Tak horké Vánoce a Silvestra jako ty minulé jsme tu ještě neměli. Buš hořel všude kolem nás a my jsme žili od půle listopadu do půle února v hustém kouři. Nyní to je jen vzpomínka na neobyčejné „aktivity“, co tyto dny doprovázely.

Asi 5 minut chůze od nás máme pěknou vyhlídku směrem na západ, dále na Blue Mountains. Normálně záplava podivné australské zeleně, co přechází do modra, má nyní barvu jasně zelenou s rezavými flíčky, kde se buš ještě nestačil obnovit. Jen sem tam je rezavý flíček. Převážná většina buše, co o Vánocích shořela, již stačila obrůst a zdravě se zazelenat. Při každodenní vycházce s Maxem po okolí se teď touláme podivně zelenou krajinou. Normálně jsou cesty a cestičky vroubeny hustým křovím a daleko jeden nedohlédne. Nyní se nám naskytuje za každou zákrutou pohled na nové keře, kytky, kapradiny a jaxi chundelaté stromy, co obrostly novými větvičkami. Okolní sklaní útvary jsou už opět sotva vidět, ale zem je stále všude šedivá a černá, plná popelu a Max je tak velice špatně vidět. Při své převážně černé barvě má stále báječné mimikry.

Na vycházce s Maxem. Australský buš tři měsíce po požárech.

Ze smrti ohněm se zde zrodil nový život. Keřům, které shořely na padrť, vyrazily nové výhony rovnou z kořenů. Z kmenů až na půl shořených a vevnitř vyhořelých vyrazily nové větvičky – jakési „letorosty“. Black boys (trávový strom) – žlutokapy, mají skutečně černé, ohořelé kmínky, avšak shořené stvoly na vrcholku jsou už dávno zelené. Navíc všichni tito Black boys, co prošli ohněm, v letošní sezóně vyrazili do květu.

Tato rostlina kvete, pouze když projde ohněm. Ze středu vyrazí 3 cm tlustý a kolem tří metrů vysoký stvol, který je 75 cm od vrcholu dolů obalen stovkami drobných, vonících, nažloutlých květů. Pastva pro včeličky, mlsné jazyky papouchů, včetně mého, a pro oči. Krůpěje sladkého a lehce voňavého nektaru zdobí tyto květy každé ráno. Zrovna tak se ohnivým žárem otevřela pouzdra semen četných keřů a stromů. Tyto rostliny MUSÍ projít ohněm, aby se bytelná semenná pouzdra otevřela a vysemenila. Navíc, tvrdá ohořelá a jistě Maxovi svůdně „vonící“, protože je velmi rád ožužlává.

Žlutokap vyráží do květu.

Rychlé regeneraci buše letos pomohlo nezvykle deštivé počasí. Vláha rostlinky popohnala, avšak deště také odplavily hodně popela a hlíny do četných údolí. Eroze je nebývalá. Do vyhořelého a znovu zarůstajícího buše se vracejí jeho obyvatelé. Tak jsou tam opět malí klokani, co jim tu říkáme wallaby, goany, jinak ještěrky - varani až dvoumetrové, škodná ve formě z Evropy dovezených lišek, a spousta ptactva.

Ty eukalypty, co se pravidelně loupou, už shodily skoro všechnu ohořelou kůru a mají nový, do krajiny zářící, kabát. Jen na zemi, kolem kmene, je hromádka staré kůry.

Takže buš opět ožívá a vrací se tam, kde už jednou byl. Za pár let bude opět všude neproniknutelné křoví, a co z požárů zbude, tak jen černé, ohořelé kmeny těch stromů, které svoji kůru každoročně neshazují, jak je v tomto kraji zvykem.

Foto: George Švehla. Celé album si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti:

https://hillbilly.rajce.idnes.cz/2020_04_Australsky_bus_ctvrt_roku_po_pozarech./

Psáno 7/4/2020