Jsem Pražák po pár generací zpátky. Vždycky s tím byly jen potíže. Když ostatní děti lítaly o prázdninách po vsi, já jezdila tak akorát s rodiči na chatu a později na chalupu. Když se o něco později přidělovaly byty, tak jen mimopražským a já ostrouhala.. Ta chalupa byla u Liberce, v takové roztroušené horské vesnici, kde ještě žilo pár starousedlíků. Když ji naši koupili, bylo mi patnáct a zvířata v ZOO jsem měla v malíčku. Taky jsem se znala s králíky, ty měl hodný pan výpravčí na nádraží, kam jsme jezdili na chatu. Ostatní venkovská zvířata jsem znala převážně z knih.

Z chalupy jsem byla celá pryč. Samozřejmě jsme ji koupili sešlou, svah se svezl až ke komínu, v kachlových kamnech se nedalo topit, zato v nich žili mravenci, podlaha na půdě ne že jen skřípala, ta se prohýbala tak, že jenom skutečnost, že stropy jsou pouhých metr osmdesát vysoké (byla jsem z rodiny nejmenší se 175 cm), nás uklidňovala při představě, jak se s námi staré trámy proboří.

Okolí bylo nádherné. Půlhektarový pozemek v prudkém jižním svahu, tráva, šalvěj, netřesky, jahodník a kamení, ohraničeno třešněmi ptáčnicemi. O něco dál nad námi podmáčená louka a nad ní les, v lese vyhlídka na druhou stranu hřebene - tady se koukalo na Jablonec, z naší strany na Český Dub a dál do kraje. Koupě chalupy se časově sešla s dobou, kdy už jsem byla "velká" a oproti chatě, kde se čekalo, že budu jen na zahrádce, jsem tady začala courat po kraji.

No a jednou takhle jdu po hřebeni, občas utrhnu třešeň, občas kouknu po jahodách, no taky po hadech, taková suchá slunečná stráň jich byla plná… a najednou ji vidím. Svoji první srnu. Byla krásná - dost tmavě hnědá se skoro černou hlavou, štíhlýma nohama a statným tělem. Klidně se pásla a nevnímala mne.

V tu chvíli jsem konečně zúročila všechny Mayovky. Šla jsem na kolena, pak na břicho. Mezi tím jsem nasliněným prstem šťastně zjistila, že vítr fouká ke mně. Začala jsem se po centimetrech k srně blížit. Ani jsem nedýchala, tohle jsem ještě nikdy neviděla! Asi jsem přece jen nějaký šramot způsobila, srna zvedla hlavu, zazvonil řetěz - ano, to zvíře bylo na řetězu. A tak jsem se v patnácti letech dozvěděla, že kromě bílých koz existují i hnědé...