Z ničeho nic člověk najednou ví, co se v lese děje, i když to není očima vidět, co se lesu líbí a co mu vadí, proč na místě, na kterém dříve všechno jen kvetlo, je najednou prázdno a člověk pochopí, že pomoci lesu je to nejčistší a nejlepší, co může udělat pro sebe sama, pro život svůj i život těch, kteří přijdou po něm.

Člověk pochopí, že les znamená vodu, že voda znamená život ne jenom pro les, ale i pro všechny ostatní živočichy a i pro člověka. Pochopí, že bez vody nebude les, nebude život, nebude člověk.

Pochopí, že pomoci lesu žít znamená pomoci sám sobě k životu, který prožije naplno a nebude se muset, na konci své cesty, stydět před těmi, kteří se za ním budou dívat.

Předjaří
V předjaří, když se ve sněhové peřině začnou objevovat první místa bez sněhu, hnědé skvrny starého listí nebo jehličí, začnou se nalévat první pupeny a v lese se začnou objevovat první lístky trav, začne celý les vonět o něco víc, než v zimě.

Poprvé se lesem ozve zurčení potůčků z tajícího sněhu, poprvé se ptáci začnou místo pípání při shánění potravy ozývat zpěvem, sice ještě nesmělým, ale přece už jenom zpěvem, poprvé už nehledají jenom něco k snědku, ale začnou si hledat, každý svým způsobem, místa pro hnízdo, přivolávat druha nebo lákat družku, poprvé jsou večery v lese naplněny touhou.

Každý závan větru přináší vůni touhy rostlin, ptáků i zvířat, touha po novém životě voní z každého lesního zákoutí, z každé loučky, schované mezi stromy, dokonce i z každého již dávno mrtvého stromu, na jehož zbytcích vyráží nové stromky, tráva nebo houby.

Srnce začne svědit lýčí na nových parůžcích a začnou si je odírat o proutky již rašících stromků nebo keřů. Ti s malými parůžky si vyhledávají kmínky silnější, starším srncům, kteří už mají parůžky objemnější, musí k vytloukání, jak tomu myslivci říkají, stačit kmínky tenké.

To je čas, kdy myslivci nacházejí stanoviště srnců podle jejich věku, hledají staré známé srnce, odhadují, jak přežili zimu, jaké potomstvo tento rok ten který srnec zanechá.

To je také čas příletu sluk. Přilétají zároveň s bílými konipasy, kteří pobíhají po lesních loukách a cestách a potřásáním ocásku dávají najevo svou radost z návratu na místa, kde se narodili a která jim už nabízejí plný stůl potravy.

Zem mezi zbytky sněhu je už dost měkká, aby sluky svými dlouhými zobáky mohly pod povrchem najít první červy a hmyz, kteří také uvěřili, že přichází jaro a ze zimních úkrytů hluboko v zemi vylezli k povrchu, kde jim tlející loňské listí nabízí první letošní potravu.

Sluky po dlouhé cestě z jihu se zotaví a i jim zavoní jaro. Večer, když se začne stmívat a utichají poslední ptáci, kteří zpěvem oznamovali samičkám, že našli to nejlepší místo pro hnízdo v celém lese, slučí kohoutci poletují nad korunami stromů, pískáním odhánějí jeden druhého a kvorkáním volají slepičky. Ty sedí na zemi a skoro neslyšným pískáním dávají kohoutkům vědět, kde na ně čekají.

Někdy už se ozve i bažantí kohout, který svým řezavým hlasem také vítá jarní večer, oznamuje celému okolí, že on je také připraven plně uvítat jaro a založit nový rod.

A myslivec sedí se svým psem na nějakém pařezu nebo vývratu, poslouchají, jak jaro přichází do lesa a až za tmy, aby nikoho v lese nerušili, potichu odcházejí.

(Pozn. red.: Myslím, že Tojefuk chtěl pokračovat dalšími obdobími v lese, ale buď to nestihl, nebo neposlal. Bohužel mám jen předjaří... D. R.)