Jako takový se vrtal i do bonsají. Za pár let zjistil, že mu doma zůstanou jen rostliny, zarostlé v zemi. Ostatní byly tojefukovými známými vysomrovány. Zařídil se podle toho. Stromky jsou v zemi, tojefuk se přestal držet bonsajnických zásad a stromky stříháním drží pokud možno malé, s výhradami v podobě dospělých stromů.

Kromě několika buků a javorů má tojefuk před zahrádkou borovici. S tou si hlavu nelámal vůbec. Zjara zakrátil terminály jednotlivých větví, vylámal nadbytečné pupeny a rok nechal borovici jejímu osudu. Činil tak asi patnáct let, až poslední dva roky to nějak nestíhal.

Borovice toho zneužila, vynahradila si ztracené přírůsty a dosáhla průměru dva metry, na výšku asi půldruhého metru! Zabrala si podstatnou část chodníku na zahradu, mezi ní a pichlavým smrkem naproti zbylo sotva půl metru. Tojefuk byl dcerou a mladým důrazně požádán, aby na chvíli přestal čučet do rybiček a borovici ukáznil.

Tojefuk vyhodnotil, co ho čeká a přejel mu mráz po zádech! Zdraví, sílu a duševní rovnováhu našel v šalvějových kapkách, nůžky v regálu, vědomosti o dominanci pupenů vyškrábal z hlavy a dal se do práce. Pouze za jedno odpoledne nastříhal pět koleček větví, klacků a odumřelého jehličí, ale zvítězil! Ukázal borovici, čí je chodník, mladej přestal kňučet, že zalívat nepude, že se nedostane na zahradu, tojefuk dorazil šalvějové kapky a dal se do hodnocení svého díla.

Chodil okolo borovice jak ten pešek, zíral a mudroval. Pak konstatoval, že zřejmě vynalezl fungl nový bonsajstyl, sezval známé bonsajníky a požádal je o vyjádření. Bonsajníci chodili okolo jak tlupa pešků, spotřebovali tojefukovu předposlední láhev švestkového pití a rozhodli: tento styl budiž nazván: "Dě-stoj-e"!

Tojefuk se zachoval nepohostinně - vyhodil je žíznivé. Borovici si nechal!