Předchozí díl najdete na tomto odkazu.

Už jsme zase ve vodě. Táhnu, co mi síly stačí, probojovat se proudem, který se valí bránou do bývalých kasáren, je opravdu zážitek. Mám pocit, že mi to podtrhne nohy. Navíc jede transportér! Musím ke stromu, nesmí se mi převrhnout člun! Vlny odšplouchaly, šlapu dál. Mamka jde pomaleji. Přes šum vody slyším, jak Míca vříská. Mamka na mě volá, abych vzala kočky já, že jsem rychlejší. Čekám, po stehna ve vodě. Na její chlad jsme si už dávno zvykly. Moje naraženina je úplně zmražená, vůbec ji necítím. Vlastně mám nohy necitlivé celé. Je to nešikovné, protože nevidíme, po čem šlapeme, a obrubník, kanál nebo cosi tvrdého, připlaveného, musíme ohmatat právě nohama. Po chodníku se nedá vůbec jít. Voda popřesouvala kachle a je to tak na polámání noh. Znova vyrážíme. Micka v koši s sebou mele, strká čumáček do otvorů a naříká čím dál víc. Když jí na nos šáhnu, na chvíli se uklidní. Máme před sebou ještě kus cesty a bojím se, aby nepošlapala koťata. Jdu, jak nejrychleji můžu, pod mikinou se potím a oddechuju. Jako kůň při dostihu. Občas míjím další brodící se lidi, když na mě někdo promluví, zas se mi chce brečet. Jsem opravdu pitomá. Nasadím zarputilý výraz, dělám nevšímavou a usilovně šlapu. Už jsme u hospody Hvězda na kraji parku. Je na kopečku. Travnatý ostrůvek vprostřed kalného moře. Sem tak dopravit psy! Ale v křižovatce k nám je moc vody a taky děsný proud, jak se voda žene bránou do parku. Psy bych tudy neprovezla asi ani na člunu. Kdyby mi vyskočili… brr, strašná představa! Konečně jsem s kočičím nákladem doma! Rychle nesu koš babičce a tetě, které nás vyhlížejí z okna kuchyně.

„Honem Mícu pusťte ven! Ale pozavírejte dveře! Je vyděšená, ať někam neprchne. A na chodbě jsou psi! Já jdu pomoct mamce s člunem!“

Mamka už míří k brance, taky je celá ufuněná. Člun vytahujeme na schody, vyneseme náklad a člun přetahujeme až do chodby, na schody ke dvoru. Crčí z něho, ale to je jedno, stejně je v baráku voda. Bárt a Andy kolem nás radostně stepujou a motají se nám pod nohy. Chtěli by jít ven, vybíhají na schody a zůstávají nechápavě stát. Tudy cesta nevede! Luki udělal stejný objev už dřív. Chtěl jít ven, došel na jedny schody, chvíli zíral, přešel na druhé schody, zase zíral, protože z každé strany byla ta hnusná voda. Vodu on nerad. Tak se vrátil domů, vykonal potřebu do hoblin v misce pod vanou a šel zase spát do křesla.

Stmívá se. Celé město je potmě. Zase prší. Ruch na cestě utichá. Voda mírně stoupá. Nenápadně, plíživě.

Micka už se uklidnila, trochu se nažrala a kojí koťátka. Psy se pokouším ukecat, aby se vyčůrali. Dřepím s něma na venkovních schodech a do omrzení opakuju: „Čůrej, vyčůrej se! Andy, Bárte, čůrejte! Můžete, musíte tady, ven se nedá jít! Čůréj!“… a nic! Barí se tváří zděšeně, co vlastně po něm chci. Tady se to přece nikdy NESMÍ! Jsem tak zoufalá, že sama na schody trochu upustím, abych je motivovala, ale je to k ničemu. Psi to očichávají a skoro bych řekla, že vrtí hlavou. Navíc jsou vyplašení, když voda na třetím schodě šplouchne. Bárt se tlačí ke dveřím, tak to s ním vzdávám, pouštím ho domů a zkouším to ještě s Andym. Masíruju mu bříško, mluvím a mluvím. Stal se zázrak! Andíček, s provinilým výrazem a jako fenečka spustil. A já chválím a chválím. Bohužel, jako na potvoru, kolem projel transportér a obrovská vlna cákla na Andyho. Je po čurání! Zděšeně prchnul na vyšší schody. Asi vlnu považoval za oprávněný trest. Ale co to!? Jsem nadšená! Nemůže se udržet a pokračuje! Teče to a teče a já jsem šťastná! Alespoň jeden si ulevil! Dost, už nevymáčkne ani kapičku. Andík nadšeně poskakuje u dveří, asi nechápe, proč je tak radostně chválen, ale raduje se taky. Honem utíká do domu. Zkouším to znova s Bártem, ale nic. Jen čichá po Andym, je zmaten a poplašený. Nemá to cenu. Pouštím ho domů. K večeři jim dám poloviční porce, aby se moc nezaplnili, a přeju jim dobrou noc. Budou spát spolu. Nahoře na chodbě, kde Andy nocuje.

Venku je úplná tma, prší. Nocí se nese monotónní hukot vody. Je to jako u řeky ve stanu. Při svíčkách jím studený zbytek ryby. Fuj. Bolí mě celý člověk. Únavou i napětím. Těším se, až si lehnu. Babička s tetou jsou už uložené v mamčině obýváku, mezi spoustou vystěhovaných věcí. Mamka bude spát se mnou, na donesené posteli. Chystáme se v noci držet hlídky a kontrolovat vodu. Kdyby stoupala, musíme stáhnout dole koberce. A hlavně vynést Micku a koťata k nám. Babička se modlí, teta vypadá docela klidně, ale určitě má taky obavy, co bude. Mamka vypadá uštvaně. Luki jí spí v posteli.

Při svíčkách se myju. Zázrak, ale pořád nám jde plyn. Teplá voda z průtokáče je nádhera!

Uléhám. Jako poslední. Venku pořád prší a i zavřeným oknem proniká šum vody. Ještě myslím na Zorku, Dašku. Kristě do Brna jsem se už nedovolala..., na vodu všude..., co bude dál?... Už se mi to všechno plete, konečně usínám…

Noc byla neklidná, spaní přerušované hlídáním vody při baterce. Naštěstí stoupla jen o pár centimetrů. Ráno je opět pošmourné, obloha olověná, hladina kalná. Přes noc vystoupila v chodbě na druhý schod a u hlavního vchodu ke čtvrtému. Vstáváme neochotně a úplně bez chuti k jídlu. Přinutila jsem se sežvýkat loupák, ale mám pocit, že mi sousta neprolezou krkem. Přestal jít plyn. Doufáme, že ho vypnuli a nepraskl nám někde ve sklepě. Je konec s vařením i s teplou vodou. Štěstí, že mamka zachránila tu propan-butanovou bombu!

Hlavním cílem je teď pro mě přesvědčit Bárta a Andyho o nutnosti vyvenčení. Bereme oba psy dolů, nasazuju jim na krky obojky a radostně volám: „Kluci! Jdeme ven! Jdeme se vyčurat! Jdeme ven, s řemínkem!“

Snažím se tak vyvolat v nich podmíněný reflex – jsme na procházce, na procházce se čurá! Oba psi kolem mě krouží a nadšeně křepčí. Sice asi trochu nechápou, proč je vedu do pokoje a né ke vchodu, ale ochotně jdou. Stále udržuju atmosféru vzrušení a radosti, přitom s mamkou otevíráme okno. Po očku sleduju psy, co oni na to. Bárt se tetelí, nevenčil se minimálně dvacet čtyři hodin, už to nemůže vydržet – a zvedá nohu u jedné ze zbylých skříněk, na koberci. A čurá a čurá a není k zastavení. Ani se o to nesnažím, jsem ráda, že to vůbec pustil. Sám je z toho zmaten! Ví, že se to nesmí, ale on už musel! Krade se k nám, omluvně kouká, máchá ohonem. Nechválíme ho, ani nekáráme, prostě se nic nestalo. Pomáháme jemu i Andymu na stůl a oknem ven, na střechu garáže. Sama lezu taky. Bárt ještě zvedá nohu u zídky na kraji střechy. Přehnaně ho chválím a snažím se ukecat i Andyho, ale marně. Žádné způsoby přemlouvání nezabírají. Jinak se oběma na střeše docela líbí. Naklánějí se přes okraj, Andy dokonce vyskočil na zídku a pochoduje po ní. Trnu hrůzou, že spadne! Rychle ho přivolávám.

Po cestě zase brodí skupinky lidí. Psy na střeše považují za dobrou srandu a pokřikují na ně, někteří fotí. „Klukům“ se to docela líbí a odpovídají štěkotem. Čekám, kdy některému podjedou tlapky a skončí ve vodě. Střecha účel nesplnila, i když se na ní oběma očividně líbí, Andík se nevyčůral. Náladu mám mizernou. Nechápu, jak se někdo může smát. Po půlhodině šaškování na garáži mě to přestalo definitivně bavit a je mi taky docela chladno. Přesouvám se zpět do domu, Bárta i Andyho volám taky.

Mamka se zatím postarala o kočičky. Jdu za ní, pomazlit se s koťaty a Mícou. Nic jiného se nedá dělat. Leda tak ještě koukat z okna na brodící se zástupy a proudící kalnou vodu.

Po delším čase zkouším manévr se střechou znova. Psi opět vesele vbíhají do pokoje. A Bárt opět zvedá nohu u skřínky! Mamka mu chce podstrčit kýbl, aby to necrčelo na koberec, ale to Bárta leklo a svoji činnost přerušil. Honem je oba strkáme na střechu a Barí, s úlevou, u zídky dokončil, co začal na koberci. Andík se zájmem přihlíží, čichá, ale že by si vzal příklad, to ne. Znova trčím na střeše a čekám, jestli něco bude. Dlouhou chvíli si krátím pozorováním ruchu na cestě. U naší branky vidím sousedku z rohu ulice. Asi nám něco chce. Ale zvonky samozřejmě nejdou, nemůže se k nám dostat.

„Haló, tady jsme! Na střeše!“ pokřikuji na ni a mávám. Chvilku trvá, než se mi povede překřiknout šum vody a sousedka si mě všimne.

„Půjčete nám, prosím, váš člun! Potřebujeme odvézt kluka do Skřečoně k babičce, do bezpečí. Právě hlásili, že museli upustit další vodu z Šance a hladina se u nás zvedne o 60 cm! Mají se pootevírat brány, aby je vlna nevyrazila. Taky je třeba pochytat těžké předměty. Má to přijít za půl hodiny!“

„Samozřejmě že vám ho půjčíme. Počkejte chvilku.“ Lezu do okna a říkám si, že to je snad blbý vtip. Jestli to opravdu o tolik stoupne, budeme mít vodu i v přízemí. To nemůže být pravda!

„Mamí, mamí! Pojď sem! Pojď mi pomoct se člunem!“ Společně přenášíme člun na schodiště, pak s ním brodím k brance. Sousedka nám děkuje. Přejeme jí dobrou cestu.

Nechceme věřit, že nás čeká další záplavová vlna, ale nemůžeme jen čekat, jestli se tak stane nebo ne.

S odporem se svlíkám do kalhotek a mikiny a na bosé nohy natahuju své čvachtací tenisky. Musím jít pochytat plovoucí prkna a popelnici u plotu a otevřít ty brány. Voda je pořád stejně odporně ledová. Nejdřív lovím popelnici. Udivuje mě, že s ní skoro nemůžu hnout. Zvednu víko a je mi to jasné! Je v ní taky voda. Otevřela jsem branku a vylila obsah do proudu. Odpadky v ní, naštěstí, nebyly skoro žádné a to, co bylo, beze stopy vzala voda. Prázdnou popelnici postrkuju po hladině ke schodišti a společně s mamkou ji vytahujeme na plošinku u dveří. Postupně k ní přibývají dřevěné podlážky a stříška od Bártovy boudy. Otevírám do široka bránu. Musím otevřít taky bránu na vjezdu do garáže. Brodím se k ní kolem baráku a při té příležitosti nakukuju do sklepních okének. V létě bývají otevřená, jen se sítem proti hmyzu. Teď je voda do jejich půlky, některá síta vyplavala ven a dobře vidím na chaos ve sklepech. Houpe se tam na temné hladině všechno možné. Ze sklepa, kde byly barvy, se šíří mastné kruhy, plynový kotel v dalším sklípku je úplně pod vodou, plave kolem něho malá pračka a jakési plechovky. Z vody u plotu lovím taky pár plechovek barvy a jakési dlouhé prkno, asi vyplulo ze sklepa.

Z chodníčku kolem domu vedou ke garáži tři schůdky. Rázem mám vodu až po zadek. Brrr! Z garáže taky vytéká olejová skvrna. Chudák naše autíčko a motorka. Už nám nejspíše nikdy jezdit nebudou. Jak se tak dívám po okolí, nadávám si stejně jako mamka. Parkoviště v pojišťovně vedle je proti naší garáži o půl metru výš. Stačilo včera převézt auto i motorku tam a stály by ve vodě jen kolama. Vůbec jsem nemusela se Zorkou tak plašit, měla jsem dost času přejet s autem vedle. A mamka s motorkou... Ale to jsou věci, které člověku dojdou, až je pozdě.

Teď není čas na zbytečné úvahy! Musím ještě do dvora, tam dosud plave spousta krámů. Zachraňuju Andyho boudičku, dvě židle, zalévací konve... Co vylovím, mamka skladuje na schodech v chodbě. Z věcí crčí voda, ale vůbec nám to nevadí! Z větví mladé jabloně vyplétám popelnici s pískem. Normálně stává v rožku u plotu. Zastrkala jsem ji do bývalé ohrádky od slepic. Tam nenadělá žádné škody, i kdyby se voda opravdu zvedla. Rozhlížím se po dvorku, co by nám ještě mohlo třeba vybít okno, ale zdá se, že už jsem všechny nebezpečné předměty pochytala. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nohy mám zmrzlé až nahoru. Brodím se k přednímu vchodu a lituju moje kaktusy a tetiny truhlíky s květinana. Stojí někde na dně, dokonale zalité. Míjím stájku. Nechat v ní Zorku, stála by ve vodě po krk. Hrozná představa! Sice nevím, jak se jí teď daří, ale určitě dobře. A je v suchu!

Vynořuju se ze dvora a je mi trochu směšné, že jdu po proudu, i když chodník jde do kopečka. Už se těším, až z té vody vylezu a obléknu si doma něco teplého. Bohužel, není mi přáno. Mamka stojí ve dveřích a volá na mě, ještě nejsem ani na schodech:

„Zrovna kolem chodil hasič. Taky říkal, že voda bude stoupat a lidi si mají udělat zásoby potravin. Na skřečoňském mostě prý je chleba! Asi bys tam měla zajít.“

„Né! Mě se už do té děsné vody nechce!Taky je mi zima.“

„Zajdi tam...!“

„Nemáme toho chleba dost? A co když se nestihnu vrátit, než přijde voda?!“

„Nikdo neví, jak dlouho budeme ve vodě trčet a kolik jí bude. Když to moc stoupne, nedostaneme se už nikam.“

„Ach jo! Tak já půjdu. Přines mi batoh a mikinu...“

Ani trochu se mi nechce! Zase začalo drobně mžít a pod korunami stromů na naší cestě je ještě větší temno. Se zarputilým výrazem se prodírám vodou. Snažím se jít rychle, abych se trochu zahřála. Spolu se mnou brodí cestu spousta lidí. Ti v protisměru táhnou zásoby, lidi ve směru na Skřečoň žmoulají zatím prázdné igelitky. Co chvilku musíme uhnout před velkým autem ke kraji cesty. Šoupu opatrně nohama po dně, nemám chuť spadnout do kanálu nebo si o něco ukopnout palec. U druhé brány do parku je hrozný proud. Zase mám nedobrý pocit, že jsem v řece. Živel se valí napříč cestou, z ulice od náměstí rovnou do parku. Posouvám nohy pod hladinou. Vody je, proti včerejšku, citelně víc, děsí mě představa, že mě to smete někam do hlubin v parku. Plavu sice celkem slušně, ale s ruksakem, v pláštěně a v kalném proudu mezi stromy a keři .... brrr! Děkuji, nechci! Blížím se k souši, k mostu. Poslední metry jsou opravdu chuťovka. Zanořená jsem do půli stehen a razím si cestu černou mastnotou. Co je to za svinstvo a odkud, netuším. Konečně stojím pevně na suchu. Musí na mě být parádní pohled! Z modrých, olezlých tenisek, ze kterých při každém kroku vystříkne voda, čouhají promrzlé nohy, barvy lehce promodralé s olejovitým šedavým potahem, všechny chlupy chladem zježené. Nohy končí pod zelenou pogumovanou pláštěnou, trochu „na výrost“. Naštěstí pro mě je dostatečně dlouhá, aby zakryla mou téměř nahotu. Ve spěchu jsem si zapomněla natáhnout kraťasy! Na zádech mi sedí velký, jasně červený batoh a korunuje to všechno hlavička jak makovička s urousanou, hnědou hřívou, deroucí se zpod ošoupané riflové čepičky. Jsem jak poslední výkřik módy.

Pokračování příště.