Když tohle píšu, chystáme doma rekonstrukci – zatím půlky bytu. Až se z toho vzpamatujeme, tak časem doděláme zbytek. Když tohle čtete, už to frčí. Snad jsem ještě příčetná.

Před časem jsem dostala tip, že vinyl na podlahu si mám jít nakoukat a vyzkoušet do Kunratic, že paní prodavačka je moc příjemná a vstřícná (s dodatkem, že snad tam při naší návštěvě nebude nějaká protivná babizna. Nebyla. Byl tam mladý muž, kterého jsme očividně obtěžovali).

Kunratice - zámecká zahrada

Ale zase tolik to nevadilo, protože jsme se v přilehlé hospůdce výborně naobědvali a usoudili, že to bude třeba rozchodit. Vyrazili jsme se kouknout na kunratický zámek. Ze zámeckého parku se dal jen z dálky zahlédnout –zvenku vypadá v poměrně slušném stavu. Zahradu má hezkou. Ale není nijak velká, a tak jsme přešli na turistickou cestu, která nás vedla k Šeberáku a dál podle rybníků na Kunratickém potoce.

Všechny rybníky a rybníčky byly zamrzlé, jen bláto na cestách roztálo.

Všude plno kachen a jiných vodních ptáků – mezi jinými i čtveřice moc hezkých hus, které jsem si radostně fotila, zatímco jedna z nich se nadechovala k syčivé ofenzívě.

Vodní ptactvo se hrne k nám.

Bylo krásně, samozřejmě mráz, ale slunce svítilo a jen velmi sporadicky bylo možné někde ve stínu zahlédnout zbytečky sněhového poprašku. Viděli jsme je hlavně, když jsme začali stoupat k hradu. Tedy hrad… říká se mu Nový hrádek a je to zřícenina, z které nad zemí nezbylo nic, ale do hloubky jsou odhaleny zdi. Hrad si nechal postavit Václav IV. v letech 1411 – 1412 (!). V roce 1421, po pouhých devíti letech od dostavění, ho dobyli, vyrabovali a zapálili husité.

Tohle obléhání bylo dost nezvyklé – husité se snažili poslední významnou baštu drženou Zikmundem urychleně dobýt, a proto se sem vypravili na konci prosince 1420 (ve středověku se v zimě neválčilo). Vybudovali si veliký a dodnes zřetelný tábor, odkud hrad ostřelovali z praků a tarasnic.

Všechno to popisují veliké a docela hezky udělané tabule.

Nový hrádek - ta malá postavička jsem já :-)

Cesta od hradu nás vedla dál dubovým lesíkem, po něm následovala velmi prozaická  část, kdy jsme hledali Obchodní centrum Chodov (čti: záchody) a procházeli k přehradě. Hostivařská přehrada byla na Botiči postavena začátkem 60. let. Je to největší pražské koupaliště, na protější straně je rybářský revír. Nikdy jsem se tu nekoupala (ani nechytala ryby).

Vzhledem k tomu, že tu touto dobou moc lidí neplave, myslela jsem, že bude břeh přístupný, ale nebyl. Bývali bychom mohli jít po protější straně, kde podle vody vede značená cesta, ale už se připozdívalo, takže jsme volili cestu méně atraktivní, ale krátkou. Na vodu jsme pořádně viděli jen z hráze.

Hostivařská přehrada

Od přehrady už to bylo jen kousek podle Botiče. Botič má jednak špatnou pověst (při povodních v roce 2013 nadělal dost škod), jednak smůlu – býval to krásný romantický potok, jenže dneska je převážně zatrubněný. Tady blízko přehrady ještě vypadá hodně přírodně, věřím, že v sezoně bude hezky zarostlý a plný kachen a žab.

A pak už následovalo jenom kafe a větrník v Hostivaři a cesta domů. Pěkně dlouhá.

Foto autorka. Další fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.