Tento ráj deštného lesa, sklerofylového buše, vřesovišť a divokých řek se prostírá na severozápadě Tasmánie o rozloze zhruba 477 000 ha, tedy poloviny Libanonu. Rostou a žijí zde rostliny a zvířata, které jsou jedinečné na světě a vypadají jako z pohádky (odkaz) Při procházce tímto rájem si jeden připadá jako na výletu do třetihor a nebo na jinou planetu (odkaz).

Při brodění četných vodních toků je radno dívat se do průzračné vody, kam jeden šlape. Kdyby rozčílil místního veleraka (Astacopsis gouldi), tak by mohl přijít i k vážnému úrazu. Tito drobečci by dovedli svými klepety ucvaknout prst a nebo nepříjemně zranit. Nyní jsou ohroženým druhem a průměrná váha je 2 kg, ale ještě v sedmdesátých letech minulého století zde byli odchyceni jedinci 6 kg těžcí a 1 m dlouzí. A na takového raka bych nesahal ani omylem. Dorůstají váhy až 6,5 kg a dožívají se kolem 65 let věku. Na videu je dvacetiletý mladík o váze zhruba 2 kg:

Tito raci se živí různě podle svého věku. Převážně však tlejícím dřevem a na něm žijícími bakteriemi. Také nepohrdnou malou rybkou, hmyzem, zahnívajícím masem zdechlin a jinými tlejícími kousky organické hmoty. Také cestují po souši, vždy v noci, někdy i na vzdálenost kolem ¾ km. Barvami se jednotlivci liší, u dospělých od tmavě hnědozelené po černou a nebo tmavě modrou.

Množí se jen velice pozvolna. Samičky pohlavně dospívají ve zhruba 14 letech, váze 550 g a délce krunýře 120 mm. Samečci jsou trochu rychlejší. Ti dospívají v 9 letech, váze 300 g a délce krunýře 76 mm. Liší se tím, že samečci mají podstatně větší klepeta než samičky.

Samičky se páří jednou za dva roky, vždy na podzim a potom produkují 224 – 1300 vajíček podle své velikosti. Inkubační doba vajíček je 9 měsíců přes zimu, kdy samička nosí vajíčka pod ocasem. Uprostřed léta se malí ráčci (6 mm) vyklubou z vajíček a přichytí se maminčiných nohou, kde zůstávají několik měsíců do pozdního podzimu. Tento dlouhý reprodukční proces znamená, že samičky prožijí většinu svého života připoutané buď k vajíčkům, a nebo vylíhlým mláďatům.

Tito veleraci obývají pomalu tekoucí řeky a potoky oplývající vysokou kvalitou vody, bohatě okysličenou s nízkým procentem plovoucího sedimentu a teplotou 5,2 – 21 °C. Preferují spíše vodu chladnou. Dospěláci potřebují hluboké tůně s potopenými tlejícími kmeny stromů, převislými břehy, pod kterými hledají úkryt. Mlaďoši preferují nehluboký, rychlejší tok s prostory pod kameny, kde by se mohli schovat. Ideální habitat pro tyto drobečky vyžaduje netknuté břehy s původní, domácí vegetací, která poskytuje dostatek stínu nad vodním tokem.

Takže když se rozhodnete navštívit Tasmánii, nevynechte Tarkine, kde se octnete o několik milionů let hlouběji v minulosti. Stojí to opravdu za to.

Psáno 10/11/2024