Povídání o prostředí mému srdci nejbližším, kde bych s klidem mohl i zemřít. Zavedu vás do míst mě nejmilejších, do pouští Klokánie. Nemůžu za to, kam mě srdce táhne, nikdo nejsme dokonalý. Když dovolíte tak si prohlédneme zajímavé a exotické zvíře, o kterém homo sapiens příliš neví. Je to obyvatel podzemí zdejších pouští a jsou známy dva druhy. Jeden žije v písečných pouštích střední Austrálie a druhý opět ve stejném prostředí Austrálie Západní.

Domorodcům jsou známí odjakživa. Ten v centru pod jménem itjaritjari - Notoryctes typhlops. V mýtech Dreamtime vystupuje jako hravý předek co žije v jeskyni pod známým monolytem Uluru, dříve známým pod jménem Ayers Rock a ještě dříve, tedy před rokem 1873 kdy jej poprve spatřil bílý muž, po mnohá tisíciletí opět Uluru. Na severozápadě žije vakokrt - kakarratul - Notoryctes caurinus. Podobají se vzájemně jako vejce vejci a tak je obtížné i odborníkům je od sebe odlišit. Oko bílého muže spatřilo tohoto živočicha poprve roku 1888 a měl velké problémy ho správně zařadit do seznamu druhů. Zde se mu říká marsupial mole.

Český název - Vakokrt písečný – platí pro oba druhy. Je to australský vačnatec z čeledi vakokrtovitých. Lze jej snadno poznat podle tvaru těla podobnému krtkovi, podle zářivé zlatožluté barvy hustého, krátkého kožíšku a chybějících očí a ušních boltců. V tom se nápadně podobá jihoafrickému zlatokrtkovi. To je ale vše. Společného s ním však nemá nic. Vakokrtovi prapředci zde byli již před 20 miliony lety, jak nám dosvědčují fosílie nalezené v roce 2010 v Riversleigh v severním Queenslandu. Odborníci se domnívají, že se vyvinul v půdě vlhkých tropických džunglí a později se přizpůsobil k životu pod pískem pouští. Vykytuje se pouze v Klokánii, ráji vačnatců.

Toto podivné zvířátko je 12 – 18 cm dlouhé a váží 40 – 70 g. Ocásek má holý, 2 – 2,5 cm dlouhý pahýlek. Ušní boltce postrádá, má jen malé otvory pod srstí a místo očí má jen zakrnělé oční čočky pod kůží. Protože to je vačnatec, tak jedno až dvě mláďata nosí ve vaku, kde jsou dvě bradavky mléčné žlázy. Vak je otevřen směrem dozadu, aby se při pohybu v písečném podzemí vakokrtí mamině do vaku nenahrnulo kde co.

Vakokrt nehloubí stálé nory, ale jaksi „pluje“ pískem, který se za ním zpravidla bortí. Proplouvá pod pískem jako ponorka pod hladinou moře. Podobně jako jeho kamarád krtek nebo také, kupodivu tuleň pod vodou. Všichni tito tři jedinci, i když naprosto nepříbuzní mají podobnou stavbu kostry a těla. Odborně se toto nazývá konvergentní evoluce. Po noci, v místech výskytu, jsou patrné na povrchu válečky vytlačeného, vlhkého písku o průměru vakokrta. Kdybychom ho ale chtěli vykopat, tak se nedokopeme. Cestuje až 2,5 metru pod povrchem. Cestu si razí šupinatým čumáčkem a písek neodhrabuje celou přední končetinou, nýbrž pouze dvěma rozšířenými drápy. Zadní nohy mají tři zploštělé drápy, kterými tlačí písek za sebe.

V krku má srostlé obratle, aby byla zajištěna větší pevnost hlavy při hloubení v podzemí. Živí se houbami, půdním hmyzem jeho larvami a plazy. Na pivo nechodí, není kam a jak a co pije, nikdo neví. Třeba mu stačí to, co je v jeho obětech. Je to hmyzožravec s jednoduchým chrupem, jak je zvykem u vačnatců. K dýchání mu stačí vzduch mezi zrnky drobného písku a na povrch vystupuje jen v noci a velice vzácně. Metabolismus má umírněný a teplota jeho těla obvykle souhlasí s okolní teplotou. Tam, kde tráví skoro veškerý čas, zhruba 2 metry pod povrchem žhavého písku pouště je teplota umírněná a hlavně stálá.

Při našich toulkách pouštěmi jsme několikrát časně zrána spatřili na písku válečky vlhkého písku vytlačené v noci vakokrtem. Ale ať jsme kopali a hrabali, jak jsme jen mohli, tak jsme asi v hloubi 1 m odkryli jen jeho prázdné chodby. Ostatně většina pouštního života se odehrává v noci a každé ráno je povrch písečných dun ozdoben nesčetnými stopami všelijaké havěti. Brouky, ještěrkami, hady a podobně. Domorodci si v nich jistě vše přečtou a hned ví co a jak a kde i kdy. Pro nás to byla jen zajímavá mozaika na písečné duně.

Nádherná, zlatě zířivá barva vakokrtovy krátké husté srsti ho málem stála vyhynutí. Jeho minikožíšky byly vysoce ceněny a domorodci jich v devatenáctém století prodali ticíce bílému muži. Nyní vakokrta téměř nevidět. Jak také když se pohybuje pod povrchem země. Jeho počty je velice těžké určit, ale výzkum ve střední Austrálii odhalil až 60 km jeho zborcených chodeb na 1 km čtvereční. Takže asi jsou a důležití k provětrávání pouštní půdy.

Fotky najdete tady: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vakokrt_pisecny_-_Notoryctes_typhlops