Předchozí díl najdete na tomto odkazu.

Večer jsme se po dlouhé době dívaly v televizi na zprávy. A byly jsme z toho otřeseny. Do té chvíle jsme nevěděly, jak děsivě dopadly Troubky nebo Zátor. Co voda dokázala napáchat, jak se od nás valí dál, jak běsní všechny řeky po celé Moravě. Byly jsme nešťastné za lidi, kterým voda sebrala všechno. Díky tomu, co jsme samy prožily, ve velmi mírné podobě, jsme vnímaly hrůzu a neštěstí postižených na záběrech televizí úplně jinak než dřív. Teď už jsme věděly, chápaly jsme mnohem líp, jak vodní masa dokáže bořit domy a brát životy. Dojímaly nás zprávy o obrovské humanitární pomoci, která se okamžitě rozjela ve všech nepostižených oblastech, i o lidech, kteří neváhali a na vlastní náklady se vrhli do osobní pomoci, kde to bylo potřeba. Bylo to, jako by se celý národ probudil a spojil k záchraně těch, kteří trpěli vinou zloby přírody a taky vinou hlouposti člověka, který se nestaral o důsledky svých neuvážených zásahů do ní. Po zprávách se zas vypnul proud, ale stejně jsme byly unavené a brzo jsme šly spát. Neusínalo se mi dobře, strašilo mě asi třicet mrtvých a obrázky běsnícího živlu. Děkovala jsem osudu, či spíš přírodě, že Bohumín dopadl, jak dopadl. Že byl sice zaplaven, ale voda jím jen klidně prošla, nebořila, snad ani nevraždila. Že nám bude stačit vyklidit sklepy a vysušit stěny a život půjde normálně dál.

Nejbližších sedm dní však moc normálních nebylo.

Městem se roznesla informace, že veškerý odpad se má kupit u cest, že ho průběžně budou nakládat a odvážet vojáci, kteří k nám byli vyslaní na pomoc.

Pustily jsme se do mohutného vyklízení sklepů. To, co děda a otec nasbírali za šedesát let, my dvě jsme za šest dní dokonale vystěhovaly. Každý den jsme brzo ráno začaly a pozdě večer skončily. Co bylo použitelné, to se hadicí ošplíchalo z nejhoršího a dalo se venku sušit. Nářadí babička s tetou čistily a olejovaly a nosily jsme to v bedýnkách na půdu. Taky umývaly zavařeniny, sklínky a květináče. Později se snažily zachránit zbytky rostlinstva, které přežilo zatopení. Nejodolnější se ukázaly růže. Jinak nic moc.

Staré skříně, ve kterých nářadí bylo, jsem rozmlátila na kousky a skončily se spoustou jiných věcí na kupě. Po čase jsme zjistily, že tam skončily i některé použitelné, potřebné věci, o kterých jsme ale při vyklízení nevěděly, k čemu jsou. Denně jsme udělaly venku hromadu a denně ji kluci vojáci odvezli. Železný odpad, a že ho bylo dost, jsme vozily sousedovi, že si to pak odveze do sběru. Nejhorší byl sklep, ve kterém bylo uhlí a dřevo ještě z dob, kdy se netopilo plynem. Těžké, nasáklé dřevo skončilo povětšinou na hromadě. Uhlí si odvezl sousedův syn na chatu. Byl rád on i my. Dost si při tom máknul a prohlašoval, že nejspíš byla první hromada uhlí a pak se kolem ní postavil náš sklep. Sousedi nám vůbec hodně pomohli, ač sami měli práce až dost. Ochotně přišli, když jsme nemohly vynést něco hodně těžkého. Soused nám taky zprovoznil vrtačku, sekačku i pilu. Rády jsme mu přenechaly hoblovku, kterou si taky musel vynést a dát do pořádku, a podělily jsme se s ním pak o vápno na bílení sklepů.

V sobotu, když jsem kupila naši první hromadu u cesty, kolem projíždělo auto s kamerou. Všimla jsem si, že mě točí, a tak jsem radši rychle zalezla do dvora, aby náhodou nechtěli rozhovor. Večer nás pak pobavil pohled na mě v apartních kraťasech a vytahaném, ušmudlaném triku s naloženýma kárama u kupy svinstva v hlavních zprávách na Nově. Záběr pak pouštěli ještě několikrát v jiných zpravodajstvích. Jak jsem se později dozvěděla od známých, kteří byli mimo vodu a kvůli hluchým telefonům nevěděli, co s náma je, ten kratičký záběr je hrozně potěšil, protože viděli, že žijem a barák nám stojí. Telefon nám zazvonil poprvé v pondělí ráno. Volali postupně snad všichni. Pořád to zkoušeli po celou dobu povodně. Hrozně nás to potěšilo.

Elektřina sice pořád občas vypínala, ale zato plyn šel od neděle, takže jsme si užívaly všech výdobytků civilizace. Babička nám vyvařovala, jak byla zvyklá, a mohly jsme se mýt v teplé vodě! To byl přepych!

V sobotu nás odpoledne vyděsil prudký liják, ale trval naštěstí jen chvilku. Spláchl všudypřítomný nános blátíčka.

V neděli bylo od rána krásně. Dopoledne se k nám zastavil můj šéf z práce. Není z Bohumína. Přijel na motorce. Říkal, že chtěl přejet, jako vždy, lávku přes Odru, ale že je úplně pryč, voda ji vzala. Byla to taková ta kovová, nýtovaná konstrukce kus nad hladinou, stála tam roky. Změnila se v hromadu zkrouceného šrotu.

Domluvily jsme se s ním, že si vezmem celý týden dovolenou, že potřebujeme vyklidit ty sklepy. Zajela jsem s ním pak k jednomu kolegovi do Starého Bohumína a cestou jsme se oba děsili, jak to všude vypadá.

Taky jsme v neděli začaly postupně nosit věci tetě a babičce zpět do bytu. Postele jsme jim tam zanesly až ve středu. Teta si pečlivě všude uklidila. V neděli jsem ani nebyla za Zorkou. Kmitaly jsme celý den. Jen pejsky jsem pravidelně venčila. Náš kocour si užíval volného průchodu, jak bylo pořád všude otevřeno. V sobotu mu bylo, chudákovi, špatně. Asi jak musel sedět doma s omezeným pohybem a při tom si hodně žral. Naštěstí se mu trávení upravilo rychle samo. Kočičí rodinka okupovala spodní kuchyň. Koťátka se měla čile k světu a zkoušela se dostat ze své krabice. Míca věčně vysedávala na okně. Všechny jsme se s nimi chodily mazlinkat. Dobře, že jsme je měly.

V pondělí se mamka konečně dočkala zubů a babička vyrazila na nákup do obchůdku, který díky malému kopečku voda nevyplavila. Spolumajitelka Zorky se vrátila z dovolené, takže jsem v pondělí přestěhovala Zorku domů, k ní. Benďousci už taky byli doma. Kamča byla tak hodná, že pro mě přijela autem a vzala mě s sebou.

A tak jsem se nečekaně dostala k svému druhému asistování u hřebení kobyly. Bylo k večeru, šla jsem hned nachystat Zorku na přesun a Kamča se šla kouknout na jejich koně. Dobře, že to udělala. Ze stojící nastávající matky už čouhaly nožičky. Hned na mě volala, ať jí pomůžu, popadnu kobylu a odvedu ji ven do lonžovací kruhovky. V boxu jim jednou kobyla lehla při porodu příliš ke stěně a měli s tím pak dost problém, takže radši rodili v ohradě. Sama utíkala do baráku, chtěla někoho sehnat, nejlíp preventivně veterináře, ale nikdo jí nevzal telefon. Přinesla alespoň desinfekci, provázek a nůžky na pupík. To už si kobyla lehla a kromě nožek se začal ukazovat čumáček. Kamča ještě honem podložila za kobylu náruč sena a hlavička už byla venku celá. Očistila jsem ten malinký nosánek a čekaly jsme, kdy kobylka znovu zabere. Zatlačila, ale hříběti se nějak přestalo chtít ven. Tak jsme ho popadly každá za jednu nožičku, počkaly na další stah a kobylce trochu pomohly. Šlo to dobře. V seně před námi ležel krásný malý hřebeček a frkal na svět. Tmavý hnědáček po mamině. Ta těžce oddychovala a toho, co se děje za ní, si moc nevšímala. Podvázaly a zastříkaly jsme pupík a začaly hříbě sušit. Mamina začala brzy na svého potomka pořehtávat, vyhrabala se na nohy a jala se ho láskyplně olizovat. Kamča mě nechala u spokojené dvojky a šla ještě zkusit zavolat veterináře. Dovolala se, slíbil, že se přijede podívat, jestli je všechno v pořádku. Byly jsme zacákané od krve, špinavé, ale taky spokojené. Přišly jsme včas, porod byl rychlý a bez komplikací a hříbátko krásné, tak co si víc přát! Každé zrození nového tvorečka cítím jako malý zázrak, navíc u mě ještě přetrvávala popovodňová euforie, takže jsem se Zorkou odjížděla v náladě jako po pořádném panáku. To už se hřebeček statečně stavěl na vratké nožky pod dohledem mámy i chovatelky.

Další dny zůstala Zorka v péči spolumajitelky a nás doma čekala práce, práce a zas práce. Hnalo nás vědomí, že až budeme chodit do zaměstnání, moc toho doma nestihneme, a taky snaha dostat barák z nejhoršího, aby mohl vysychat. Ve čtvrtek jsme měly v podstatě hotovo. Sklep byl téměř prázdný, stěny omyté, i když s hnědou „kresbou“ zvláštních map a vodorovnou hranicí hladiny. Omítka trochu opadla jen v jedné místnosti, tak jsme shodily, co bylo duté, ale jinak jsme to nechaly tak. A větraly, topily ve sklepě v malých kamínkách a neustále stříkaly savem rašící houby a plísně na stěnách. Z posledních zbytků energie jsme si dělaly legraci, že díky vodě máme dokonale čisté sklepy a dokonale tvarované postavy. Ač jsme si dopřávaly jídla spousty, po týdnu na nás plandaly kalhoty.

Ve čtvrtek předpovídali vytrvalý déšť a další vlnu povodní. Usínaly jsme značně deprimované. Celý pátek i sobotu opravdu pršelo. U Dašky se znova začala sbírat voda, které se sotva zbavili. My jsme se utěšovaly akorát tím, že už ve sklepech není nic, co by se mohlo zničit, a doufaly jsme, že nedopadneme hůř. Nakoupily jsme zásobu trvanlivého jídla a všechny nás obcházela příšera „depka“. Chodila jsem se odreagovat k Zorce a s pejskama, ale teta a babička musely sedět doma a čekaly, co bude. Bylo to dost nepříjemné. Naštěstí místní Helax rádio mělo v těch dnech perfektní aktuální zpravodajství o počasí a stavu řek, takže jsme věděly, že akutní nebezpečí nehrozí. Ale co kdyby… V neděli se počasí zlepšilo, v pondělí jsme šly do práce a život skutečně pomalu nabral normální otáčky.

Dokonce i tu motorku se po čase zdařilo zprovoznit. Autíčko jsme za pár šupů hned v tom týdnu prodaly nějakým klukům. A pak jsme ho vídaly jezdit po městě. No, oni s ním dokonce jezdili hned odpoledne, co si ho ráno odtáhli. Kdo umí… a my jen čuměly.

Brácha se vrátil z dovolené. Dokonce nám předtím z Norska telefonoval, protože se i tam doslechli, co se na Moravě děje. Odnesli si kočičí rodinku, a jak poslouchali naše vyprávění, litovali, že tady nebyli, že to prý bylo dobrodružství, jaké na dovolené nezažili. Pochopili a přestali závidět, když se pak pustili taky do vyklízení vlastního sklepa. O zprovoznění auta se postarala firma, o to se starat nemuseli.

Daška si Santu odvedla domů, sotva jí přestalo čvachtat ve stáji. Bohužel, nechtěné koupele a sprchy u kobylky měly dohru v podobě těžkého zápalu plic. Dostala se z toho jedině díky Daščině odhodlání udělat pro Santu cokoli. Sehnala nejlepšího veterináře v okolí, přesně dodržovala jeho rady, piplala kobylku jak miminko, dlouho ji jen vodila v kroku… Výsledkem bylo úplné vyléčení bez následků.

Povodeň je dávno pryč. Připomínají ji jen světlé pruhy na omítce domů. Přesně ukazují, kam až voda dosáhla. Třeba v Ostravě-Hrušově i ve Svinově je to u oken druhého patra.

Řeky si poklidně tečou ve svých korytech. Město dalo opravit zničené chodníky i plot parku, ve vyplavených bytech se zas bydlí, v obchodech prodává. Město docela prokouklo. A náš vysušený sklep a garáž, vybílené, s tou trochou zachráněných věcí, vypadají nezvykle uklizené. Máme i novou škodovečku… Ale nezapomínáme. Zůstal strach. Pořád nás děsí v televizi záběry z povodní i jiných běsnění živlů třeba někde v cizině. A když u nás začne vytrvale pršet, začne se zvedat hladina řek, čekáme, co bude, kontrolujeme stav zásob a přemýšlíme, kam odvezem auto a motorku. V klidu nás už nenechává ani velký vítr nebo hlášené kroupy či přívalové deště. Poznaly jsme sílu rozzlobené přírody. I když u nás to byla spíš jen výstraha, co dovede.

Zorku mám teď ustájenou se Santou u Dašky, tedy v dolíku. Stačí pár dní pořádných lijáků a spodní voda se tam tlačí i do stáje. To ani nedovolí zapomenout. Takže máme vymyšlený evakuační plán kobylek a dohodu s kamarádkou koňařkou z bezpečné oblasti. Ten pocit: „Je tu voda, kam honem schovat koně?!“ už nechceme nikdy zažít!

Konec. Fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.