naše čubizna (a jiní psi našich přátel) jasně poznají, když rodina balí na cesty SE PSEM a na cesty BEZ psa. A to, prosím, nikoliv podle toho, že se přibaluje psí deka a konzervy! Podle něčeho jiného - víc nevím.

Když se kdokoliv z nás vrací domů, dostane se mu pohybové etudy - šťastný pes skáče jako blázen, vrhá se na příchozího a nenechá si to rozmluvit, jazyk visí z pootevřené mordy… Občas se ozývá i potěšené kvíkání. Jakýkoliv výcvik v trpělivosti a sebeovládání ze strany psa postrádá smyslu, čubizna šílí láskou. Kocour je také rád, že jsme se mu vrátili ze světa širého, ale jako starý mazák se chová decentně a musí si navíc dát pozor, aby ho ta bláznivá nepřišlápla. Vyskočí na botník, otírá se o pověšený kabát a jasně a stručně zamňouká, či spíše vyrazí jakési hrdelní zvuky.

Ovšem protože naše čubizna je děvenka neposedná a podnikavá, občas nutně nastupuje provinilý výraz. Po vítacím ceremoniálu se pes zastaví, packy rozkročené, hlava mírně na stranu a prověšená, ocásek dole a pak rychlý odchod nejlépe pod křeslo nebo pod postel "tam na mně nemůžou". A my už víme, že něco provedla a hledáme, co se jí podařilo zničit.

Jak jsem už jednou psala, je to signál pro kocoura, aby se cítil jako pán bytu a dokud má naše Bonynka pocit provinění, producíruje se po bytě, občas si pomňukne a motá se nám pod rukama-nohama, aby si nás nerušeně užil. Čím je ten kocour starší, tím je ukecanější. Jsou s ním pěkné hovory, když sedí na stole proti vám a praví Mňuk. Tak mu odpovíme a zase: Mňuk, mňó. No tak si občas pěkně pokecáme.

Když nám čubizna potřebuje něco sdělit a my to nechápeme z jejích projevů, nastoupí hlasový part, tedy pestrá škála kvíkání, pištění a kňučení. Je to zvláštní, ale náš pes na nás neštěká - to má vyhrazeno jen pro CIZÍ. Vysvětlujeme se to tím, že když jako štěňátko kňourala, tak my jsme se mohli přetrhnout a ona přišla na to, že to 100% zabírá.

Naopak kolegyně mi vyprávěla, že jejich dobrmanka Baruška si na ně prostě jasně krátce štěkne. Říkala mi, že když si byli vybírat štěně, zaujala je právě Baruška. Byla první u vrátek a pisklavě na ně štěkala, byla první u misky a pěkně se cpala. Bude z ní dobrý hlídač a bude se mít k světu, mysleli si. Dneska, pravila kolegyně, by je Bára sežrala či spíše nejraději by slupla i jejich večeře a když něco potřebuje, tak si na ně štěkne. Chci ho pokoje - haf. Chci na dvorek - haf. Chci míček - haf.

Skoro každý den se po ránu potkáváme s těmi samými lidmi, takže je čubizna už zařadila do svého vítacího repertoáru. Jeden náš známý už ví, že při setkání s naší čubiznou se musí pěkně sklonit a podrbat čoklovou dřív, než na něj začne skákat, chce-li do práce dorazit čistý. Sám psa nemá, ale za ty skoro tři roky, co se potkáváme, se o psech už něco naučil: čubizna k němu po ránu přišla velmi zvolna, nechala se pohladit a pak stála, hřbet prověšený, ocásek dole, uši skleslé, nezajímalo jí, že zvolna odcházím…

I tenhle neznalec psů poznal, že se něco děje a povídá "Co je s tím psem? Je nemocný?" Kdepak nemocný - prostě PRŠÍ! To je zlomyslnost, kterou naše čubizna nesnáší a nevidí důvod, proč courat venku. A tak to na nás zkouší, co kdybychom někdy chtěli vyhovět a vrátit se?

Zdena Jůzlová



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !