Předchozí díl najdete zde.

V Národním parku Podyjí jsem navštívila jen pár míst. Pokud by člověk chtěl místo opravdu dobře poznat, podívat se jak na přírodní krásy, tak na zajímavá a významná místa, muzea, hrady, zámky, potřeboval by o hodně více času. Tak možná, někdy příště…

Cestou do cíle našeho výletu jsme se na skok zastavili v obci Želiv a podívali se alespoň zvenčí na tamní klášter, založený již r. 1139 pražským biskupem Ottou, českým knížetem Soběslavem a jeho manželkou Adlétou pro Benediktiny. Od r. 1149 přešel klášter do rukou řádu Premonstrátů. Český král Jiří z Poděbrad r. 1467 daroval klášter lipnickému pánu Burianu Trčkovi z Lípy. Řeholní život v Želivě byl obnoven v roce 1622. Po velikém požáru v r. 1712 byl klášter s kostelem obnoven ve slohu barokní gotiky Janem Blažejem Santinim (autorem Poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou). Začátkem 20. stol. klášter znovu vyhořel, naštěstí požár ušetřil kostel i konvent. Budova opatství byla obnovena v pseudobarokním slohu a vyzdobena ve slohu secesním. V padesátých letech minulého století, zde byl internační tábor pro kněze a řeholníky. Jde o ucelený soubor staveb – klášter s kostelem Narození Panny Marie, konvent, opatství, Trčkův hrad či renesanční dům s palírnou. Od května 1991 je klášter znovu obýván řeholní komunitou premonstrátů. V současné době je zde prostranství před klášterem renovováno a tudíž plné stavební techniky.

Po příjezdu do Havraníků (německy Kaidling), původně zřejmě Koberníky (podle výroby kobeří, tzn. plášťů), a ubytování v budově, patřící Správě NP Podyjí, jsme se vydali na krátkou procházku na vyhlídku Devět mlýnů, která se nachází v první zóně NPP. Došli jsme na okraj obce (zmínky o obci jsou již z r. 1269, a to v souvislosti s těžbou kvalitního písku pro Vídeň) a pokračovali dál po zelené turistické značce cestičkou mezi loukami, tu a tam lemovanou stromy.

Na okraji cesty na kameni jsme objevili ještěrku zelenou a vyfotili si ji. Také jsme si všimli zvláštních drobných kruhovitých útvarů přímo mezi trsy trávy s malou dírkou uprostřed a pak s pomocí AI zjistili, že se jedná o hnízda včel samotářek. Zahlédli jsme také káně a luňáka. Po cestě jsme také mohli vidět ohraničené pastviny pro koně. V NPP chovají i dva býky plemene Tauros. Díky těmto zvířatům, která průběžně spásají okolní vegetaci, tvoří zdejší krajina vzácnou lokalitu s mnoha druhy květin. Ze samotné vyhlídky je pak nádherný pohled do krajiny, na skály pod vámi, na řeku Dyji i na vinici Šobes. A odkud pochází název vyhlídky? V minulosti tu opravdu stávalo až 9 mlýnů.

Druhý den našeho pobytu jsme ráno vyráželi od budovy Správy NP, na vycházku parkem. Roku 1920 zde bylo zdokladováno na 120 druhů dřevin. V současnosti rostou na území parku hlavně duby, habry, buky, lípy a břízy. I zde je problémem, vyskytující se nepůvodní druh dřeviny – akát. Cestou jsme narazili na několik tůní, které pomáhají zadržovat vodu v krajině. Všude kolem cesty jsme mohli najít různé rostliny – drobné violky, sasanku lesní, mochnu písečnou, podléšku jaterník, šťavel kyselý, nebo violku lesní. Z brouků pak jedovatou majku obecnou. Žije zde užovka stromová i další 3 druhy užovek.

Asi v polovině cesty se před námi vynořily zdi zříceniny plášťového hradu - Nového Hrádku u Lukova. Tento typ hradů neměl věž a hlavní tíhu obrany zajišťovala pouze obvodová hradba. Po odemčení brány jsme vstoupili na prostranství před hradem. Také tady jsme mohli pozorovat ještěrku zelenou, a jeden exemplář rostliny žebřice pyrenejské (která byla někdy používána jako koňské afrodiziakum); nebo divizny nádherné (jež patří mezi 77 zvláště chráněných druhů rostlin v rámci NP Podyjí, a jejímž dalším místem výskytu je Jemnice). Nový Hrádek nechal vybudovat moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský, někdy po r. 1358. Pokud vystoupáte až na jeho nejvyšší vyhlídkovou terasu otevře se Vám nádherný výhled na meandry Dyje, uvidíte současně 4 vodní toky, které krajinu rozdělují na části střídavě patřící k České republice a k Rakousku. Po prohlídce hradu, následoval návrat k vozidlům a odjezd na oběd.

A kde jinde zakončit pobyt na jižní Moravě, než ve vinném sklípku. My jsme navštívili ten v Popicích, kam jsme došli z Havraníků pěšky. Kolem krásné kapličky Panny Marie Bolestné, vystavěné na původním místě božích muk. Postavena byla na paměť zázraku z r. 1680, kdy Popice zasáhla morová epidemie – k božím mukám se tehdy vypravilo orodující procesí a morová rána rázem ustala. Nedaleko od kaple stojí i socha Sv. Floriána. A odsud už byl jen kousek k vinnému sklípku majitele p. Koníčka, kde jsme měli plánovanou degustaci vín, spojenou s občerstvením a prohlídkou sklípku, do kterého vede 27 schodů. Nejprve přišel na řadu vynikající guláš s čerstvým, měkkým chlebem. Poté výborná vína, a k nim velmi obsáhlý a zajímavý výklad pana vinaře. Pro svou výrobu vín používá sudy dubové či akátové, nebo keramické nádoby, a víno v nich zraje v prostorách 200 let starého historického sklepa, který vlastnila svého času i rodina popického rodáka a světoznámého spisovatele Charlese Sealsfielda (1793-1864). Ze 100 kg hroznů se vyrobí přibližně 70 l moštu pro další výrobu vín. A na závěr: víte, proč se vína jmenují např. Rulandské šedé, nebo Modrý Portugal, i když tuto barvu nemají? Jména vínům dává barva hroznů, z kterých pochází…

A votre santé! Zdroje: Odkaz Odkaz Odkaz Odkaz

Foto: Jitur a její archiv. Obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.