První část najdete zde.

Před obchodem končím po kotníky ve vodě. Co to má znamenat?! Šlapu usilovně do pedálů a cítím se jak štvané zvíře, v hlavě mám naprosté zatmění. Co se to, ksakru, děje?! Konec světa, nebo co? Na křižovatce u kostela mám šusťáky rázem mokré ke kolenu. K Natuře, přes náměstí, je souvislá vodní plocha. Pravou stranou kolem kostela se valí úplná řeka, prudký proud, ledová voda. Jedu vlevo. Domů, domů! Teď myslím jen na Zorku. Musím ji dostat pryč! Ale kam! V Záblatí má domácí stáj na kopci, ale není tam nikdo, kdo by se o ni postaral. A jak se tam vůbec dostanu?! Jak ji budu chodit krmit? Spolumajitelka se má vrátit až v sobotu, co bude do té doby? A vrátí se vůbec?! Musím ji dostat jedině na kopec k Benďouskum! Ale co si tam s ní počnou, mají březí klisny a navíc už Juráška. Oni jsou na dovolené a všechna zodpovědnost a práce leží na Táni, jejich stájnici. Vezme nás??

Mám strach. Nevím, co dělat, nevím, co bude. Bojím, bojím…!

„Mami, město je plné vody! Musím pryč se Zorkou! Co když to přijde i sem!“

„Kam s ní půjdeš?“

„Nevím, snad k Benďouskům. Musím zavolat, jestli jde telefon.“

Funguje, snažím se nepanikařit, ale marně. Brečím Táni do sluchátka. Jsem šťastná jak blecha, když slyším: „Tak ji přiveď.“

Trošku mě to uklidnilo. Natahuju na sebe věci na ježdění, jezdecké gumáky, pláštěnu. Do kapsy cpu chleba, kdybych musela Zorku někam nalákat, a do ruky beru bičík, kdybych ji musela někde nutit projít po zlém. Ve sklepě šahám po svých oblíbených kozačkách na ježdění, že je hodím do chodby, ale pak je zas pouštím. Musíme pryč! Kašlu na všechno, nevím, jak to vypadá ve Skřečoni. Jsem odhodlaná projít vodou, hlavně se dostat na kopec. Mamku ujišťuju, že budu dávat pozor, že projdeme ve zdraví a zavolám, hned jak dorazím do stáje na kopci. Jestli půjde telefon. Vyčítám si, že ji nechávám doma na všechno samotnou. Ale Zorku musím odvést, co kdyby ta voda přišla i k nám! Po cestě jezdí jedno auto za druhým. Mezi tím se motají těžké náklaďáky a traktory. Ten ruch mě znervózňuje a vůbec nechápu, kam všichni jezdí.

Házím na Zorču uzdečku, ani nečistím kopyta, a rychle ji vedu ven. Ještě kývnu na pozdrav do okna a kráčíme po chodníku ke Skřečoni. Na mostě se proplétáme mezi auty. Vládne kolem nás chaos, ale Zorka je absolutně klidná a poslušná. Pod mostem, ve Skřečoni, mají nejspíš seřadiště sanitky. Na první odbočce z hlavní je klid. Někde čerpají vodu ze sklepů, ale jinak je tady sucho. „Ranč“ u Wolfů, kde mají několik koní, psů i jiného zvířectva, je taky na suchu. Strouha, která teče hned za ohradou pro koně, se naštěstí nerozlila. Je mi to k neuvěření a jsem ráda.

Stoupáme do kopce na Rychvald, skoro se jasní, a já si říkám, že jsem zbytečně plašila, že u nás přece žádná voda být nemůže. Kde by se vzala!? Jsem blázen, nic se neděje. Akorát kolem nás pořád jezdí těžké tatrovky s nákladem písku s pilinama. Asi někde u řeky sypou hráz nebo co. Zorka se občas na náklaďáky plašila, ale dnes je naprosto klidná. To se teda divím.

Už to máme jenom kousek, rozhlížím se v křižovatce na Záblatí – a nevěřím svým očím! Blíží se k nám tmavý kůň a malá blondýnka ho vede, mává na nás… Daška se Santou! Kde ty se tu berou?! Počkaly jsme na ně. Daška má radost, že nás potkala:

„Ráno jsem byla pro Santu na statku. Jsme úplně zatopení, vodu máme v bytě, a pro ni jsem se brodila ve vodě po krk.“

„Kam ji vedeš? Jsi domluvená s Táňou?“

„Já nevím! Doma jsem řekla, že Santu odvedu, i kdybych se měla sama utopit. Jdu a nevím kam. Cestou se všude ptám, jestli mi ji někdo ustájí ve stodole, ale nikdo nás nevzal. Jdu a brečím. Z vody jsem ji dostala, měla to už po boky, cválaly jsme vodou za transportérem. Pak jsem ji vedla přes město, u kina měla vody po břicho. Nějaký dědek mi nadával, co tam dělám s koněm, že má být ve stáji. Tak jsem ho poslala do pr...! Nevím, co budu dělat, kam ji schovat!“

„Pojď, jdeme spolu. Táňa to má sice plné, volala jsem s ní, ale určitě vás nevyhodí. Něco se vymyslí, i kdyby měla Santa stát uvázaná v chodbičce. Je přece hodná, nekope po koních jako Zora.“

„I kdybych s ní měla stát a držet ji, jen ať je pod střechou. Ale sama bych k nim ani netrefila, dobře, že jsme vás potkaly.“

„Tak jdeme! Pozor na náklaďáky.“

Chudák Táňa se pořádně zděsila, když nás obě uviděla. Nejdřív trochu nadávala, nevěděla, co s náma. Ale pak nás obě vzala do stáje. Asi jsme vypadaly pěkně zoufale. Dvě kobylky byly uvázané společně ve velkém boxu, tím pro Zorku uvolnila box malý. Riskovala, že se její klisny pokopou a zraní, ale doufala, že se budou chovat slušně. Opravdu zůstaly hodné a klidné. Jurášek byl uvázaný v jediném volném stání. Ale kam se Santou? Tak, aby to bylo bezpečné pro ni i pro provoz ve stáji?

Santa je naštěstí klidná, a po tom, co prožila, se dalo čekat, že bude úplně mírná a hodňoučká. Po krátkém váhání a kombinování, kam s ní, vyklízíme místnost sloužící jako sklad ovsa. Do stáje z ní vede otvor bez dveří, ten jsme zatarasili plechovou skříní a na díře pro kanál zůstal stát sud ovsa se zajištěným víkem. Největším problémem je skříň elektrického rozvodu na zdi. Santu není k čemu uvázat, tak nevíme, jak jí zabránit v devastaci skříňky. Daška je přesvědčena, že postačí obalit ji dekou a igelitem. Toho se Santa bojí a nebude si ho všímat. Táňa tedy vypnula proud a skříňku pečlivě balí. Santa na ni poulí oči a opravdu se zdá, že se k té hrůze ani nepřiblíží. Je zlatá! Nechat tady zavřenou Zorku, určitě by do hodiny všechno okousala, zlikvidovala a probourala se do stáje. Santa jen kouká a má vyloženě radost, když se jí pod nosem objeví hromada trávy. Pustila se do krmení a víc ji nezajímá.

Zorka mlátí kopytem o dveře boxu. Vůbec není se svým přepychovým ustájením spokojená, nevděčnice. Taky jí dávám trávu a tím ji uchlácholím. Táni radím, ať ji klidně pohrozí bičíkem, kdyby dělala „bordel“, ať si připomene, co je slušné vychování.

Táňa a její přítel nás zvou na kafe, že nás pak dolů zavezou autem. On nám ke kávě nalívá panáka slivovice. To jsme obě potřebovaly. Hned je nám líp. Jen mě štve, že nejde telefon a nemůžu zavolat domů. Budou se bát, co s náma je. Daška už vypadá úplně vesele. Obě jsme šťastné, že kobylky jsou v bezpečí a budou mít odbornou péči. Dozvídáme se, že Táňa tady po dobu dovolené šéfů bydlí a koně co dvě hodiny kontroluje, kdyby se začaly hřebit, ale ještě mají čas. Venku ani neprší a máme tady pocit, jako by žádné povodně nebylo.

Po příjemné půlhodince posezení se jdeme ještě jednou podívat na naše kobylky. Spokojeně žerou.

A pak nás přátelé vezou autem dolů, zpět do zblázněného světa. Cestou dokonce mírně vtipkujeme na téma sjízdnost města na kajaku. Daška i já ještě ujišťujeme Táňu, že zítra určitě přijdeme kobylky provětrat a očistit, a už musíme vystoupit z auta. Zavezli nás až ke skřečoňskému mostu nad tratí, dál policie a vojáci auta nepouští. Asi je za mostem nějaká zácpa... Moc kamarádům děkujeme a v docela dobré náladě a živém hovoru šlapeme s Daškou ke svým domovům. Chudák ona k mokrému.

Z mostu vidíme, jak se v kolejišti před nádražím leskne voda. To je neskutečné. Na druhou stranu je sucho. Neprší.

Za mostem mě opět přechází všechen humor. Naše ulice je pod vodou, kam dohlédnu, vlní se kalná břečka. Jako z dálky slyším Dašku: „Tady už je taky voda! Vezmu to vpravo, za parkem. Tady je na cestě ještě sucho.“

„Ahoj, dojdi ve zdraví a neutop se! Santa tě bude ještě potřebovat,“ pokouším se o lehký tón.

„Jo. Tak ahoj!“

Tu už nějaká voda na cestě snad nemůže rozházet, Santu má v bezpečí a doma to měli už ráno mnohem horší. Odhodlaně odchází. Já jdu jak ve snu, ale pořádně blbém. Voda je ledová a v mžiku ji mám v gumákách. Je jí nad kolena, valí se proudem. Jdu, jak nejrychleji to jde, mám pocit, že nepopadnu dech, že se mi srdce zblázní, že mě strhne proud. Prodírám se středem cesty, předcházím další brodící se lidi. Ale skoro je nevnímám. Pořád mě napadá, že je to pitomý sen, že se probudím a všechno bude normální. U nás přece nemůže být záplava, městem neprotéká řeka! Ale ve snu bych neměla tak ledově nasáklé kalhoty. Mám mžitky před očima, když hledím pod nohy. Nesmyslně mě napadá, že stejný pocit jsem měla kdysi na vodě, když jsme přetahovali člun přes mělčinu. Připadám si jak v řece. Po pravé straně se táhne park. Je naproti cestě v dolíku a voda se do něho valí vymletými dírami pod plotem a strašlivě hučí. Párkrát kolem projede tatrovka nebo vojenský transportér. Tisknu se ke stromu a zpitoměle civím na obrovské vlny, které šíří. Jak motorák na jezeře. Chci, ať voda zmizí, ať se probudím, ať vypnou ten blbý film…

Konečně jsem u našeho domku. Čtvrtina vrat garáže je pod hladinou. Brodím se k brance, odemykám a automaticky za sebou zamknu. Voda je u třetího schodu, po sklepní okénka. Chodníček kolem domu do dvora, který je trochu z kopečka, neexistuje, kam oko dohlédne, je rovná, nahnědlá plocha. Nechápu nic a jsem v šoku. To prostě nemůže být pravda!

Dveře se otvírají, než otočím klíčem. Mamka, babička, teta i Bárt s Andym mě vítají. Kocour Luki spí někde doma v křesle. Naštěstí.

Mamka, úlevou, že jsem se vrátila, slzí. Já se z toho všeho rovnou rozbrečím, jak blbá. Byla jsem pryč asi tři hodiny, odešla jsem suchou nohou a vrátila se mokrá jak myš. V chodbě je chlad a pach, jako u vody. A taky takový šum. Tři schůdky ve dvoře jsou dávno zatopené, voda je na prvním schodě v chodbě za dveřmi do dvora a pořád stoupá. Tlačí se kolem zavřených dveří a zurčí nám do chodby dvaceticentimetrovým vodopádkem. Z chodby protíká přes dveře do sklepa, ve kterém musí být už víc jak metr vody.

Štěstí, že máme zvýšené přízemí. Ale nevíme, co bude, kolik voda ještě stoupne? Nezatopí spodní byt?

Stahuju ze sebe mokré věci. Těsné jezdecké gumáky mám přilepené k noze, navíc jsem celá rozklepaná, levou nemůžu stáhnout. Počínám si tak šikovně, že bosou pravačkou sklouznu po hraně schodu a hnusně se praštím. Rázem mám pod kotníkem modrou hrču. Tiše, nenápadně, kleju. Aby bylo ještě hůř, Andy, který má hroznou radost, že jsem doma a pořád se kolem mě nadšeně motá, dostal jakýsi záchvat dušení. Chrčí, boky vtažené, nemůže popadnout dech. Ale pořád se hemží.

Snažím se mu pomoci, masíruju mu boky, ale bere ho to pořád znova. Panikařím, že umře. Mám pocit, že trvá věčnost, než konečně popadne dech. Občas se tak „zadýchl“ v noci, ve spaní, ale netrvalo to nikdy tak dlouho. Moc jsem se nestarala, co to je. Ve dne se, do dneška, nedusil. Když ho to konečně přešlo, je zas úplně normální.

Babička mi honem ohřála oběd, ale mám tak stažený žaludek, že nemůžu jíst. Natlačila jsem do sebe polívku a nemůžu už ani sousto, nebo to půjde ven. Mamka je na tom podobně. A to rybu na másle normálně milujeme.

Voda pořád přitéká, nejde telefon, nejde proud, jsme úplně bez informací. Někdo prý venku povídal, že upustili z přehrady Šance víc, než měli… Nevíme, o kolik to ještě stoupne. Rozhodujeme se, že vystěhujeme babičku s tetou k nám do patra. Dokud je čas. Tak taháme všechny věci ze skříní, jídlo ze spížky, peřiny, postele, televizi, tetin šicí stroj, malou pračku, křesla… Prostě všechno, co nám padne pod ruku a co uneseme. Něco dáváme na velkou půdu. Vynášíme tam i naše tři sportovní kola a tetin elektrický vozík, jediné, co mamka stihla zachránit z garáže. Bolí mě naražená noha a pod tíhou věcí funíme do schodů. Najednou mi připadají příliš úzké a točité. Při stěhování se postupně dozvídám, co se dělo, když jsem odešla se Zorkou.

Mamka znova vykýblovala šachtici a pak zajišťovala ten práh v prádelce pískem a přeskládala zavařeniny na vyšší regál v ovocném sklepě. A potom uviděla vodu, jak zaplavuje sousední zahrádky a valí se k nám. Utíkala vytáhnout ten tetin vozík. Nevěděla honem, jak z něho odmontovat baterie a tak ho i s něma vtáhla po třech schodech do chodby. Ten vozík váží padesát kilo! Vyvezla z garáže ještě kola a vytáhla je na verandu. To už byla voda i u nás ve dvoře. Povedlo se jí vymontovat baterie a vytáhla vozík taky až do verandy. Kam s motorkou a s autem nevěděla, tak je nechala v garáži, na pospas živlu. Potom ještě zachránila pár věcí ze sklepa. Kýbl ovsa pro Zorku, tři láhve naložených vajec, velkou lampu – zářivku, pár „blbostí“, ale hlavně vynesla propan-butanovou bombu s vařičem.

Líčila mi, jak stála v prádelce, viděla, jak je prosklené okno do půlky zalité kalnou vodou a ta s hukotem protékala kolem něho do sklepa. Uvědomila si, že voda poteče, dokud ve sklepě nebude tolik, co venku. Vytáhla špunt z kanálu, ať to jde rychleji, ale dovnitř začala stříkat taková břečka, že ho zase rychle zamlátila kladivem zpět. Pak ji přepadl děs a přestala vyvíjet jakoukoli činnost. Taky všechny tři ztratily pojem o čase, jak dlouho voda přitékala, nevíme. Mamka si teď pořád vyčítá, že utopila motorku. Mně je pro změnu pořád do breku, štve mě, že jsem ji tu musela nechat samotnou, a připadám si jako pitomec.

Nevím, jak dlouho jsme chodily nahoru – dolů, ale teď to ve spodním bytě vypadá jako před malováním. Zůstaly prázdné, těžké skříně a pár kusů nábytku na nohách. Jen koberce jsme zatím nezatočily. Už nemáme energii. Zdá se, že hladina venku přestala stoupat. Dole v chodbě se to taky vyrovnalo. Voda je u druhého schodu a vodopádek utichnul. Zato venku, za cestou, voda pění v peřejích, jak se valí do parku. Prší, je pošmourno. Po naší cestě proudí zástupy lidí. Někteří něco někam stěhují na nafukovacích člunech, ale většina vypadá, že si jen tak brouzdají na procházku, foťáky připravené k ulovení dobrého snímku. Každou chvíli kolem projede velký náklaďák. Některé jedou s citem a i tak dělají pořádné vlny. Ty, které to víc rozjedou, šíří vlny obří. To pak slyšíme rachot ze sklepa, jak se tam ve vlnách bortí zavařeniny a kdoví co ještě.

Pokouším se sníst kousek filety, ale nejde to. Jako by mi sousto v puse bobtnalo. Přemýšlíme, co provedeme s Mícou a koťaty. Máme strach, že bráchův barák bude zatopený ještě víc než náš. A kdo se bude třikrát denně brodit za kočkama s krmením?! Rozhodly jsme se celou rodinku evakuovat k nám na našem malém nafukovacím kajaku. Je už pokročilé odpoledne, tak neztrácíme čas, hned foukám člun a vyrážíme. Na nohách tenisky, na sobě kraťasy, mikinu a pláštěnu. Nejhorší je se namočit. Voda je odporně ledová a kalná. Středem naší cesty je jí nad kolena, ale jak pokračujeme dál, noříme se místy skoro po zadek a na několika úsecích musíme bojovat se značným proudem. Člun táhneme na šňůře a vlny projíždějící tatrovky nám ho málem převrhly. Před další se radši kryjeme za strom a člun pevně jistíme na obou koncích. Asi stovku metrů před bráchovým domkem nevěříme svým očím! Cesta před náma je suchá, domky po obou stranách mají hlavní vchody na souši a člun musíme přenášet.

Kousíček za bráchovým už zase pokračuje nepřerušovaná kalná hladina, na Šunychl a dál. Zahrada u bráchy je taky pod vodou. Auto, firemní vento, které zaparkovali ve dvoře, aby nebylo vidět z cesty, je zatopené skoro po okna. Nechat ho na kopečku na vjezdu, mělo by zalité akorát gumy kol. V domě mají vodu na prvním schodě od dvora. Jsou na tom jako my, jen nemají domek vprostřed proudu, jako je ten náš. Není to tak depresivní, když se dá vyjít hlavním vchodem suchou nohou na suchou cestu. Myslím na naše psy, bydlet tak tady, mohli by se krásně vyvenčit. Jak se vrátíme domů, musím je zkusit ukecat, aby se alespoň vyčůrali na venkovním schodišti. Baron od Dašky se, chudák, vyčůrá jednou za dvacet čtyři hodin na chodbě. Bobek ještě neudělal. Zato dva pudlíci, které taky mají, si prý s klidem ulevují v bytě. Daška mi o nich vyprávěla, když jsme se vracely z kopce. Připadá mi to hrozně dávno. Jak se asi dostala domů?

Balíme kočky na mokrou cestu. Konzervy, krabicová mléka a granule do batohu na záda, krabici-pelíšek, čurací misku a bednu s hoblinama do igelitu a na člun. Kočky jsme natlačily do košíku na prádlo, druhým je přiklopily a pevně sešněrované je strkáme do velké tašky. Míce se to vůbec nelíbí a hlasitě protestuje. Marně jí vysvětlujeme, že je to pro její dobro. Mamka s mňoukající taškou na rameni, já s batohem na zádech, neseme plně naložený člun po kousíčku souše. Zpět, k našemu vodnímu domovu.

Pokračování příště.