Předchozí část najdete na tomto odkazu.

Z vody na předním dvorku zbyly neškodné louže, cestu už sluníčko úplně vysušilo. V zahradách zůstává pořád vody tak nad kolena a všechno, co už z ní „vylezlo“, pokrývá vrstvička hnědého kalu. Jsme rády, že máme ve dvoře kanál, doufáme, že trochu napomůže snížit hladinu. Pomalu, ale jistě. Celá kanalizace ve městě musí být řádně přetížená. Hlavně aby zas nezačalo pršet! Hlavně na horách…

Zatím co já byla u Zorečky, mamka nelenila, vylovila ze zatopené garáže staré kolo a vydala se na něm do Skřečoně. Jednak se chtěla domluvit se zubařkou, kdy se konečně dočká nových korunek, a taky nám soused půjčil prázdnou propan-butanovou bombu, ať si ji necháme naplnit. Prý hned za mostem. Ta naše byla už poloprázdná a on měl snad dvě úplně plné.

Ve firmě za mostem, samozřejmě, plné už neměli, takže mamka dojela s bombou až k zubařce. Ta ji ochotně odvezla svým autem o kus dál do sousední Lutyně, kde se dají plynové bomby taky vyměnit. Ale se zubama ji nepotěšila. Korunky ještě nejsou hotové, i když Skřečoň nezasáhla voda, bez proudu tam byli taky. Snad se do týdne dočká.

Babička s tetou se hned, s novou bombou v záloze, pustily do vaření zásob z mrazáku. Když jsem přišla, na stole se už kouřilo z mísy párků a buřtíků, něco vesele bublalo v hrnci a obalovaly hromadu řízků.

Jak opadá voda, zlepšuje se nám nálada a začínáme pomýšlet na záchranu utonulých věcí. Bereme s mamkou ven pejsky a jdem, už úplně „suchou nohou“, podívat se ke strejdovi za park. Míjí nás náklaďák se zásobama, vojáci na korbě na nás volají, jestli nepotřebujeme chleba. S díky odmítám, zásob máme opravdu dost.

Jsme u strejdy, obhlížíme situaci. Jsou na tom podobně jako my – cesta suchá, dvůr, zahrada a sklep pod kalnou hladinou. Zatím se nedá nic dělat, zachraňovat. Svoje auta stihli včas odvézt někam na kopec, tak jdou strejda i Pavel s náma zpět, chceme vytlačit naši chuděru škodovečku stovku z garáže na suchý přední dvorek.

Psi jsou spokojení z procházky, vytřásají z kožichů vodu a utíkají si zdřímnout na pelechy. Barí udělal venku bobek, hurá! Že by se to oslavilo?

Svítí sluníčko, je krásné letní dopoledne. Pohled na auto a motorku není moc radostný. Voda už hodně opadla, ještě je v autě na podlaze, ale je vidět, jak skoro olízla palubovku. Jako nejlehčí usedám za volant. Fuj, v mžiku mám kraťasy mokré od nacuclého sedadla. Oba chlapi i mamka tlačí, co jim síly stačí. Dostat šplouchající auto do mírného kopečka není vůbec snadné, ale daří se to. Zpod noh mi mizí voda a z naší zelené „Žabičky“ crčí jak z cedníku. Stále litujeme, že jsme ji i s „ČeZetou“ nedaly na to vedlejší parkoviště. Motorka je už taky vytlačená ven a obě naše vozítka vypadají na slunci dost zoufale. Chlapi nám radí, co pro ně máme udělat jako první pomoc a odcházejí domů. A já smutně vzpomínám, jak jsem si to před čtrnácti dny metelila v „Žabce“ po dálnici s mamkou a psisky na dovolenou… nejspíš to byla její poslední jízda. No a do práce taky budem nejspíš chodit po svých nebo na kolech. Ach jo. Příště budeme chytřejší…

Je poledne, babička se při vaření skoro dostala do obvyklé formy a svolává nás k jídlu. Máme zeleninovou polívku a párky s chlebem. Jako moučník zbytek už hodně tekutého nanukáče s jahodami. Není to estetické, ale je to dobré. Preventivně to lehce prokládáme lihovinou.

S plnými břichy se zase pouštíme do nějaké činnosti. Babička vaří maso pro psy, teta utírá nádobí a my s mamkou jsme se pustily do vysušování auta a motorky. Rozebíráme, co umíme, věci silně zabahněné mácháme ve vodě ve dvoře, která je už sluncem pěkně vyhřátá, a nosíme všechno sušit na střechu garáže. Pejsci jsou s náma na předním, už úplně suchém, dvorku, štěkají na kolemjdoucí a jsou v pohodě. Sousedi vytahují koberce, taky je proplachují z nejhoršího ve vodě na zahrádce. Je to všechno takové neskutečné, i při všech ztrátách jsme jaksi v pohodě. Baráky nám nespadly, nikomu se nic nestalo, sluníčko svítí, voda mizí, chceme věřit, že už se nevrátí. Ani ty škody nejsou až tak strašné, teda alespoň u nás.

Přišla Daška, nechávám zas mamku samotnou s rozkrámovaným autem, půjčuju Dašce jedno z našich kol a vyrážíme za kobylkama. Obě jsme hrozně natěšené. Funíme do kopce a už se nemůžeme dočkat, jak na nás naše zlatíčka zařehtají. Už, už jsme tady. Od cesty pískám signál a Zorka mi hlasitě odpovídá. Vrtí se na stání, mohutně hrabe přední nohou, až piliny lítají. Táňa se nám směje. Rychle kobylky čistíme, dáváme na ně uzdečky a bez sedel jdeme ven. Jen si tak pohodově šlapem uličkama a lesíkem, povídáme si převážně o vodě a našich zvířátkách a užíváme si tepla a sucha. Lidi, které potkáváme, nevědí skoro nic o pohromě, která byla dole ve městě. Okopávají svoje záhonky a sečou trávníky, leští auta a rozčilují se nad maličkostma. Nechápou, proč máme úsměv od ucha k uchu, netuší, jak dobře nám je na neosedlaných hřbetech našich kobylek a jak se těšíme z krásného letního dne. Kobylky jsou taky spokojené. Zajíždíme k Zorčině stáji a nechávám tam spolumajitelce vzkaz, co se děje, kde Zorka je. Vůbec nevím, jestli na dovolené taky nemá nějaké vodní problémy. Těší mě, že Zorča na pokyn ochotně otáčí od branky a vůbec jí nevadí, když nejde „domů“. Ono jí asi ve stáji u Táni je líp, i když ji ti koně děsně štvou, než v její samotce. Jsme venku skoro dvě hodiny. Vracíme se k Bendům, necháváme kobylky zas v Tánině péči a děkujeme jí obě za pomoc. Santa už se Dašce zdá normální a tak ji opouští celkem klidná. Táňa nás ještě uklidňuje, že kobylky zítra pustí ven, že se nemusíme bát, že by stály, jestli nestihneme přijít.

Doma jsem za chviličku, z kopce jsme na kolech jen svištěly. Daška pokračuje na Šunychl a já se zapojuji do nějaké činnosti. Co šlo z auta vyndat, to už je na garáži, snažíme se ještě zachránit a hlavně vysušit i věci z garáže. Voda stále klesá, na dlažbě ve dvoře je jí jen po kotníky, doufáme, že ráno bude pryč všechna.

Šeří se, už je dost pozdě, když beru pejsky na večerní procházku po okolních ulicích. Je to zvláštní pocit. Po dnech neustálého šumění a hukotu vody je najednou ticho. Jen kosi ještě zpívají a sem tam zaburácí tatrovka nebo traktor. Nehučí ani voda, ani se neozývá běžný hukot města. Lidi jsou doma, hospody jsou zavřené, auta ani vlaky nejezdí, fabriky stojí. Město je bez proudu, v některých oknech je vidět zář svíček, ale jinak je všude měkké večerní šero. Na západě ještě září červánky, ale na východě už je na temně modré obloze měsíc. Andy vzrušeně čenichá vlhké, nezvyklé pachy, Bárt mu pokulhává v patách. Užívám si tu zvláštní atmosféru a doufám, že se voda nevrátí, že jsme měli štěstí. Mám pocit nezvyklého klidu, vnitřní pohody.

V posledních zbytcích světla chystám pejskům papání a živím se při tom jedním z párků. Rozhodně nemáme nouzi o jídlo, spíš naopak. Daška taky říkala, že se přejídají samým masíčkem z mrazáků.

Míca s koťaty je už obstaraná na noc, Luki se tulí k mamce v posteli, teta s babičkou taky leží. Dostávám se do postele zase poslední, ještě se těším pohledem z okna na dvůr skoro bez vody. Dnes noční hlídky nebudou! Klidně, spokojeně usínáme.

V pátek ráno byla skutečně všechna voda pryč, i v parku zbyla jen jednotlivá jezírka. Dokonce s rybama, které chodili děcka lovit. Až pak vyschla úplně, po parku se válely leklé rybky.

Ve sklepě bylo pořád ještě vody dost. Vypadalo to tam jak ve stoce. Vypravila jsem se do prádelky odšpuntovat kanál a nebylo nic příjemného hrabat se pod ledovou hladinou plnou svinstva s rukou zanořenou až po rameno. Sotva jsem se vynořila ze sklepa, zjistily jsme, že zapnuli proud, kolem desáté. Docela mě zamrazilo z představy, co by se asi stalo, kdyby někde pod vodou probíjely dráty, když jsem se tam čochtala. Proud šel celý den, takže se dalo vařit na elektrickém vařiči. Celý den jsme vyklízely s mamkou věci z garáže i něco málo ze sklepa, kde hladina vytrvale klesala. Všechno použitelné jsme omývaly a dávaly sušit, co vodu nepřežilo, letělo na hromadu. Dělaly jsme si starost, co si s tou rostoucí kupou odpadků počneme. Odpoledne k sousedům, co jsme jim půjčily člun, přijeli hasiči vyčerpat vodu ze sklepa, poslali je i k nám, tak jsme jim taky zaplatily a kolem páté byl barák definitivně na suchu. Až na směšné, neškodné zbytky vody, které zůstaly ve sklepech i ve stájce za prahem. Ty šly snadno zlikvidovat pomocí kyblíku a lopatky. Hned taky nastalo velké větrání všemi okny a dveřmi. Odpoledne jsme se byly s Daškou zas povozit na našich kobylkách, zas bylo krásně a ohromně jsme si to užily. Daška se smála, že mají doma vlastní brouzdaliště s příjemně teploučkou vodou a taky že budou mít perfektně vyhnojenou zahradu, protože hnojiště jaksi není tam, kde bylo. Kolem jejich baráku v dolíku bylo ještě pořád vody dost. Na stěnách v bytě měli zajímavé kresby z naplavené trávy a hnoje, sem tam že se zachytil a vyklíčil oves. Podlahy měli zničené všechny, do sklepa se ještě nedostali. Ale pevně věřila v pomoc pojišťovny. Později se skutečně dočkali uhrazení všech ztrát a barák krásně opravili. Ale nadřeli se na něm řádně.

Taky mi vyprávěla, co se dozvěděla o dalších zvířatech ze zatopených končin. Na statku, odkud odvedla Santu, zůstal ve vodě velký starý valach, tažák a mladá klisnička ponyho. Spolu s kravama a kozou s kůzlaty. Kupodivu, přežili to prý všichni. Krávy i valach díky své velikosti a kozy naskákaly do žlabu. Poničku Daška odepla z vazáku, když byla pro Santu, tak si tam vyskočila taky. Když odváděla Santu, koně na ni řehtali, jenže pro ně nemohla nic udělat. Se svou postavičkou výšky asi metr padesát zvládla tak akorát svou kobylu. Tak je nechala osudu a doufala, že z toho nějak vyjdou. Naštěstí to dopadlo dobře a až na menší potíže s kopyty valacha nebyli ani nemocní. Ve Vrbici zas svoje dva koníky postavili ve stodole na traktorovou vlečku. Taky to zvládli. Kuriózně řešil záchranu své starší kobylky A1/1 náš kamarád „Kovboj“ ze Starého Bohumína. Klisnu měl ve stodole, sám bydlí v bytě na náměstíčku. Když přišla voda, popadl kobylu, nějaké seno a nastěhoval ji na odpočívadlo schodiště do prvního patra činžáku. Co na to říkali spolubydlící, nevím, ale kobyla prý byla v pohodě. U schodů jí řekl „Pojď!“ a ona šla. Až voda opadla, tak ji zase svedl dolů a dal zpět do stodoly. Že prý musel dávat trochu pozor, protože dolů jí to klouzalo, ale že to sešla celkem v klidu. Později jsem s ním mluvila, byl v pohodě jako vždy a s pokrčením ramen mi klidně řekl: „A co jsem měl dělat? Přece ji nenechám utopit!“ Tvářil se, že se vůbec nestresoval a docela mu to věřím. Někdo má holt lepší nervy.

Taky mi Daška vyprávěla o skupince prasat, na které se majitel vykašlal a nechal je zavřené v chlívku, ať se třeba utopí. Sousedům to nedalo a čuníky na poslední chvíli vypustili ven. Bylo to v místě, kde je cesta vyvýšená, a tak na ní všichni parkovali auta a i ti čuníci se na ní utábořili. Jak voda opadala, mladší prasátka se prý složila na trávě u cesty a odpočívala, zato stará prasnice se vydala kolem těch aut a útočila na ně, naskakovala na kapoty a zakusovala se do světel. Kdo ví, proč to dělala, ale lidi v oknech z jejího počínání měli hroznou srandu – než došlo na to jejich. Auto svého majitele prý zřídila úplně nejhůř, jako by věděla a mstila se.

Večer jsme se po dlouhé době dívaly v televizi na zprávy...

Dokončení příště. Dokumentární fotky od AP najdete zde na Rajčeti.