Předchozí část najdete na tomto odkazu.

Na mostě jsou davy! Vojáci, policie, záchranka, hasiči i hromada civilů, ale žádné pečivo! Trochu bezradně se rozhlížím a vůbec mě nenapadá, co teď. Sebrala jsem zbytky svého sebevědomí a oslovila jakéhosi seriózně vypadajícího příslušníka:

„Prosím vás, hlásili nám, že tady bude auto s pečivem. Přijedou ještě? Nevíte o tom něco?“

Nejdřív mě přejel pohledem shora dolů a zdola nahoru a lehce udiven se odhodlal k odpovědi: „To nevím, už odjeli. Všichni chodí do obchodu ve Skřečoni, zajděte si tam.“

„Tak děkuju.“

To je teda průser! Abych nakonec v tomhle ohozu šlapala až k obchodu! Ono to normálně není daleko, ale s takovým vzezřením... horor. Nedá se nic dělat, do toho pitomého obchodu asi musím. Nasadím výraz, jako že je všechno v pohodě, a odhodlaně šlapu. Snažím se namluvit si, že lidi mají jiné starosti, než se koukat, kdo má co na sobě, a ignoruju občasné udivené pohledy. Docela mě zaměstnává pocit chladu. Je mi zima a to ještě nestojím ve frontě, kterou už vidím u obchodu. Taky se bojím, jestli se stihnu vrátit, než voda stoupne.

Nemám hodinky, nevím, jak dlouho čekám ve frontě. Přede mnou stojí známí, pejskaři z města. Mají štěstí, jejich panelák, jak se ukázalo, stojí na vyvýšenině a je kolem něho suchý pás trávy a keříků, kde můžou všichni venčit. Takový luxus! Auto mají zaparkované na chodníku u vchodu, v suchu. A zatím u nich jde i plyn. Poslouchám i hovory cizích lidí ve frontě. Nikdo nic neví jistě, dohady o stoupající hladině jsou v rozmezí od třiceti centimetrů po minimálně metr. Taky se proslýchá, že na úřadě se vědělo, že bude vypuštěná přehrada a Bohumín to odnese, ale lidi nebyli informovaní. Aby prý nevznikla panika! Je mi z toho na nic.

Konečně jsem u košíků, mám co dělat, abych se zimou viditelně neklepala. Co mám vlastně koupit? Nejdříve mířím ke chlebu. Prodavačky ujišťují, že chleba je a bude dost a dávají ho neomezeně. Někdo má v koši i pět bochníků. Sama beru dva. Docela ráda bych koupila banány, na ty mám chuť, ale ovoce už není žádné. Bezradně přecházím kolem regálu s konzervama. Nakonec beru tři velké konzervy různého masa. Hlavně takové, které se dají sníst, v nouzi, i po studenu. A teď honem k pokladně a domů!

Batoh mám nacpaný a těžký, ale ženu se jak na vlak. Už vidím z mostu na vodu. Nestoupla! Stihla jsem to! Zvolňuju tempo, musím nabrat dech. Ještě mě čeká cesta vodou, proti proudu. Ale potom zalezu doma do pelechu a už nevylezu!

Konečně jsem doma. Babička už mi otevírá dveře, vyhlížela, kdy se vrátím.

„Maminka šla k Romanovi pro člun.“

„Sakra! Ona se zbláznila. Sama to neutáhne. Jdu za ní!“

„Nechoď, už jsi určitě celá zmrzlá!“

„Musím! Člun je těžký, sama se s ním od bráchy nedostane. Je tam šílený proud. A kus suché cesty.“

„Zůstaň doma...“

„Neboj, babi, však se vrátíme. Na, vytáhni ten chleba, ať nenavlhne od baťohu. Já jdu, ahoj.“

Vracím se do vody a v duchu nadávám. Mamka o tom člunu mluvila už včera, když jsme vezly kočky, ale to už jsme ho neměly kam naložit. A jít pro něho znova se mi nechtělo. Člun je taky nafukovací, ale dvojmístný, pro dospělé. Složený je dost těžký a velký, nafoukat ho zabere spoustu času. Jestli ta voda má přijít, moc času nám asi nezbývá.

Šlapu jak stroj. Bez zátěže se jde docela dobře. Držím se ve středu cesty. Dávno mám zamočený i zadek, kašlu na obcházení větší hloubky. Jen dávám pozor, aby mi proud nepodtrhl nohy. Pohybuju se teď v mokrém živlu docela jistě a rychle. Ještě kdybych nemusela uhýbat těm autům... Vynořuju se z vody, jsem na souši! Mamka taky, z druhé strany. Už ji vidím, jak se potýká se svým nákladem. Vzala jeden polštář ze staré nafukovačky a zabalený člun upoutala na něho. Šoupe se s tím vším po chodníku. Klušu jí, s čvachtotem, na pomoc a společnými silami „spouštíme loď na vodu“. Zapřáhla jsem se do šňůry a mamka tlačí do balíku zezadu pádlem. Dostat se s nákladem kolem brány do kasáren je složité. Matrace se projevila jako naprosto neaerodynamická. Proti proudu se prohnula nahoru a má šílený odpor. Lanko se mi zadírá do dlaní a posouváme se snad po centimetru.

„Mami, hlavně se pořádně zapři tím pádlem! Jestli ti to sklouzne, neudržím to, nebo praskne šňůra!“

„Neboj, držím, tlačím!“

V představách už vidím náš balík, jak mizí ve vlnách kdesi v hloubi kasáren. Ale to už jsme z nejhoršího venku, čeká nás jen proud do brány k „Hvězdě“ a „naše“ brána do parku. Proti tomu, čím jsme právě prolezly, je to sranda.

Člun, pojistku pro nejhorší případ, máme doma. A teď už mě opravdu nikdo do té pitomé kalňačky nedostane! Jsem dokonale promražená. Potřebovala bych si dát horkou sprchu, ovšem nejde nám plyn. A musím se z té špíny ve vodě venku umýt. Lezu do vany s odhodláním a zaťatými zuby. Mýdlem se šmudlím skoro na sucho, smýt ho však musím ledovou sprchou. Je to příšerné, úplné středověké mučení. Ve vodovodu je voda ještě ledovější než venku v ulicích. Dřu se osuškou a třesu se jak ratlík. Z koupelny to beru poklusem přímo pod peřinu. Brrr, nemůžu se prohřát.

Půlhodina, kdy měla přijít vlna, je dávno pryč a zatím se nic nestalo. Trochu nás to uklidnilo, ale jistotu, že voda už nepřijde, nemáme.

Dokud je ještě čas, vrháme se na stáčení koberců. Měly jsme obavy, jak se nám je povede vytáhnout z pod velkých, těžkých skříní, ale jde to docela snadno. A to nemáme háky na stěhování nábytku! Ty zůstaly kdesi ve sklepě, pod vodou. Koberce jsme s funěním vyzvedly na zbylý nábytek. Snad to bude stačit. Jsou strašně těžké, nechce se nám tahat se s nimi do patra. Při práci jsem se konečně zahřála, tělesně je mi docela přijatelně, ale pořád bojím, bojím, co nás ještě čeká ?!

Sousedi nám přišli vrátit náš malý člun. Moc nám děkují. Odvezli na něm kluka, basetku i kocourka. Škoda, že jsem je neviděla, když pluli. Muselo to vypadat skoro jako Noemova archa.

Přinesli taky čerstvé zprávy. Prý z „Šancí“ upustili vodu, jak bylo hlášeno, ale ta si snad našla cestu mimo Bohumín. U nás by se hladina už zvedat neměla. Litujeme sice ty, které místo nás potrefila, ale současně jsme potěšeni, že se Bohumínu voda vyhnula.

Sousedi odchází. On, příslušník městské policie, se vrací do „akce“. Ona do vyprázdněného domova. Jako sestřička v nemocnici si s potopou taky užila své. Včera, když začala voda prudce stoupat, pomáhala při evakuaci pacientů. Její zážitky z přesunu v dešti, v loďkách a potom ve vojenském transportéru jsou otřesné. A když nakonec pacienty sanitkami převezli do jiné nemocnice, dělali jim tam potíže, že nemají v pořádku papíry. Lidem, kteří byli mimo záplavu, vůbec nedocházelo, co se u nás děje, že tady opravdu může jít o život.

Nemocnice dopadla špatně, pacienty se povedlo odvézt, ale většina vybavení v suterénech padla za oběť. Přístroje zalité vodou a bahnem budou nepoužitelné...

Čas zvolna plyne. Rozhodně pomaleji, než šumící voda venku. Mazlíme se s kočičkama, pouštíme psy na garáž, sledujeme z oken neutuchající ruch na cestě a proud valící se neúnavně do parku. Nic jiného se nedá dělat. Spolykala jsem bez chuti jeden párek z hromady na talíři. Měly jsme docela slušnou zásobu v lednicích. Babička je všechny uvařila, aby nezasmrádly. V mrazáčku v lednici se stihlo zkazit naporcované maso pro kocoura. Do velkého mrazáku zatím radši nelezeme, nechceme do něj pouštět teplo.

Po poledni, jak tak pořád hledíme na vodu, máme pocit, že nepatrně klesla. Je vidět o čtvereček pletiva na plotě víc. Dva centimetry dolů! Jásáme jen nenápadně, straší nás možnost dalšího upouštění přehrady a následné zvednutí hladiny. A i kdyby se nezvedla, jak dlouho bude trvat, než všechna voda odteče? Venku sice neprší, ale pořád je zataženo. Jaká je situace mimo Bohumín, nemáme tušení. Bez elektřiny si nemůžeme pustit ani rádio. Nevíme vůbec, co se kolem děje. Neznáme předpověď počasí, nevíme, jak řádí voda v jiných oblastech. Můžeme jen čekat. Lituji lidi a zvířata v Šunychlu a ve Staráku. A Vrbice, Antošovice nebo Kopytov! Tyto části jsou hned u řeky, Kopytov je na soutoku Odry s Olší. Stojí tam spousta starých, přízemních domků… po zádech mi přeběhl mráz.

Přibrodila se k nám návštěva! Bratranec Pavel přišel zjistit, jak přežíváme, a poreferovat o situaci doma. Jejich domek stojí z druhé strany parku - „za parkem“. Hladinu vody mají přibližně stejně vysoko jako my, většina domů tam má také zvýšené přízemí. Jestli vody nebude víc, do bytů se už nedostane. Udivilo nás, že jim ještě jde plyn. Mohou normálně vařit a mají teplou vodu! Ó, ten přepych!

K nám se Pavel vypravil zkratkou přes park a v něm se brodil ponořený po prsa. A není žádný liliput! Ani nešel dál, bavil se s mamkou na schodech a z fráčku mu crčelo jako vodníkovi. Poslaly jsme ho zpátky po cestě kolem parku, tak, jak jsme samy brodily k Romanovi. Je to možná o kousek delší trasa, ale v současných podmínkách určitě schůdnější i rychlejší.

Opět jsme osaměly, ale jsme potěšeny návštěvou. Pořád hlídáme vodu. Ona klesá! Jak postupuje odpoledne, je jí čím dál méně. Úměrně s klesající hladinou roste naše chuť k jídlu. Taky je nám líto potravin z mrazáku. Mezi masem a kuřaty, které vydrží zmrzlé docela dlouho, tiše tajou jahody a veliký nanuk od Algidy. Usuzujeme, že lepší bude je sníst, než je nechat úplně zničit. Naměklých, už beztvarých jahod máme plnou mísu. Mamka nám štědře naděluje do misek, ale jak tak pozoruju, zbyde nám ještě na zítra. Na hromádku jahod přidávám hromádku Wienety. Nanuk je uvnitř ještě zmrzlý, čokoláda v něm krásně křupe, jen povrch se mírně roztekl. Nevím, nevím, co tahle pochoutka udělá s naším těžce zkoušeným zažíváním. Moc nám chutná, dokonce se trochu smějeme, že se z ní všechny dobře pos...

Hladina šla dolů o celých deset centimetrů! Neprší a trošku se snad jasní. Ale pořád nás straší představa, že „ti“ na přehradě nechají lidi vydechnout, počkají, až voda opadne a znova upustí a budeme v tom zas. Straší mě, co ti naši pejsani. Musím je dostat někam na sucho, pořádně je vzít vyvenčit. Pokusíme se je převézt na kopeček na člunu! První pojede Andy. Bude to snazší než s Bártem, je menší. Jestli bude z loďky skákat, popadnu ho do náruče a přenesu.

Je odpoledne. Andíkovi se v loďce moc nelíbí. Držím ho pevně na vodítku a uklidňuju hlasem. Mamka táhne člun na špici. Jdeme proti proudu, ale ve středu cesty je vody už jen do půl lýtek a ztrácí svou sílu. Jde to dobře. Tak sto metrů od křižovatky nám voda sahá ke kotníkům. Andík nadšeně vyskakuje z loďky a táhne mě ke stromům u kraje cesty. Zvedá nožku ... a je k nezastavení. A u dalšího stromu znova a dál zase! Splašeně pobíhá, „houká“ a je nadšením bez sebe. Je tady spolu s námi víc takových rozradostnělých psíků. Žádný nemá zájem se prát, všichni si hledí zajímavých pachů a konání potřeb.

Z další křižovatky vidím k městskému úřadu a náměstí, pořád tam je spousta vody. Hladinu brázdí kajak. Dojel až k nám, mladík v pestré šusťákovce z něho hbitě vyskočí, s lodí nad hlavou přečvachtá mělčinu na křižovatce a pokračuje v další plavbě někam k sídlišti, které taky dosud trčí ve vodě. Všude je spousta lidí. Houfují se do hloučků, vzrušeně diskutují, líčí své zážitky. S klesající hladinou klesá i napětí a nervozita, nikdo se už netváří zděšeně. Ale pravděpodobně tu jsou jen lidé z města, ti, kterým voda nevnikla do bytů, protože domy mají zvýšené přízemí.

Koukám na Andyho a začínám se připitoměle uculovat. Můj milovaný tříbarevný krasaveček tlačí prdélku ke kmeni stromu a na jeho kůře zanechává pečlivě přilepenou hromádku!

„Hůůů, hůůůů! Byl jsem tu! A je mi tak lehce...!“ odskočil od stromu a hrabe všema čtyřma, až mokrá hlína odletuje.

„Ták je hodný Andíček! To je šikulka! A už pojď, jdeme, musím sem dostat ještě Bariška.“

K mamce, čekající u člunu, se vracíme celí veselí. Hned hlásím, že Andy „hodil bobek“, je v pořádku a spokojený. Taky ji to potěšilo, úkol je splněn, můžeme se vrátit domů. Jdeme s proudem, člun pluje sám, jen ho držíme ve směru. Andy je klidnější, zvědavě se rozhlíží. Potkáváme se se známým pejskařem. Hned zjišťuju, jak se daří jejich fence. Ukázalo se, že patřila k těm šťastlivcům, kteří měli kousek souše na kopečku přímo před domem. Je veliká a tak se na travičku za svou potřebou snadno přebrodila.

Jsme doma. Andík proběhl vodou na schodech a neposlušně uhýbá, když ho vytírám ručníkem. Konečně se dostal do své obvyklé nálady. Veselý, zvědavý, plný energie, ochotný ztropit menší lumpárničku, jen tak pro své pobavení. Mám radost.

Posílám ho na místo a lákáme ven Bárta. Povedlo se nám Bariho naložit do člunu, ale je vyděšený. Balancuje na toporně napjatých nohách, funí, poulí oči: „Paničky, co to se mnou provádíte? Nemám rád vodu! Bojím se!“

Pevně ho držím za obojek a snažím se ho uklidnit, ale jako by nevnímal. Dopravily jsme ho jen kousek od branky, na cestu, a Bárt se vrhá do vln. Rázem je ve vodě po boky. Očička třeští ještě víc, vůbec nechápe, co se to děje. Dostat ho zpátky do loďky je nemyslitelné, rychle se rozhodujem, co s ním. Nakonec se mamka s člunem vrací domů a já Bárta vybízím ke kroku. Na tu souš ho prostě musím dostat. Když vyskočil, budeme se brodit. Za křižovatkou je vody méně, snad to zvládnem. Barí mi poslušně šlape těsně u nohy, funí a boky se mu prudce zdvíhají, jak těžce dýchá. „Chudáku stará, co tě to potkalo?! Vydrž, už tam skoro jsme. Ještě kousek...“

Konečně! Barí zrychlil, proklusali jsme mělčinou k nejbližšímu stromu a Bárt se ani nepokouší zvednout nohu, jen se rozkročí a čůrá a čůrá. Další stromy v řadě už značkuje jako správný pes, jen vydatněji než obvykle. No sláva! Dík za tenhle kousek souše, za klesající hladinu... Možná bude zase hůř, ale možná taky líp. A pejskům se ulevilo a klidně vydrží do zítřejšího rána a to je sem zase přivedu...

Ještě by Barinek měl udělat bobek. Ale je jakýsi zaražený. Snaží se, a nic. Pomalu se procházíme všude, kde je alespoň kousek souše a travičky, dokonce jsem Bárta pustila z vodítka, aby měl klid. Přebrodili jsme se vodou v průjezdu za dlouhý panelák. Před hlavními vchody postává hromada lidí a psíků, ale tady vzadu je klid, jen na druhém konci skotačí jeden chlupáček a kluk. Tady Bárt konečně našel to správné místečko a do zabahněného trsu trávy soustředěně tlačí pár šišek. Jsem na vrcholu blaha! Teď už se klidně můžeme vrátit domů. Půjdeme s proudem, určitě to zvládneme. Barí ještě přeznačkoval poslední stromy na souši a odevzdaně mě následuje do vody. Je klidnější, asi se mu ulevilo a smířil se se situací. Poslušně mě následuje i do hluboké vody u chodníku, když uhýbám před traktorem.

Domů jsme se dostali pomalu, ale jistě. Po důkladném osušení se Bárt znaveně skládá na deku. Prý si trochu zdřímne.

Pokračování příště.