PŘÍRODA: Povídání o jelencích
Zadání práce - Proč se u nás nedaří jelenci viržínskému?
Nečekejte prosím ode mě vědeckou publikaci. Nejsem vědec, jsem jen dělník vědy - ten, kdo pro svého vědeckého pracovníka nasbírá data. Většinou nejde ani o jeden experiment. Sbírám data zároveň pro dva tři experimenty, a tak z viděného mám jen své záznamy a dojmy, které převedu v počítači do bohatých tabulek, a výsledek své práce se dozvím až několik let poté, co experiment byl ukončen. Až se sloučí "viděné" všech pozorovatelů, až se vše spočítá a přepočítá, případně až se dalším experimentem výsledky podpoří, či upraví či… Ale o tom moje vyprávění není.
Zadání práce - Proč se u nás nedaří jelenci viržínskému? Zajímavé téma. Kam se jelenec dostane, tam se mu dobře daří a sem tam se i přemnoží. Pročpak to tak u nás není?
Na příslušné pastviny nastoupili botanici a na nich si udělali svoje "zahrádky", kde zkoumali, čím se zvířata živí. Nastoupil tým bobkologů, aby se zjistilo, co jelenci v pastvě preferují, co jak využívají. A nastoupili jsme my, k nejkrásnější práci, jakou jsem kdy dostala. Spočívala v tom, že jsme na jaře, v pozdnějším odpoledni ve volné přírodě vylezli na posedy a sledovali zvířátka.
On ten výstup na posed měl svůj rituál. Napřed jsme se v městečku v příslušné oblasti zastavili v masně. Dělali tam naprosto skvělou sekanou. Za normálních okolností nemám sekanou ráda, ale tam mi chutnala. S horkým balíčkem v rukou jsme se rozvezli po posedech. Každý z nás měl posed sám pro sebe. Nevím, jestli v té době už existovaly mobily, ale bylo dobře, že jsme je neměli. Místo toho jsme byli vybaveni vysílačkami, které mile chroptěly a rády se rychle vybily. Bylo to na posedech naše jediné spojení mezi sebou.
Na posed jsem vždycky pospíchala, plna radostného očekávání, plna štěstí, že tam vůbec můžu být. Kolem sebe jsem si připravila všechny potřebnosti: šeptátko (diktafon), blok na poznámky, několik propisovaček, dalekohled, teplé oblečení, pití. Po překontrolování výbavy jsem se pustila do sekané, čímž jsem si vypěstovala děsivý zlozvyk - jakmile vylezu na jakýkoliv posed, dostanu ukrutný hlad. Po najezení a odmaštění rukou následovalo zapnutí vysílačky a ohlášení, že jsem připravena. Když tak učinili všichni "posedníci", vydal šéf "velitelský čas" a začalo sledování. Tam na těch pastvinách jsem se naučila cíleně koukat rozostřeně, což nyní používám i v autě. Člověk má pak velmi dobrý rozhled a neuteče mu absolutně žádný pohyb - a o to jde. Bylo to nádherné - to čekání, až z lesa vyleze první zvíře!
Hned jak vyšlo, dělali jsme záznamy: jaký druh zvířete (jelenec, daněk, srnec, jelen), pohlaví, tělesná kondice, stav přebarvení (rozuměj přelínání do letní srsti), přesný čas příchodu, přesný čas odchodu, dále koho na pastvě viděl či neviděl a kdo a kolik zvířat přišlo po něm. To jsem si všechno našeptala do šeptátka, nebo napsala do protokolu, a do bloku jsem si zaznamenala, kde zvíře vyšlo. To bylo velmi důležité v případě, když vyšlo víc zvířat, abych stačila usledovat kdo je kdo.
Někdy se zadařilo, a můj rekord přítomných zvířat byl 60 kusů. Někdy nepřišlo nic, ale to mi také nevadilo, protože když může člověk být sám, koukajíce do překrásné krajiny, daleko od civilizace - to je duševní lázeň. Propadala jsem se do stavu blízkému meditaci. Nikdy se mi nechtělo zpět! Měla jsem zlost na chraptící vysílačku, kterou mi bylo sdělováno, že už končíme, že se vracíme. Kňourala jsem do ní: Nééé, ještě chvilku! A tím pádem jsem téměř vždy z posedu slézala za tmy a pak podnikala dobrodružnou cestu pastvinami a lesy k místu, kde jsem přibližně tak tušila, kde je auto. Plná nadšení a těšení se na pozorování další.
Když se začaly pastviny sekat, pozorování bylo ukončeno. Rozdělili jsme se na dva týmy. Tedy, kolegové se uchýlili do oplůtků, kde jim lesáci zavřeli zvířata. Jejich úkolem bylo zvířata nastřílet, samozřejmě že narkotizační flintou, nasadit jim na krčky telemetrické obojky, a zase je pustit s touto ozdobou do volnosti. To my s kolegyní měly zajímavější práci: šlo o to zjistit, kolik jádra jelenec zbodne na jedno posezení. Odebraly jsme se na pozorování do obory.
Naše práce spočívala v tom, že jsme do krmítek před posedem nasypaly pečlivě zvážené jádro. Pak jsme vylezly na posed a čekaly, až se jelenec dostaví. Pokud přišel někdo jiný, musely jsme jádro v krmítkách převážit a dodat chybějící množství. Když přišel jelenec, pak jsme po jeho odchodu utíkaly příslušné krmítko zvážit, napsat si kolik toho zbodnul, krmítko doplnit, a zase na posed. Dlužno podotknout, že toto sledování se dělalo v pozdním podzimu a v noci. Po půlnoci jsme byly docela normálně mražené, ohřívátko na plynové bombě nám bylo na nic.
Velikým nepřítelem našeho pozorování byla prasata. Nejednou přiběhla ke krmítkům a pustila se do žrádla. Což, když bylo krmítko plné a opuštěné, tak to ani moc nevadilo, ale když prasata odehnala jelence a pustila se do jeho dávky, to bylo naprosto zoufalé. A tak se stávalo, že jsme s kolegyňkou běhaly před posedem, bušily jsme ešusama, v nichž byl předtím čaj, a prasata jsme zaháněly. Někdy se zadařilo, někdy ne, a jejich šedavé siluety působily přízračně. A my si pak říkaly, že normální, slušní občané mají být už dávno v teplém pelechu a ne se honit s prasaty kolem posedu v hluboké, mrazivé noci...
Další etapou sledování bylo dohledat zvířata s telemetrickými obojky. Jezdili jsme krajem s anténou a s přijímačkou a hledali jsme a hledali, až jsme našli. Podle jejich výskytu jsme vytvořili trasu a začalo se vyjíždět na čtyřiadvacítky. Což bylo o tom, že se 24 hodin jezdilo po vytyčené trase, kde byly předem určené body, odkud se zvířata zaměřovala a zapisovalo se, kdeže právě jsou. Zázemím nám byla skvělá stará hájovna, vybavená na přespání, s krbem, venku s ohništěm.
To, že tam nebyl elektrický proud, nám vůbec nevadilo, a umýt jsme se mohli v potůčku. Měli jsme rozhozené služby, odkdy dokdy bude kdo jezdit, kdo kdy bude spát a kdo bude udržovat oheň na buřtíky, na masíčko, na vodu na čaje a na kafe. Bylo to skvělé, romantické pozorování, ale bohužel jsem si právě tam uvědomila, že můj zdravotní stav není až takový, že prodělaná agresivní léčba na mně zanechala své následky, a s velikým, převelikým smutkem jsem musela z tohoto sledování vycouvat.
Příští jaro jsme se vrátili zpět na pastviny, tentokrát s atrapou jelence. Po příchodu zvířete na pastvinu se tato atrapa na provázku z posedu vztyčila. Po odchodu zvířete se zase položila. Sledoval se čas, jestli v přítomnosti atrapy zůstane zvíře na pastvině delší či kratší dobu. Byla to docela legrace.
Bohužel právě v té době se na naší farmě začaly dít příšernosti, o kterých všichni víte ("návštěvy" pytláků), a tak jsem místo tohoto pozorování začala shánět štěňátka kavkazáků, přišel Dráček s Nástěnkou na ochranu našeho stáda, a já posed vyměnila za starost o štěňata, o jejich výchovu. Tož tak, jak by řekla Vave.
Proč se tedy u nás nedaří jelenci viržínskému?
Všechna naše pozorování provázela střelba, střelba z flint. Ze zvířátek, která měla telemetrické obojky, zbyla sotva půlka. Rozřízlé obojky jsme nacházeli po lese, na dně rybníků, ve stržích. Jestli jelencům u nás něco skutečně vadí, pak jsou to pytláci. Fotky bohužel nemám, ale jak jelenec viržínský vypadá, se můžete podívat třeba zde...