Neviditelný pes

PŘÍRODA: Pichlaví strávníci

8.9.2009

Bydlíme v malém horském městečku, do našeho bytu v domě ve svahu se vchází po betonové lávce přímo z neoplocené zahrady, nad námi je neoplocená zahrádkářská osada s několika chatičkami, dále hned louky a lesy. Tyto volné výběhy si užíváme my lidé, pes a kočka, a také ježci, které považujeme téměř za členy rodiny. DB - ježčí opatrovnice

Začalo to před několika lety v listopadu, kdy večer při venčení naše kníračka našla na kompostu jedné zahrádky malého ježečka. Byla už velká zima a nikde žádná havěť, na které by si mohl ježek pochutnat. Když jsem ježečka vzala do ruky, ani se nestočil a měl úplně ledové nohy. Přinesla jsem ho domů, uložila do bedny a nakrájela mu vařené kuřecí maso, kterého se nacpal k prasknutí, lehl si, vystrčil bříško a usnul a ze spánku strašně funěl. Začala jsem shánět informace, jak mu pomoci, našla jsem kontakt na známou paní zachránkyni ježků a ta mi poskytla základní rady a odkazy. Ježeček u nás musel zůstat přes zimu.

Odblešila jsem ho a odčervila. Nejdříve bydlel v dřevěné bedně vystlané novinami, kde měl ještě malý domeček z kartonové krabičky. V té si udělal hnízdo z měkkých ubrousků a toaletního papíru. Ukázalo se, že na čistotu si nepotrpí, že je to prasátko, na záchod chodil do misky s vodou, do misky od jídla a po celé bedně. Každý den se proto vše čistilo a vyměňovaly se noviny. Kníračka Betty a kočka Julie zpočátku stávaly u bedny a na ježka zvědavě zíraly, časem jim ale zevšedněl.

Jak rostl, začala mu být bedna malá, a také uměl její stěny přelézt, jakkoli se to zdálo nemožné. Manžel utrpěl šok, když seděl ráno rozespalý na záchodě, zpoza mísy vyběhl ježek a přeběhl mu po nohou. V noci vylezl z bedny a dostal se z předsíně do oné místnůstky.

Jeho novým domovem se proto stala obrovská kartonová krabice po kopírce, skeneru a faxu v jednom, kde měl zase malý domeček z krabice od bot. Na dno velké krabice jsme tentokrát položili dřevěnou desku, na ni igelit, na něj noviny a na noviny staré hadry. Toto řešení se ukázalo jako skvělé, ježek nemohl dno krabice rozškrábat, tekutá nečistota se vsakovala do hadrů, ježek nerozmazával hovínka po celém domově a stačilo hadry měnit každý druhý den. Doma jsme brzy neměli ani jeden, upotřebili jsem všechno co se dalo a zásobovala mě i kolegyně z práce. Ta měla moc šikovné staré froté ručníky.

Ježek miloval rozmačkané vajíčko natvrdo, syrové i vařené nakrájené maso, tavený sýr, dětské piškoty a kočičí konzervy, méně oblíbené byly vařené těstoviny, kočičí granule a ovoce. Abychom mu i sobě dopřáli klid, přenášeli jsme krabici neustále sem a tam. Ve dne sídlil většinou v prázdné ložnici, aby mohl spát on. Na noc jsme ho přenášeli do předsíně, abychom mohli klidně spát my.

DB - ježci na sluníčkuNijak jsme ho neochočovali, jen vážili, a těšili se na jaro, kdy ho vypustíme do přírody. Rodina mě varovala, že se mi za skvělou péči odmění tak, že se na podzim objeví i s početnou rodinou u našeho prahu a všichni budou chtít u nás bydlet. Tato hrozná představa mě donutila odnést ho několik kilometrů daleko na louku pod les. Dostal ještě zásoby pro první dny a slzavé sbohem. Teprve později jsem se na internetu dočetla, co všechno jsem ještě měla dělat a nevěděla o tom - nechat ho běhat po ručníku v trošce vody ve vaně, abych simulovala ranní rosu, ve které si ježci čistí podvozek, stříhat mu drápky apod. A také že jsem ho mohla jednoduše odvézt do záchranné stanice nedaleko od nás.

Loni v polovině září šel můj syn s naší kníračkou zahrádkářskou osadou a v pravé poledne našli u jedné hromady starých větví sedm malinkých ježečků. To mi připadalo divné, vždyť chytrá literatura říká, že pokud je ježek venku za dne, není něco v pořádku. Tentokrát jsem hned volala do blízké záchranné stanice a dozvěděla se, ať na ježečky zatím nesaháme, že snad je maminka nablízku a že mají velkou šanci dosáhnout do zimy potřebné váhy, pokud je budu přikrmovat. Ježečci vylézali na slunce každý den a nezdálo se, že by jim něco chybělo. Maminka je evidentně neopustila natrvalo, stále je krmila a oni začínali postupně k mlíčku něco přikusovat.

Začali jsme každý večer nosit k jejich bydlišti v hromadě větví velký talíř s ježčí potravou a misku s vodou. Nejdříve hodovala jenom maminka, později se přidaly děti. Jak ježečci rostli, rozbíhali se dál a dál, a naše kníračka nadšeně plnila úkol "hledej ježečky", abych je mohla sesbírat a odnosit k talíři. Začali jsme jídlo dávat pod blízkou chatičku, která stojí na jakýchsi sloupech a je pod ní místo právě tak pro ježka, abychom měli jistotu, že si na jejich proviantu nepochutnávají kočky nebo tchoři.

Ježci už rejdili po celém okolí, při poslední večerní procházce jsme skoro vždy některého potkali, a často snědli jídlo od nás až ráno, když nenašli dost přirozené potravy, nebo vyjedli talíř až napodruhé. Při jednom setkání v listopadu jsme dva převážili a sláva, měli potřebnou váhu k přežití zimy. Potom přišel ještě jeden hodně malinký až k našemu domu, ten váhu neměl a proto jsme ho odvezli do záchranné stanice. Na jaře jsme zažili obrovskou radost, když jsme pět nepříliš velkých ježků na zahrádkách potkali a byli si jistí, že to jsou ti naši. Prvních pár dní jsme je pro jistotu zase zásobovali. DB - ježci - ochranné zbarvení

A proč jsem se zrovna dnes tak rozepsala? V sobotu začala naše kníračka vydávat staré známé toužebné kvokavé zvuky, které používá jen při setkání s ježkem, a čenichat kolem lávky vedoucí k našemu bytu. V neděli jsem v poledne uviděla v kytkách vedle lávky dva malé asi osmicentimetrové ježečky. S baterkou jsem se plazila pod lávku a tam v tom nejnižším místě mezi betonem a zemí uviděla hnízdo se třemi dalšími ježečky, blízko byla i maminka a zlobně na mě syčela a hudrovala. Dva nejčilejší se poprvé vydali z hnízda ven na průzkum. Takže tentokrát bydlí ježečci už téměř u nás, sotva 5 metrů od našich dveří. Jídlo nemusíme nosit daleko a kočky se na jídlo nedostanou. Je to náhoda nebo si to ježčí maminka při druhém letošním vrhu úmyslně tak dobře zařídila?

A nádherný včerejší zážitek: Přesně v pravé poledne se v kytkách u lávky na sluníčku objevila celá ježčí rodinka. Maminka ležela nejdřív stočená, potom si ode mě vzala piškot, ale výhrůžně syčela a prskala. Děti opatrně chodily kousek od ní a všechno zvědavě zkoumaly. Odpoledne jsem se opalovala na lávce a po třetí hodině se opět objevili malí ježečci, tentokrát bez maminky.

Chvíli byli vlevo v konvalinkách a kapradí, potom podběhli lávku a šramotili vpravo v hrachoru a ve vřesu. Ochutnávali každé stébélko a travičku, zívali, škrábali se za ušima a olizovali... celé hodinové představení se odehrálo asi metr ode mě. Bodlinky jsou zbarvené tak, že na fotkách nejsou ježečci vůbec vidět a splývají se světly a stíny v záhonech. Mají srandovně dlouhé nohy a velká chodidla. Večer po deváté hodině bývá už rodinka rozběhnutá po celé zahradě.

Foto:

1. Ježčí chůva si lehla k matematickým skriptům.

2. Malý ježeček na slunci.

3. Dokonalé ochranné zbarvení a hádanka - kolik najdete ježečků?

db


zpět na článek