Po delší úvaze jsme jednu zakoupili a odnesli domů, kde jsme ji umístili do akvária k rybičkám, které byly v té době mnohem větší než želva. Dostala jméno Julie. V akváriu jsme jí vybudovali pyramidu z kamenů, aby mohla na souš.

Přiznávám, že tehdy nás nenapadlo to, co jsme se posléze o těchto želvách dočetli v odborné literatuře - musí mít vody tolik, aby dosáhly na dno a neutopily se. Kdo tohle napsal, nikdy želvu nádhernou plavat neviděl. Plave, a to s takovou elegancí, jakou by člověk u údajně nemotorného zvířete neočekával.

Dnes už má Julie (časem se ukázalo, že je to Julián, ale nějak mu/jí to jméno zůstalo) své vlastní akvárium. Tehdy jako maličký, hračce podobný tvor, vylepšovala život obyvatelům společného akvária. Párek akar, mnohem větší než ona, trpěl její pozorností nejvíc - želva se chtěla kamarádit a akary měly zcela jiné zájmy.

Až Julie poporostla, začala se o ryby zajímat nejen jako o přátele, ale také jako o zdroj potravy a musela se stěhovat. Na přechodnou dobu dostala malé akvárium a tehdy se to stalo.

Zřejmě se nachladila a také kvůli nedostatečně filtrované vodě dostala zánět očí. Na veterině mi řekli: "Paní, to je moc ošklivý zánět, ta želva už nikdy vidět nebude. Ale můžete to zkusit trochu přeléčit."

Naučit se ošetřovat želvu, které musíte do očí nakapat oční kapky, pak jí je namazat a pacient se vám při tom snaží vytrhnout z ruky kus masa, syčí a škrábe, jsem se naučila dost rychle. Pak se želva musí nechat proběhnout venku, aby si léky z očí hned nevymyla. Kdo říkal, že je želva pomalá a neumí běhat?

Takže, pane doktore, Julie vidí. Ne sice dokonale, ale víme určitě, že vidí. Dokáže sledovat prst přiložený na sklo akvária a živou rybu si taky chytí. Jsme moc rádi, že tentokrát jste se spletl.