Nejsem a nikdy jsem nebyl vlastněn žádným zvířetem, byť mám zvířata rád (občas víc, než lidi). Jsem to, čemu Američané říkají "computer addict" a Češi "počítačový šílenec". Navíc dělám i na směny a to mi dává pro domácího mazlíčka skutečně málo času.

Tak se alespoň ohlížím za každým psem, kterého na ulici potkám. Občas se dostávám do zajímavých situací jako tehdy, kdy jsem se dlouze ohlížel za nááádherným bassetem, zatímco kamarád dával pozor, ať se do někoho či něčeho nenarazím, a když jsem se mu konečně začal zase věnovat, tak jenom prohlásil: "Byla hezká, že?" Já jen udiveně odpověděl: "Ona to byla fenka?", načež kamarád otočil oči k nebi, spráskl ruce a vypustil z úst několik vulgárních slov, protože on měl samozřejmě na mysli tu slečnu, kterou si basset vedl na vodítku.

Ale zpět k mým setkáním. Dnes tady chci popsat svá setkání se zvířaty, poněkud netypickými pro rušnou městskou aglomeraci.

Setkání první

Mám kamaráda. Vlastně mám těch kamarádů víc, ale on je něčím zvláštní. Vlastně už to snad ani není kamarád, protože jsme se pár desítek let neviděli. Ale byli jsme kamarádi a sdíleli lásku ke zvířatům. Zvláště on. Pokaždé, když jsem k němu přišel, měl doma jiné zvíře - krajtu ve vaně, gekona na stěně či šedého afrického papouška na skříni (s úžasnou slovní zásobou vulgarismů). Nevím, kde ta zvířata bral - on tvrdil, že je hlídá svým známým.

Jednou jsem k němu přišel, kamarád uvařil kafe (já se zatím pomazlil s krajtou) a sedli jsme si do pokoje ke konferenčnímu stolku. Já seděl na sedačce, on naproti mně v křesle. Najednou uprostřed rozhovoru změnil téma a zeptal se mně: "Ty už jsi zase utekla?" Na chvíli jsem ztuhl, protože jsem nikdy neměl potřebu se řadit k ženskému pohlaví (no dobře, jednou na maškarním, ale to už bylo dávno) a pak mi došlo, že se nedívá na mě, ale těsně nad moje levé rameno.

Tak jsem se otočil a zíral jsem přímo do očí tomu největšímu pavoukovi, kterého jsem v životě viděl. V okamžiku jsem se teleportoval skrz konferenční stolek na druhou stranu. Kamarád později tvrdil, že jsem ten stolek přeskočil, ale nevěřte mu. NIKDO nedokáže přeskočit cokoliv, aniž by se odrazil a na to jsem rozhodně neměl čas. Prostě jsem prolnul skrze stolek, načež na mě kamarád upřel udivené buličí oči a klidně pravil: "Co blbneš? Vždyť mi ji vyděsíš!"

Poté, co jsem v sobě ovládl vražedné choutky, přítel nás s tím milým pavoučkem (byla to tarantule) oficiálně představil. Víte o tom, že tarantule milují drbání na bříšku? Tahle rozhodně. Z odporně vypadajícího zabijáka, vybaveného účinným jedem se nakonec vyklubalo milé, přítulné a v rámci možností, daných přírodou, i inteligentní stvoření. Dodnes na ni rád vzpomínám.

Setkání druhé

Jezdíval jsem na čundry. Dávno tomu, dnes už se to zdá neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Jedny prázdniny jsem vyrazil do Slovenského ráje a cesta mě vedla na tábořiště, které se jmenovalo Kláštorisko. Kdo to tam v tehdejší době znal (nevím, jak to vypadá dnes), tak ví, že nahoru na Kláštorisko vedou dvě cesty - jedna po stupačkách nad Hornádem a druhá serpentinami do kopce.

Já jsem to napřed zkusil po stupačkách. Málem jsem se na nich z vlastní blbosti zabil a tak jsem se raději vrátil a zkusil to druhou cestou. Po té lezete asi padesát metrů do kopce, pak vás to obrátí čelem vzad, dalších padesát metrů do prudkého kopce, abyste nakonec zjistili, že jste zhruba tři metry nad místem, kde jste začali. A tak to jde pořád. Nevím, kolik těch serpentin jsem zvládl, ale už jsem toho začal mít dost. Sedl jsem si na vyvrácený kmen v jedné zatáčce a pohledem jsem už začal vybírat alespoň trochu rovné místo, na kterém si rozbalím spacák a přespím.

Najednou se za mnou ozvalo šustění listí a praskot větviček. Nic netuše, otočil jsem se a ze vzdálenosti necelých tří metrů se na mě koukal medvěd. Žádná vycpanina, ani vychrtlé, podvyživené zvíře, ale statný, mohutný hnědý medvěd. Zavřeštěl jsem, vyskočil a rozběhl se. Vzápětí jsem veškerý dojem ze svého sportovního výkonu smazal, protože jsem zakopl a upadl xichtem na tvář. Když jsem se ohlédl v domnění, že ta bestie už stojí nade mnou a chystá se mě naporcovat na menší kousky (svačina, večeře, snídaně, přesnídávka, oběd a možná další svačinka), z medvěda jsem zahlédl pouze zadek, jak mizí v houští.

Dodnes si nedokážu úplně vysvětlit, proč mě opustila touha přespat právě na tomto místě, ale bylo to tak. Dosupěl jsem až na hřeben a po jeho vrcholu jsem za doprovodu medvěda, který šel stejným směrem pode mnou houštím, doklopýtal až na tábořiště. Moje první cesta vedla do tamější hospody, abych zapil šok. Ve dveří jsem potkal lesáka, kterého jsem doufal ohromit výrokem: "Víte, že tady kousek máte medvěda?" Zaculil se na mě a odvětil: "Ááá, vy ste potkali našu Anču?" A to byla poslední kapka.

Příští den by mě na serpentiny nedostal ani heverem a naprosto v pohodě jsem se vrátil zpět dolů po stupačkách - lepší smrt pádem z výšky, než v drápech medvěda.

Setkání třetí

Ve svých středoškolských letech jsem jezdíval na gymnázium vlakem. Táta pracoval na dráze a tak jsem měl režijní průkazku. To vedlo k tomu, že když se mi zrovna nechtělo do školy, tak jsem nasedl na první rychlík, zajel si do Prahy, pochodil tam a některým odpoledním vlakem zase zpět.

Jednou jsem se zase takhle vydal do Prahy a rozhodl se jít do ZOO. Bylo dopoledne, v ZOO nikdo nebyl a tak jsem se tam toulal sám. Najednou jsem na jedné lavičce narazil na velice hezkou slečnu, která si hrála s nádherným černým kocourem. V okamžiku jsem se zamiloval (tenkrát ještě do tý slečny, dnes bys nejspíš dal přednost tomu kocourovi), jsem přisedl jsem a začal ji balit. Povídali jsme si, hráli si s koucourem, já se vytahoval (to víte, kluci v pubertě), až slečna prohlásila, že musí jít kotě vrátit starejm. Nechápal jsem, ale šel jsem s ní.

Zavedla mě do pavilónu šelem, kde vrátila ono mládě černého pantera rodičům a mně se orosilo čelo. Když potom vyhnala tygřího samce do vnějšího výběhu (prý je agresivní), vlezla do klece k tygřici, podrbala ji za uchem, podívala se mi zpříma do očí a řekla: "Pojď si pohladit tygra!", orosil jsem se i na druhém konci těla. Ale nemohl jsem se před ní přece shodit!!! Vešel jsem do klece a dřepl si k tygřici. Podívala se mně způsobem, jakým my lidé se díváme v obchodě na obložené chlebíčky a široce zívla (přisámbohu, že když scvakla čelisti, klaplo to docela nahlas).

Co myslíte, pohladil jsem si ji? Pokud myslíte, že ne, tak netušíte, co dokáže pár kapek testosteronu v krevním oběhu. Přece jsem NEMOHL dopustit, aby se mi dívka mých snů smála!!! Naštěstí tygřice usoudila, že drbání je lepší než oběd, takže jsme v její kleci s její ošetřovatelkou strávili delší dobu, povídali si a drbali ten úžasně hebký a hustý kožíšek (samozřejmě ten tygří, jaký jiný!).

Tu dívku jsem už nikdy neviděl a dnes už si nedokážu vybavit, ani jak vypadala. Ale ten pocit hebké tygří srsti se mi vrací i po těch letech.

Setkání bonusové

Dal jsem to přečíst kamarádovi a ten mi to schválil, i když prohlásil, že bych měl přidat také historku o tom, proč dodnes psy oslovuji tak nechutným jménem. Takže ji přidávám.

Jednou, kdysi dávno, jsem se vydal ve svém rodném městě na cvičák. A tam zrovna byli dva kluci se... no pro nedostatek jiných termínů tomu budu říkat pes. Pan Horníček by nejspíš řekl, že to byl pes stěhovací. A jestli nebyl, škoda, ten pes mohl přenášet klavíry. Já bych jej spíše odhadl na křížence mezi vlkodlakem a psem baskervilským. Rozhodně to byla obluda, ze které šel strach.

Zůstal jsem raději v rozumné vzdálenosti a sledoval, jak kluci se psem trénují povely, jako "sedni", "lehni", "k noze" a podobně. Když skončili s výcvikem, začali mu házet klacek na aport a až ke mně dolehlo: "Gulášku, přines!" a já se složil smíchy. Takové jméno bych u tohohle psa rozhodně nečekal. Možná to byla jen přezdívka, nevím. Ale dodnes oslovuji všechny mně neznámé psy jménem Gulášek a víte co? Oni na to slyší!

Ilustrační foto (pozn. red.)