Do Plzně jsme přijeli ve čtvrtek odpoledne a rovnou zamířili do ZOO. Kdysi jsem tam byla a moc se mi líbila. Ani tentokrát nezklamala – je docela velká, krásně položená a zvířata tu mají prostorné a zajímavě upravené výběhy. Jediná chyba byla, že jsme zapomněli foťák, takže na Rajče jsem vybrala jen tři nejméně nepovedené fotky z mobilu. K těm zvířatům z titulku se dostanu za chvíli.

ZOO - hroší siesta

V pátek jsem chtěla na hrad Radyni, ale zjistilo se (naštěstí včas), že mají otevřeno jen o víkendech. Tak jsme místo toho odjeli do Plas podívat se na klášter. Klášter má za sebou obvyklou historii - byl založen roku 1144, středověkou prosperitu přerušily husitské války. V období baroka byl velkolepě obnoven (Santini a Dientzenhofer). Potom jej Josef II. zrušil a v 19. století jej koupil rakouský kancléř Metternich.

Klášter Plasy - Boží oko

K němu se váže jedna roztomilá drobnost – mezi mohutnými budovami kláštera, pivovaru, kostela atd. se krčí taková malá chaloupka. Chvíli jsme si na tom prostranství povídali s pánem z Národního technického muzea, které má klášterní pivovar, dnes muzeum, ve správě. „Co myslíte, že to je?“, ptal se nás s pohledem upřeným na chaloupku. No – překvapil nás. „Je to pravděpodobně nejstarší garáž v republice“, řekl a dodal, že poslední Metternich tam měl auto. A že už se restauruje exponát, který bude – snad napřesrok – do garáže umístěn.

Klášter Plasy - garáž

Jinak proč technické muzeum – klášter byl postaven v mokřinách s využitím úžasného vodního a větracího systému (pro zájemce mám nafocený informační panel na Rajčeti).

Naším dalším cílem byl kopec Krkavec na okraji Plzně, kde jsme na mapě našli rozhlednu. V reálu byla sice pěkná, kamenná, ale poměrně nízká a navíc z obou stran obklíčená vysokými vysílači. Zvlášť moc toho z ní vidět nebylo, dokonce ani když jsem vylezla po žebříku až na vršek (ale zase jsem na Frantovi vyhrála panáka).

V sobotu ráno jsme vyrazili na tu Radyni. Byla postavena za Karla IV., původně se jmenovala Karlskrone. Je hodně podobná Kašperku (Karlsberg), prostě dva strážní hrady - palác a na každém konci věž. Tady na Radyni z jedné zbyla jen část zarovnaná s palácem, z druhé tři a půl patra. Původně jich bylo pět. Ale i tak je z ní skvělý výhled na Brdy, na Šumavu, na Krušné hory...

Hrad Radyně

Naším dalším cílem byl zámek Kozel. Franta mě cestou přesvědčoval, že už jsme tam byli, ale vzpomněla jsem si, až když jsem ho viděla (tedy ten zámek). Před těmi... možná patnácti lety mě okouzlil úžasnou zahradou. Budovy byly zanedbané, jak už to bývalo. Dnes zámek zřejmě úspěšně nabízí romantické místo pro svatby, takže je jak z cukru.

Zámek Kozel

Pod zámkem byla poslední atrakce tohoto výletu – historický inundační most. Spojuje zámek s obcí Šťáhlavy, což byl kdysi střed panství. Inundační? Před časem jsem se poučila: preventivní ochrana důležité cesty vedoucí v nízko položených místech před zatopením.

V neděli jsme se ještě rozhlédli po Plzni - památník Díky Ameriko připomínající osvobození Plzně americkou armádou v květnu 1945 (aktuálně v opravě), náměstí Republiky s chrámem sv. Bartoloměje - a konečně doputovali na výstavu, kvůli níž jsme se sem původně vydali. Světlo, šero a temnota – umění 19. století. Měli tu být zastoupeni Adolf Kosárek, Julius Mařák, Antonín Chittussi, Jakub Schikaneder, Antonín Slavíček a další – což byla pravda, ale výstava byla maličká, většinou jeden, maximálně tři obrazy od každého.

Plzeň - sady

No, ještě jsme se pak prošli po krásných parcích, které lemují staré město, já jsem si sbalila svou rýmu a kašel a jeli jsme domů.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.