Navazuje na předchozí díl zde.

Jak jsem vyrazila na další vandr a ona to zase byla Stezka Českem, tentokrát 2. etapa – Krušné hory. Zatím vám nenapíšu, kolik dní jdu, protože byste přišli o napětí, jak to všechno dopadlo.

Trasa je plánovaná zhruba takto, ale s Luckou počítáme s tím, že do Děčína se nám dojít nejspíše nepodaří a skončíme tak někde kolem Tiských stěn, odkud pojedeme domů: Odkaz

DEN 9. Pondělí 17. 7. 2023.
8,7 km ↑ 0 m ↓ 557m
Celkem: 183,3 km ↑ 3515 m ↓ 4410 m

Dneska se mi spalo skvěle. Mravenci, ze kterých jsme měly večer trochu obavy, ale mé tělo neobalili a nestrávili, takže mi nic nebrání vyskočit ze spacáku svěží jako laňka. Bohužel tím vyplaším jelena se srnou, kteří se pasou opodál, a vůbec jim nevadí naše ležení, až dokud se prudce nepohnu. Omlouvám se v duchu lesním obyvatelům, že je ruším v jejich teritoriu, a snažím se potichu dojít k výhledu na Děčín a na Děčínskou vrchovinu, která se koupe v růžových barvách vycházejícího slunce. Bohužel sluníčko zase nevychází v ideálním úhlu, ale to mi nevadí.

Tichý les naruší ptačí křídla, jak nějaký těžký a velký pták dosedne přímo nade mnou a celý se zhoupne i s větví. Tiše spolu chvíli sedíme, než mávnutí křídel přeruší společně sdílenou chvilku splynutí s okolní přírodou a pták je v okamžitu pryč. Pozoruju východ slunce. Můj první na tomhle vandru v Krušných horách a zároveň poslední. Zase přichází loučení s cestou, která by nemusela nikdy skončit. Já ty cíle prostě neumím. Jsem v cíli. No a? Chci ho odsunout. O dny, týdny, kilometry. Nejsem připravená jet domů.

Přesto mě dnes čekají poslední kilometry do Děčína na vlak a domů. I Verču dnes čekají poslední kilometry, na vlak a domů. Verča má dovolenou a kromě části stezky, kterou jde sama, chce ještě stihnout další aktivity se svými kamarády. A Petra, ta má na stezku celý měsíc. Před pár dny oslavila 2 týdny na cestě a ještě ji čekají další kilometry. I Petra jde ale jen do Děčína. Českosaské Švýcarsko zná jako své boty a nechce ho vidět zničené žhářem, který jej začátkem roku zpustošil. Na dnešek má zajištěné ubytování, aby se mohla umýt a vyprat si, a pak se přesune na trasu do Lužických hor, ze kterých přejde do Jizerek a do Krkonoš. Mám v plánu si v Brně vyřídit všechny pochůzky a k Petře se za pár dní zase přidat.

Verča s Petrou začaly obě na nejzápadnějším bodu ČR a dneska se loučí s 2. etapou stezky. Loučí se s Krušnými horami právě na místě, které jsem jim ukázala já a kde jsme přespaly všechny tři spolu. Místo, které by si ani jedna ke spaní nevybrala, ale dohromady se nám tu spí krásně. Každá jsme započala svoji cestu jindy a jinde, ale na tomto místě ji symbolicky všechny končíme. Spolu. Je to velice zvláštní pocit, který zažívám poprvé v životě.

Slunce začíná stoupat po obloze a holky se pomalu budí. Verča se bude vracet k rozhledně, aby si užila výhledy, a snídat chce u ní. Já i Petra vyrážíme do Děčína, ale každá svým tempem a se svými potřebami.

Poslední rozloučení s krásnou přírodou na červené značce před klesáním do Děčína.

Loučíme se, když se přesně nad námi dělá dešťový mrak, ze kterého začíná pršet. Dneska nemá pršet nikde v republice, a tak máme vlastní soukromý dešťový mrak, který nám spestří posledni společnou chvíli.

S deštěm je pryč i naše trojice. Klesám k Děčínu a vím, že jsme se měly takhle potkat. Proč jsem za 9 dní v Krušných horách nepotkala žádné jiné stezkaře, kteří by šli natěžko? Náhoda? Ale náhody neexistují. Společné dny s Luckou, Verčou a Petrou se mi zaryly pod kůži a konečně chápu, co je na stezce to výjimečné. Kdyby si totiž každý chodil svoji trasu, kde by se protly? Nikde? Nebo jen na pár chvil?

Možná se už nikdy neuvidíme, ale v srdci mi zůstane nesmazatelná stopa a hromada skvělých vzpomínek. Děkuji ti, Stezko Českem, za to, že jsi mi dovolila poznat tvoji pravou sílu. Ale pořád jsem k tvojí trase skeptická;)

KONEC. Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz