Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

tak nějak nevím...

byla jsem v té LDNce a i když mě ségra varovala, že to není nic moc, tak jsem stejně z toho přešlá. Takové tmavé, pomuré. Sice smrad z desinfekce, ale všude přítomná povalující se buničina. Tátovi vyndali kanylu z ruky a asi mu zkoušeli napichovat žílu v břiše, nevím, protože ho má samou modřinu, ale nakonec to má ve stehně. To je divný, kapačka prý kape, že nepije,a le okolí vpichu je ztvrdlé a tak 20 cm nahoru i dolu po noze je ledových, jak je ten fýzák studenej. Táta nechtěl, abych se mu toho dotýkala, evidentně ho to bolí. Nelíbilo se mi to, ale sestra, že je to OK. Zajímají ji jen peníze, aby měla všech v náležitých kopiích podepsáno. Táta tam má ale malou televizku, i když mi spokojenější nepřipadá.  Sestra tvrdí, že s nim jednou denně cvičí, ale když je tam 70 pacientů na jednu rehab. sestru? Já vím, Karolínka slíbila sehnat lepší. Ale ta sestra mi říkala, že už nikdy nebude schopen se sám o sebe postarat, že nebude moci být bez dohledu. Já měla takové naděje... Byl tam protivnej člověk s ním na pokoji, furt mi vyčítal, že sebou tahám Ondru,... já jsme tak smutná, unavená, bezradná. Tchýně do mě chvíli hučí, ať si ho vezmu domů, že dostanu 11 tis a jeho důchod, že nebudu muset do práce a děti budou spokojený a když jí řeknu, že to je prý náročné, tak hned obrátí, že to nezvládnu, a't ho tam nechám

trochu radosti

mám tady a od včera má Pelíšek i nové bezdomovce

Re: trochu radosti

Jejda, Štětí, teď se dozvídám, co máš za trápení, moc tě lituju, pokusím se večer napsat trochu víc - mám s podobnou péčí zkušenosti. Jinak králík Nb žije, je veselej a roste, ale "použitelný" bude nejdřív za dva měsíce, tak ho zatím nech u mě, pak se domluvíme.

Re: trochu radosti

Štětí , ta želva je bezvadná mobilní dekorace na skalku. Ta stará kočenka má moc krásný kukuč, a kůťata jsou prostě kůťata a tudíž kouzelná.  (Se mí stále víc a víc zdá, že mi doma chybí jeden světlý xichtíček, ale to nesmím ani říkat. Si ale myslím, eh co, však ona si CD najde způsob, až nastane ten správný čas. )

Jinak s tatínkem je to smutné; uvidíš, co Karolínka sežene. Mít doma pacienta na plný úvazek, to je moc vážná věc, asi by to chtělo nejdřív tu rehabilitaci a vědět dopředu, co vlastně táta dokáže zvládnout a co všechno by bylo na Tobě - protože to všechno bude jen a jen na Tobě.  Objímám Tě, Evi. Moc na Tebe myslím.

Re: tak nějak nevím...

Milá Štětinko, moc na tebe a tvého tatínka myslím. Ta rehabilitační sestra se musela minout povoláním. Jestli ona není schopná dát pacientovi naději a positivní energii tak kdo asi? Rodina, jistě. Ale vy s ním necvičíte, on potřebuje podporu právě při cvičení, to je to co může jeho situaci vylepšit. Cvičení bude k ničemu, jestli ona sama nevěří že pomůže. Vím, že teď nemáš moc sil, ale nedej se od nikoho ukecat. Nevěř všemu co ti "experti" řeknou, ty znáš tatínka nejlíp a vidíš a slyšíš. Dej na to co cítíš a nedej se. Jestli si s něčím nejsi jistá tak se pokus ptát lidí i mimo LDN. Příjde mi že v Čechách se všichni odborníci rychle vzdávají a dostatečně se neangažují. To je moje zkušenost po maminčině onemocnění. A to byla moje sestra, co bojovala, já jenom do Čech sem tam dojížděla. Ale i tak jsem viděla a slyšela. Maminka byla první měsíce doma, ale sestra to nezvládla. Dál pracovala a doma měla handikapovaného manžela, to bylo na ni moc. V noci se nikdy nevyspala, maminku převracela a stále poslouchala jestli maminka něco nechce. Když byla sestra v práci, chodily k mamince placené paní a maminku ošetřovaly. Já a nejmladší sestra jsme na to přispívaly. Nevím co je ve tvé situaci nejlepší a asi ti to nikdo nemůže říci. Ať uděláš co uděláš je to vždycky krok do neznáma. Tak ti jenom držím palce a doufám že vše dopadne co nejlépe pro všechny  zúčastněné. Jsem s tebou i když jenom takhle na dálku. Objímám tě !!!

Evi, zařadím se za Velkou kočku.

Přemýšlím, co ti poradit, ale každá rada může být úplně mimo potřeby tvého tatínka a tvé síly. Existuje i možnost, mít tatínka v LDN a na některé dny si ho brát domů. I to je jedno z řešení, které dává pacientovi jistotu, že není sám na trápení a zároveň to pomůže rodině, aby zvládali a nevyhořeli. Takhle to totiž dělá moje kamarádka. Moc na tebe i tatínka myslím.

Re: tak nějak nevím...

já nevím, stále nějak nechci udělat rozhodnutí, oddaluju to, až bude nejhůř. Třeba se stane zázrak.

Neumím si představit, kdyby táta žil třeba 40 let, jak bych zaplatila tu LDN. Nechápu, proč tyhle služby nejsou třeba za symbolickou cenu, člověk celý život maká, půl výplaty schramstne stát a pak zjistím, že si někdo pořídil luxusní auto s antiradarem, zatímco já řeším v podstatě existenční otázky.

Re: tak nějak nevím...

Štětí a ve které LDN tatínek je? Máma po bůhvíkolikáté operaci Na Františku a bylo to tam fajn. Moc milí lidé i prostředí. Před tím byla v LDN v Motole a bylo to taky dobré, včetně rehabilitačního cvičení. Dokonce jsem tam za ní směla s Buffinkou. Ale LDN je podle mých zkušeností jen na tři měsíce a pak se to musí řešit dál, ne?

Re: tak nějak nevím...

Je v Roztokách u Prahy...Jak jsem pochopila, je problém, že nemá trvalý bydliště v Praze. Já bych to všechno nějak asi pochopila, ale mrzí mě, že za 300,- na den s ním ani pořádně necvičí. Pleny mu smrděly (prý ještě není čas přebalování), není oholenej,...

Taky nevíte někdo, proč se mu strašně loupe kůže na obličeji? Vypadá jak ošmirglovaný.

Re: tak nějak nevím...

Štětí a to není rozumná řeč s nějakým doktorem? Jestli je možné zlepšení ?- třeba málo pravděpodobné, ale ne vyloučené? Sestra pokud toho má moc a není zrovna dobře naladěná, tak ti moc informací nepodá...(a závěry nesmí dělat asi vůbec).

Ano - můj táta byl relativně mladý a hrozně chtěl...  padal i s chodítkem, když se snažil rehabilitovat chůzi na nemocničních chodbách. Doma (po třech měsících na neurologii)jsme ho "vláčely" vždy dvě mezi sebou (já, mamina, ségra...), přesto se sám bezpečně (tedy s holí) naučil chodit až s kočárkem s vnoučkem (rok a půl po mrtvici!). Doktoři byli původně skeptičtí, ale naději nám dávali... Tentýž vnouček patří dneska k nejlepším studentům drážďanské techniky a dědeček je náramně pyšný. Často mamina vzpomíná, jak hrozné to bylo, když byla naděje minimální a když už, tak s děsivými vyhlídkami... ale zvládli jsme to všichni a dobře to dopadlo. Zaklepu to, táta napodzim oslavil 22 let života "navíc"  

Držím palce - ale tvoje líčení péče mě dost děsí - asi bych urychleně hledala změnu...