PŘÍRODA: Moja „aneb jak se rodí gorila“ 2.
13. 9. 2011 Moja, Tatu, Kijivu, Kiburi foto: Jitur, Neviditelný pes
První část najdete na tomto odkazu.
V r. 2002 se v ZOO Praha začínala úspěšně sžívat gorilí rodinka ve složení: samec Asumbo, samice Kamba – oba zapůjčeni ze ZOO ve Dvoře Králové; sameček Pong – dovezený z Kataru a poloviční sestry – Shinda a Kijivu, které dorazily z Austrálie.
V srpnu 2002 přišly povodně. Jedny z nejhorších, za posledních několik století. Voda ničila nejen budovy, zařízení, ale vybrala si svou daň i na životech zvířat. Shánělo se vybavení, čluny, pro transport zvířat z dolní části zahrady, všichni zaměstnanci ZOO byli v pohotovosti, všem šlo o jediné – zachránit zvířata, jim svěřená. K zaplavenému pavilonu goril v obyčejném, dětském člunu se vypravili ředitel a ošetřovatel společně. Od vyčnívajícího pahorku výběhu gepardů, viděli část povodňové věže, střešním oknem se pak dostali dovnitř. Gorily se drželi u sebe, ale nikde neviděli Ponga. Sešli proto po schodech dolů, ale Ponga nenašli. Vrátili se tedy zpět a Marek za sebou uzavřel dveře, oddělující dolní část výběhu, již zaplaveného vodou. Zatímco on zůstal u goril, p. Fejk jel pro veterináře. Během čekání prostrčil Tadao mříží „ruku“ a položil ji na Markovo rameno - bylo znát, že jsou všichni vystresovaní. Když k tomu po chvíli ještě uviděli veterinárního lékaře, vrhli se společně směrem k zatopenému prostoru pavilonu a skočili – kdyby byl Marek tento předtím neoddělil, utopili by se… Bohužel později se zjistilo, že Pong se utopil doopravdy…
Jestli byl problém získat samce počátkem devadesátých let, byl to po povodních problém ještě daleko větší. Znovu přišlo na řadu dotazování, žádosti, prosby ředitele… až se zadařilo během návštěvy Frankfurtské zoo a při jednom osobním jednání, kdy ředitel zoo a zároveň kurátor lidoopů přislíbil samce Richarda.
A znovu se sžívala nová gorilí rodina. Richard je stříbrohřbetý samec, opravdový vůdce, tak trochu uzurpátor, co se jídla týká, ale jinak mírný s vrozenou autoritou. Po nějakém čase už bylo jasné, že páří obě mladší samice Shindu a Kijivu. U Shindy bohužel stále fungovala antikoncepce, kterou měla ještě z Austrálie, ale zdálo se, že Kijivu by mohla být březí. Jak to zjistit opravdu? Marek se stal častým návštěvníkem blízké drogerie, kde těhotenské testy kupoval na desítky, opakovaně po několika týdnech. To už začalo být paní prodavačce divné, a tak se neudržela a zeptala se, proč tolik? A dostalo se jí pravdivé odpovědi… A jakmile bylo jisté, po několikerém opakování testu, že se opravdu zadařilo a Kijivu bude mít mládě, jak je v Čechách už takovým „dobrým“ zvykem – najednou byl celý národ odborníky jak na chov, ošetřovatelství, tak na porod a vůbec vše kolem goril. Porod Moji proběhl v naprosté pohodě, Kijivu vše zvládla úplně sama. A o mláděti snad dřív věděli skalní sledující Odhalených, než sami ošetřovatelé.
Zabřezla i Kamba, samice z volné přírody. Vzhledem k tomu, že šlo o prvorodičku a již pokročilejšího věku, byl přizván ke konzultacím i případným vyšetřením p. profesor MUDr. Pavel Calda – při prvním setkání s Kambou se podivil, že tato nemá vyholené břicho… Pro většinu zvířat je setkání s veterinářem spíše nepříjemným zážitkem, stresem, i když se jim mnohdy ani nic nepříjemného neděje. Tak i případné uspání pro možnost vyšetření je pro zvířata docela nebezpečné. Hodně záleží na úhlu a místě v jakém se šipka zabodne, tedy zda se do těla dostane dostatečná dávka uspávacího prostředku. Pokud by byla větší, může zvíře zabít, menší způsobí dřívější probuzení a možné poranění ošetřovatelů…
Aby tomuto pokud možno předešli, začali ošetřovatelé zvykat Kambu i ostatní gorily na možnost případného vyšetření bez uspání. Třeba tak, že Marek ukázal Kambě za mříží, jak si přejíždí vyřazenou sondou na ultrazvukové vyšetření po břiše, a ukázal jí pamlsek, sondu jí pak podal a doufal, že ho napodobí, aby si pamlsek zasloužila. No, napodobila, ale sondou si nejprve jezdila všude možně po těle, jen ne na tom břichu. Dokonce prováděla přes mříž i kontrolu Markova břicha…
Když nastal čas porodu mláděte Kamby, nejprve se nedělo nic zvláštního, po nějaké době, kdy už porod trval déle – a Kamba přecházela po pavilonu, bylo vidět, jak s ní soucítí celá rodina, jak se zdržovali kolem ní. Sama si pamatuji, jak na videu z Odhalených bylo vidět, jak mládě částečně visí z porodních cest – bohužel se jednalo o porod koncem pánevním – a v jednu chvíli přišla ke Kambě úplně blízko i malá Moja a sahala na nožičky mláděte. Porod bohužel dál nepostupoval, a tak bylo rozhodnuto zachránit Kambu. A tady patří obrovský dík právě p. doktoru Caldovi, protože to byl on, kdo odrodil již mrtvé mládě a zachránil tím Kambě život. Třetí mládě, které se v ZOO později narodilo, sameček, dostal jméno Tatu = třetí, aby tím byl vzpomenut i mrtvě narozený sameček Kamby.
Mám ještě jednu osobní vzpomínku, když jsem dění v pavilonu pozorovala později, po nezdařeném porodu Kamby, všimla jsem si, že se dál stará o mláďata Moju a Tatua, stejně jako dřív, ale něco tu bylo jiné. Obě mláďata ji díky proběhlé březosti a porodu vlastně rozkojila, a tak se chodila napít i k „babičce“ Kambě.
Asi nejznámější je historka, jak se Moja málem utopila v tůni před výběhem pavilonu. Jedno ráno, po příchodu do práce, si Marek všiml, že gorily stojí před tůní a upřeně hledí před sebe, a následně uviděl na hladině plavat tělo Moji. Moc se nerozmýšlel a skočil do vody, vzal Moju do náručí, párkrát ji uhodil do zádíček, a když se rozkřičela, podal ji nejblíž stojící Kambě. Ta si ji od něj vzala; bylo jasné, že věděla, že Moje pomohl.
Když Moja začala odrůstat a dospívat, rozhodl kurátor chovu o jejím odchodu do jiné ZOO. Vybrán byl park ve španělském Cabárcenu, kde na ni čekal samec Niky a samice Chelewa a Nadia. Asi největším překvapením pro Moju bylo chování Nikyho – zatímco doma se na rozhozené ovoce a zeleninu v podstatě nemohla ani podívat, pokud už neměl táta Richard dost – Niky samicím nechával volný prostor brát si, na co mají chuť.
Niky, Cabárceno
Asi po hodině a půl oznámil Petr Rajchert krátkou přestávku, během které jsme si kapku protáhli nohy a zároveň v předsálí připili Moje na zdraví, ev. zakoupili některou z knih od přítomných autorů, pořídili společné fotografie anebo požádali o autogramy.
Po přestávce byl prostor na další vyprávění a také na dotazy z publika, které se sešly na lístečcích v košíčku před pódiem. Jestli se nepletu, prvním dotazem bylo: „Mára je prý úžasně zábavný, když vypráví své zážitky. Proč o Moje nevypráví tak zajímavě i doma?“ Ptala se maminka 😊
Další dotaz, ústní – jaký je rozdíl mezi bezkontaktním a kontaktním chovem? Jde o to, že při bezkontaktním chovu se ošetřovatelé, nesnaží zvíře ochočit, i když s ním třeba nacvičují možnost podání léků, nebo menšího vyšetření, za odměnu – ale nechodí za zvířaty mezi ně do prostoru výběhu, pokud ta tam jsou přítomna.
Podání léků – většinou se rozpustí v čaji, ředěném džusu a gorilám se dá napít z pet lahve – lahev se jim nedává do rukou, povětšinou by ji rozbily. Richard si prášek zabalený v kousku banánu bez problémů vezme, a pak… přijde před mříž a ukazuje na jazyku tu tabletku, vyndá ji a drží v prstech, když mu Marek domlouval – mrsknul ji do prostoru… Tohle dobře znají majitelé menších zvířátek – třeba psů a koček… 😊.
Rozdíly v chování jednotlivců jsou také znát – provrtané dřevěné polínko, naplněné sušeným ovocem – Richard prošťourával „párátkem“, které si sám vyrobil, a poté prázdné polínko vrátil Markovi k doplnění; Shinda pro stejnou situaci zvolila zcela jiný přístup, hrubou sílu, polínko jednoduše rozkousala, rozdrtila zuby.
Když bylo třeba ošetření drobných ranek, odřenin – samice přišly k mříži a ukazovaly Markovi poraněné místo, nechaly si ho namazat a dostaly odměnu. Vzdálily se jen na chvíli, místo si olízaly a byly u mříže znovu – mastičku tam nemám, namaž mi to znovu a odměnu dej taky…
Další příklad chování goril se ukázal během uskutečnění nápadu s figurínou s Markovým obličejem, oblečenou do jeho použitého, nošeného trika a kalhot – na rozdíl od samic ho Richard zaregistroval ihned a rovnou mu jednu napálil. Teoreticky pokud by byl ve výběhu cizí člověk, skupina by se asi stáhla do ústraní, báli by se…
Marek Ždánský byl ošetřovatelem goril v pražské ZOO 15 let, kdy vstával ráno ve čtyři hodiny a odcházel ze zahrady obvykle v 18 hodin v podvečer. Jako mladý kluk, bez závazků, se mohl své práci věnovat úplně. V r. 1996 s kamarádem založili firmu. S příchodem rodiny se musel začít rozmýšlet, co dál; už se nerozhodoval jen sám za sebe. A přišlo těžké rozhodnutí odejít… a později i nová možnost pomáhat gorilám přímo ve volné přírodě v Africe. A se zoologickou zahradou spolupracovat externě. Gorilí rodina mu chybí, ale, jak sám říká, kdyby měly být gorily fixované na svého chovatele a být stresované jeho odchodem, nebylo by to v pořádku… Proto i za pražskými gorilami chodí jako návštěvník, ví, že ho Richard poznává, ale prostě se po něm jen koukne a víc nic…
A Moja? Za ní jezdí Marek pravidelně. A asi nejkrásnější moment v praxi chovatele – když stál u skla jejího pavilonu v Cabárcenu, mezi ostatními návštěvníky a ona mu ke sklu donesla ukázat svou dceru, malou Duni…
A jistě úžasný úspěch všech, kteří se na tom podíleli, je to, že v současnosti má pražská ZOO dva plnohodnotné pavilony goril; že novou gorilí rodinu tvoří samec Kisumu, samice Kamba, Shinda se svým synem Ajabuem, Kijivu s dalším přírůstkem malou Gaiou a že se k nám vrátila dcera Moji a vnučka Kijivu – samička Duni, která tu porodila své první mládě samičku Mobi.
Psáno 16. prosince 2024, publikováno se svolením Marka Ždánského.
Zdroj: Marek Ždánský, Jitur. Fotografie z FB Marka Ždánského jsou použité v albu na Rajčeti s jeho souhlasem. Obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.