Maminka vyšetřila večer chvíli volna. Proto se rozhodla, že dá trochu dohromady garderobiéru naší rodiny. Zkrátka a jasně řečeno, rozhodla se prát naše špinavé věci. Její první pohled nemilosrdně dopadl na moje milované, dle maminky však nesmírně umolousané a špinavé červené tepláčky s kapsami. Tepláčky neomylně putovaly do necek, i když jsem spustila řev hodný tygra bengálského.

Nebyla jsem vyslyšena. Maminka mne ještě ledovými slovy varovala. Vyhrožovala mi tím, že jakmile nepřestanu řvát a vztekat se, budu zas bita. Umlkla jsem sice pod jejími hrozbami, ale už jsem se nemohla dočkat chvíle, kdy si zase své tepláčky obléknu. Jejich veliké kapsy jsem tolik postrádala! Žádné podobné jsem nevlastnila.

Krom toho k mému zoufalému nářku přispěl i fakt, že maminka nesmlouvavě a systematicky zničila všechny mnou nastřádané poklady a cennosti, které ještě ke všemu v kapsách zůstaly. Přišla jsem o prak, o celou zásobu papírových kuliček, o potřebné kousky provázků a o spoustu dalších neméně důležitých cenností, které maminka s potěšením přímo tyranským naházela před mými zraky do kamen. Byla jsem ze všeho tak zoufale unavená, že jsem pláčem tvrdě usnula. Ani jsem netušila, jak jsem se ocitla na své posteli ve stanu.

Ráno, ještě před rozbřeskem, se cestou, která vedla naším táborem, vždycky hnaly z kravína krávy na pastvu. To jejich hlasité bučení, pokřik honáka a zuřivý štěkot jeho psího pomocníka, kteří je tudy denně na pastvu vodili, mne docela vytrhly ze spánku. Právě včas, abych uviděla to dílo zkázy. Vyskočila jsem ze stanu právě v okamžiku, když se u mých červených tepláčků, vlajících ve svěžím větru na šňůře, kam je moje maminka před chvíli pověsila, aby uschly, zastavila strakatá kráva.

Dodnes nemohu pochopit, čím ji mé tepláčky upoutaly. Snad se v ní probudily nějaké zbloudilé geny jejího býčího otce, snad ji jen upoutal pohyb tepláčků ve větru. Možná, že se jí zalíbila právě ta jejich jasně červená barva. Možná si vzpomněla na toreadorovu červenou muletu a chtěla ji za každou cenu zničit a roztrhat, možná… Nevím a dodnes to nechápu. Ale stalo se, co se stát mělo.

Ta hloupá stračena si mé tepláčky spletla s trávou, na níž se teprve za chvíli měla popásat. Zběsile je urvala ze šňůry a začala je převalovat v hubě a usilovně přežvykovat. I když jsem řvala jakoby mne na nože bral, nebylo mi to nic platné. I honák se bleskově vrátil zpět, aby zjistil příčinu toho řevu. Snažil se hloupé krávě mé tepláčky vzít z huby, ona však žvýkat nepřestávala, i když ji honák bil holí a křičel na ni, aby toho nechala.

Já jsem pak jenom už zcela bez dechu přihlížela, jak kráva znechuceně vyplivla do zelené trávy to, co zbylo z mých tepláčků. Teprve pak jsem se dala do neutišitelného nářku a hořkého pláče nad ztraceným pokladem dětství. Nikdy více jsem už takové tepláčky neměla.

Už dávno jsem vyrostla z dětských střevíčků, ale dodnes tuším, že dotyčná kráva se mi vlastně jakýmsi způsobem pomstila za zbytečnou krocanovu smrt, kterou jsem já svou lumpárnou způsobila. (Ilustrační foto)