Úžasně přesná orientace ptáků, savců i ryb odhalila jejich schopnost vnímat neuvěřitelně slabé magnetické změny v magnetické "mapě" terénu a tak se přesně orientovat. Pomáhají jim v tom i zabudované přesné biologické hodiny a zdánlivý pohyb slunce či hvězd po obloze. Mají jakési jištění v "redundancy".

Směr si najdou podle vlastního kompasu, ale také jej kontrolují podle polohy těles na obloze, kterou korigují podle času vlastních hodin. Takže když jim homo sapiens svojí technologií zmrší slabé magnetické pole, tak nezabloudí a pouť zdárně dokončí. Ne však vždy. Jedno z vysvětlení, proč celá hejna velryb vplují na mělčinu, je právě v porušení jim z dřívějška známé magnetické "mapy". Návraty lososů a úhořů do bystřin kde se vylíhli, jsou legendární. Pomáhá jim v tom i čich nebo chuť té které vody.

Zrovna tak divoká zvířata "vědí" jak se léčit. Co jim prospívá a co škodí. Bedlivým pozorováním se jistě poučili i naši předkové a tak "objevili" spousty přírodních léků na různé neduhy.

Na závěr něco o zvířeti blízkém čtenářům Zvířetníku. Návraty "ztracených" psů jsou vděčnými literárními tématy. Vzdálenosti i několik tisíc kilometrů zdolávají většinou po svých, k orientaci jim slouží všechny smysly a navíc jejich bio-kompas a bio-hodiny. Stal se tu případ, že se psisko "ztratilo" v Darwinu a došlo samo domů do Melbourne za 5 měsíců. To je 3 200 km přímo jak když letí vrána. Kolik navandroval ten pes, to ví jen on sám.

Psí čich, který po výcviku slouží i jejich pánům, je kapitola sama pro sebe. Pachové změny a jejich síla působí na psa jako droga. Proto když jede čokl autem, tak se snaží vystrčit svůj raťafák do proudu vzduchu. Pachy se střídají tak rychle, že vznikne jakési přetížení pachových vjemů, mongrel je v sedmém nebi blahem a čokl vlastně fetuje.

Jo, a aby si snad některý pán či paní čtyřnohého přítele nemysleli, že je jejich miláček neskonale miluje, a to dává na vědomí důkladným olizováním prstů na jejich nohách, tak tento přirozený pach psisku připomíná "vůni" hárající se feny...