Předchozí díl najdete na tomto odkazu.

Venku se zatím vyjasnilo, dokonce svítí sluníčko. Hladina stále pomalinku klesá. Brána je stále dokořán. Napadá mně, že v otevřené stájce po Zorce plave hromada slámy a nějaký ten koblížek a že bych ji mohla uklidit jako ten pověstný Augiášův chlív. Že voda stejně pobrala kdejaké svinstvo a trocha přírodního materiálu ničemu neublíží. Hezky svižně metlou směřuju všechno do proudu kolem domku, ometám i stěny a přijde mi legrační, jak hromádky slámy a koblížků ochotně odplouvají. Trochu jsem zapomněla na ty zástupy lidí, neustále proudící proudem na ulici. A musím se smát, když najednou slyším: „Co to tu plave?“ „To je sláma? Odkud se to bere?“ „A co je to? To vypadá jako hovno?!“ „To je hovno! A další!“… Řehtám se ve stájce jako ten kůň a vesele metu poslední zbytky ven. Tak rychle jsem uklizeno nikdy neměla.

Zlepšila se mi nálada a probudil se ve mně vášnivý fotograf-amatér. Mamka mi donesla foťáček a cvakám pár dokumentačních záběrů z nejbližšího okolí našeho domku. Hladina kus klesla, ale na stěnách je přesně vidět, kam původně dosahovala. Z okna mě uviděla sousedka a prosí mě, jestli bych jí nenafotila zatopený byt. Pro pojišťovnu. Tak jdu.

Je to děs a hrůza. Voda a blátíčko v kuchyni, voda v ložnici, v předsíni... Nejhůř vypadá obývák. Parkety zvednuté vprostřed pokoje do kopce, na tom zničený koberec a přesně na vršku trůní masivní sedačka. Nábytek kolem stěn nasáklý vodou, na stěnách hnědá hranice, ve výšce tak 30-40 cm. Je to příšerné. Nafotila jsem pár záběrů na konec filmu a doufám, že to dobře vyjde. Ještě se chvíli bavíme v předsíni, když v tom se ozval úder a prudce se otevřely dveře. Dovnitř vstoupila pořádná vlna. Se šploucháním a mlaskotem olízla stěny a vytekla zase ven. Jsem mírně v šoku, ale sousedka nad tím jen mávla rukou: „To už je jedno, víc škody už mít nemůžeme! Jak jezdí ty velké auta a dělají vlny, vždycky to vyrazí dveře. Musíme zamykat.“

Jen kroutím hlavou. To je tedy síla! Dík za naše zvýšené přízemí!

Povodeň 1997 Bohumín, domek sousedů a náš.

Vracím se do našeho příjemně suchého bytečku. Venku sice svítí večerní sluníčko, ale kalné vlny jsou pořád studené. Cítím se jako kuře vytáhnuté z mrazáku. Do vody se teď vrhá pro změnu mamka. Sousedka proti proudu se začala přehrabávat v harampádí plovoucím u plotu a všechno drobné svinstvo, které uvolnila, proudí k nám a zachycuje se na jemném pletivu, které odděluje trávník od „psího“ prostoru. Pozoruji z okna mamku, jak se, zanořená po stehna, brodí po dvorku a metlou pohání nalepený marast dál do proudu, který ho opět ochotně nese kolem domu a otevřenou bránou na cestu a do parku... Voda se ve slunci leskne, tam, kde je záhon, čouhají květy růží, dál ční zelené vršky rajčat a listy mečíků. Těsně pod hladinou prosvítá zelený poklop na bečce u pumpy. Před pár hodinami nebyl vůbec vidět. Zakládám nový film a pořizuju ještě pár záběrů z ptačí perspektivy. Potom zase pozorujeme ruch na cestě, mazlíme kočky...

Povodeň 1997 Bohumín, mamka v akci.

Stmívá se. Vody je čím dál míň. Pruh trávy na protější straně cesty je už „suchý“ a lidi, pořád se čvachtající kolem našich oken, mají vodu jen po kotníky. Babička s tetou i mamka večeří cosi ze zásob. Rozhozené trávení podporují lokem becherovky. A já ještě jednou vyrážím ven. S Andym v náruči brodím přes cestu na trávník a nechávám ho před nastávající nocí označkovat několik stromů. Kdo ví, co bude zítra... Ale Bárt má smůlu. V náruči ho neunesu a už ho nechci znova promočit. Nezdá se, že by Bártovi domácí vězení vadilo. Ani se nezvedl z pelechu. Asi má pro dnešek koupele plné zuby.

Obloha rudne zapadajícím sluncem, park potemněl a ruch na cestě konečně ustává. Zvířátka už spořádala svůj večerní příděl krmení a uložila se k spánku. Lidské osazenstvo udělalo totéž. Kromě mě. Sedím si v šeru kuchyně a dlabu doslova předpotopní rybí salát. Docela jsem na něho měla chuť, ale nejsem si jistá, co to udělá s mými útrobami. Pro jistotu ho prokládám načatou becherovkou. Konečný výsledek – je mi dobře na těle i na duši. V povznesené náladě se při svíčce sprchuju ledovou vodou. Brrr! Rychle do pelíšku!

Čeká nás druhá noc na vodě. Mamka bude opět hlídkovat, ale doufáme, že hladina už znova stoupat nebude. Proti předešlé noci je poměrně ticho, proud hodně zeslábl a šumění není tak výrazné. Neprší. Kéž by nás ráno přivítalo sluníčkem a bez vody! Ať bude, jak bude, určitě se vypravím za Zorkou! S tímto rozhodnutím usínám jak dudek. A blaženě spím až do rozednění.

Čtvrteční ráno je docela sympatické. Budíme se časně, obloha je zatažena nízkými mraky, ale na déšť to nevypadá. Sotva jsem se vyhrabala z postele, valím se k oknu a koukám do zahrádky. Ještě je zalitá kalnou vodou, ale je jí zase míň. Přesouvám se k oknu z kuchyně a je mi krásně. Park sice pořád připomíná jezero a na vydlážděném předním dvorku máme vody po kotníky, ale po cestě se chodí suchou nohou!

Hned po menší snídani vyrážím na procházku s Bártem a Andym. Bereme to kolem parku, ale musíme jít po cestě. Na chodníku voda napáchala pořádnou spoušť. Vytrhala a přeházala těžké kachle a dírama vymletýma pod betonovou zídkou plotu je hodila do parku. V jednom místě plot dokonce protrhla. Jdeme se podívat k bráchovi, mám zjistit, jestli u něho jde plyn. Nutně potřebujeme uvařit maso pro psy a dvě kuřata, jinak to můžeme vyhodit. V místech, kde jsme se ještě včera dopoledne prodíraly nejsilnějším proudem, protékají neškodné stružky vody. Hravě je zvládám v gumákách. Psi jsou veselí, Andy vzrušeně čenichá, oba značkují kde co. Jen Bárt se zas marně snaží udělat bobek. Chudák stará, doufám, že se jeho zažívání brzy upraví, když zas bude mít pravidelný pohyb.

Jsme u Romana. Nejprve se jdu podívat do dvora. Nebohé auto už stojí skoro na suchu a vypadá žalostněji než včera. Na lesklé temné modři je zřetelně vidět hranici hnědošedé usazeniny z vody, sedačky nacucané a zabahněné, všechno uvnitř je pokryté hnědým slizem. Jestli tohle bude ještě někdy jezdit...

Přesouvám se do kuchyně. Zkouším pustit sporák. Zjištění je neradostné. Plyn jde, ale jen slaboučce. Vařit by se na tom nic nedalo. Pečlivě dotahuju kohoutky a doufám, že slabý tlak není způsoben nějakou prasklou trubkou ve sklepě. Couvla jsem kousek a chci odejít, jenomže stojím ponožkou v kaluži. Brr, už zase mokro! Dívám se, odkud se tu ta louže vzala, a už je mi to jasné. Táhne se přes celou kuchyň, skoro až pod linku, rovnou od ledničky. Našla jsem hadr a louži zlikvidovala. Z venku se ozývá Andy. Na zatopenou zahradu nemůže, nudí se, tak stojí za dveřmi a vříská. Pečlivě zamykám a vracíme se domů.

Ušli jsme jen kousek, když u nás zastavilo auto, které jelo od Šunychlu. Daška s Jirkou!

„Ahoj, Petro! Byla jsi včera za Zorkou?“

„Nebyla. Musím se tam nějak dopravit dneska.“

„My tam teď jedeme, nechceš se svézt?“

„To by bylo perfektní! Ale musím odvést domů psy.“

„Tak my tě počkáme u vás na vjezdu!“

„Dík!“

Pobízím psy ke spěchu. Slibuji jim, že dnes ještě půjdem ven, ale teď už na dlouhé čenichání není čas. Andy nadšeně peláší, Bárt pokulhává, co mu síly stačí. Doma je předávám mamce, ať je vytře ručníkem, a pospíchám k autu. Už se nemůžu dočkat, jak se má Zorečka. Dáša je zas celá netrpělivá, co Santička v provizorním boxu. Cestou v autě si sdělujeme čerstvé povodňové zážitky. Daška v úterý vůbec nedošla domů. Povedlo se jí probrodit k Jirkovi a je u něho v bytě. Jejich barák pořád trčí ve vodě...

Konečně jsme u stáje! Táňa s přítelem jsou na poli, sečou krmení pro koníky. Taky je tady Peťa od Wolfů, traktorem tahá vlečku s krmením. Nejdřív zjišťujeme, co naše kobylky, a po ujištění, že jsou v pořádku, chci vědět, jak dopadli Wolfi. Stal se zázrak, zůstali na suchu! Sice se taky báli, co bude, a museli čerpat spodní vodu, ale nezaplavilo je to. Naštěstí.

Táňa nám líčí svoje zážitky. Kvůli našim koním měla, chudák, problémy s příbuzným svých zaměstnavatelů. Ztropil jí scénu, že co si to dovolila, vzít do stáje cizí koně a postavit dvě kobyly spolu! Takže musela udělat další přesuny. Našla jedno místo ve stáji poblíž, u chovatele chlaďáků. Ale koho tam postavit?! Santa byla ve svém provizorním boxu naprosto klidná, hodná a nic neničila. Mohla tam tedy zůstat. Zorka musela uvolnit box pro klisničku. Ale Zorka, ač malá, po koních kope, a kdyby musela sdílet stání s obrovskou klisnou, oddělená jen břevnem, skončilo by to nejspíš katastrofou. Volba padla na Juráška. Je hodný, zvyklý na koně, a tak se stěhoval zas o stáj dál. I když byl, jako vystěhovalec, první. Táňa neměla možnost se s náma třema spojit a poradit se, co s koníky, které jsme jí nechaly na krku, tak se rozhodla pro to, co považovala za nejlepší. Březí klisna dostala svůj box a Zorka se přesunula na stání místo Juráška a to se ještě chudák Táňa strachovala, jestli je Zorka zvyklá na uvázání, aby se třeba neoběsila na vazáku. Ale uvazování Zorka zná a měla i svou ohlávku, tak to bylo bez problémů. Juráška Táňa odvedla a na novém místě s ním taky dost dlouho počkala, aby se ujistila, že všechno bude v pořádku. Koník se opravdu ukázal jako přátelský tvor a s velkou černou klisnou nejspíš uzavřeli mír a chovali se slušně.

Obě nás, s Daškou, potěšilo, že naše „holky“ si Táňa nechala u sebe. Máme je trošku rozmazlené a zvyklé hlavně na ženskou péči, Zorka si s mužskýma vyloženě nerozumí. A taky světlá, vzdušná stáj nám připadá jako interhotel a pečlivá Táňa jako dobrá víla. Daška je přímo blažená, protože její milovanou Santičku pochválila, jak je hodná a klidná a dobře vypadá.

Jdeme se na kobylky podívat. Ještě venku pískám signál a Zorka okamžitě odpovídá hlasitým, dlouhým zaržáním. Není to takové písklavé volání: „Pojď si pro mě! Je mi smutno!“, jakým se mi někdy ozývá doma z ohrady. Spíš to zní: „To je dost, že jdeš! Jak jsi mě tady mohla nechat?! Hrozně se nudím!“ Pozdravila jsem Santu a spěchám za Zorkou. Pořád pořehtává, a když mě uvidí ve dveřích, zdraví mě hlubokým, hrdelním hlasem: „Ahoj, ráda tě vidím!“ Vzrušeně hrabe v pilinách podestýlky, otáčí se na stání, jak jen jí to vazák dovoluje. Jdu k ní, bořím prsty do husté, dlouhé hřívy a druhou rukou hladím hebkou srst na Zorčině nose. Na oplátku mi olizuje prsty, drcá do mě hlavou a opětuje mazlení svým koňským způsobem. „Zoriku, ty moje zlatíčko! Seš tu hodná? Nesmíš lumpačit, nebo tě vyšoupnou na déšť, ty moje malá darebačko střapatá!“ Jsem šťastná! O Zorku je skvěle postaráno, byla i venku v ohradě, ve stáji si může „povídat“ s koňmi, dostane všechno, co může potřebovat. Drbu ji na kohoutku a ona mně to vrací okusováním zad: „Jauvajs, Zorko, nejsem kůň! Nedrbej mě tak silně!“ Něžně ji plácám po hubě…

Je čas se rozloučit. Chceme se ještě podívat za Juráškem. Ale odpoledne sem určitě přijedeme a vezmeme kobylky ven. Dávám Zorce kupku zeleného ovsa, aby „neplakala“. Ona ráda „papá“ a tahle lahůdka je rozhodně lákavější než já.

Dáša se taky rozloučila se Santou, ale je z ní trochu zneklidněná. „To není Santa?! Je divná, vůbec si mě nevšímá, jako by mě neznala!?“

Snažíme se ji povzbudit, že klisna toho dost přežila. Stěhování do kravína, noc ve vodě mezi krávama, dlouhou cestu zatopeným městem, cizí lidi..., asi z toho bude unavená a pořádně vykolejená. Možná se bojí, že ji Daška chce zase někam odvést, ze suché stáje, od dobrého krmení. Určitě se za pár dní vzpamatuje a bude zase její mazlíček.

Jsme u Juráška. Je o něho taky dobře postaráno, ale nemá takový komfort. Stáj je stará, malá, s nízkým klenutým stropem a malým oknem, ale koně nezapřou dobrou péči. Černá klisna, Juráškova spolubydlící, je nádherná. Daška, se svou slabostí pro černé velké koně, ji obdivně obhlíží a já v údivu poslouchám, že je to Santina polosestra. Podobné si jsou jen barvou. Tohle je snad nejkrásnější tažná klisna, jakou jsem kdy viděla. Santa, kříženka, by vedle ní vypadala jako ošklivé káče vedle labutě. Ale Santa je hodná, zato k téhle krásce prý není radno se přibližovat. Štěstí, že nemá nic proti Juráškovi. Štíhlý izabeláček vedle ní vypadá jako drobeček.

Je čas se vrátit do našeho mokrého světa. Mlžný opar se rozplynul, sluníčko protrhlo mraky a jeho paprsky září na šťavnatém, zeleném porostu v lesíku, kterým projíždíme z kopce domů. Ještě se domlouváme, v kolik odpoledne zajedem na kolech za kobylkama, a už jsme před naší brankou.

Pokračování příště.

Dokumentární fotky od AP najdete zde na Rajčeti. Omluvte sníženou kvalitu, jde o ofocené originály, ale představu si uděláte.