Lia je původem z Filipín a v té době byla její angličtině ještě dost špatná. Na můj dotaz, co je to za rostlinu jsem vyrozuměla, že jí zná ze své vlasti, že je to rostlina nenáročná, snadno se množí, má ráda teplo a hezky kvete.

Jak že se rostlina jmenuje anglicky mi říci nedovedla. Její manžel květinám nerozuměl vůbec, takže jsem se musela spokojit s těmito strohými informacemi. Dárek mi přivezli na jaře, proto jsem květináč postavila rovnou ven do rohu u domu. Když bylo třeba, hlínu jsem zalévala, ale jinak květináči moc pozornosti nevěnovala. Ono ani nebylo na co koukat, ale byl to upřímně myšlený dárek a nechtěla jsem, aby květina zašla.

Ty do hlíny zapíchnuté listy se opravdu brzy zakořenily a za několik týdnů začaly narůstat další. Z malého květináče jsem je přesadila do trochu většího a nakonec do velkého, aby v nastávajících letních vedrech měly více chráněné kořeny. Rostlina se začala velmi rychle rozrůstat, ale stále to byly jen dlouhé, dost nevzhledné placaté listy, které narůstaly do všech směrů a celá kytka měla takový "neupravený" vzhled.

Došla jsem k závěru, že to bude nějaký druh kaktusu, kterému typicky trvá delší dobu, než začne poprvé kvést. Když se tu náš přítel o několik měsíců později zastavil sám při cestě na sever za rodiči, rozrostlou květinu jsem mu ukázala, aby mohl Lie poreferovat, jak její dárek prospívá.

Kaktus se stal součástí "vybavení" naší zahrady a přiznám se, že jsem ho nijak láskyplně neopečovávala, často jsem úplně zapomněla, že ho vůbec mám. Velký květináč stál v jihovýchodním rohu domu, takže měl dostatek světla i slunce, ale byl střechou a domem chráněný od odpoledního žáru. Tvarem rostlina rozhodně žádnou parádu nedělala a já se skoro divila, proč mi Lia dala právě takovýhle nezvyklý dárek.

Měla jsem kaktus rok, když jsem si na podzim při zalévání všimla dvou velmi zvláštních "fajfek" visících na špicích nejspodnějších listů. Barvou skoro splývaly s okolními kamínky kolem květináče. Musela jsem si k nim doslova kleknout, abych si je prohlédla. A nestačila jsem se divit, protože "fajfky" jasně byly dvě velká poupata. Na konci zadního listu se skrývala ještě jedna fajfka, ale tlustší s bílým středem a bylo jasné, že tohle je už odkvetlý květ.

Vyčítala jsem si, že jsem si kaktusu dostatečně nevšímala a rozkvět poupěte propásla. Na druhé straně, když jsem viděla tu velikost poupat, nechtělo se mi věřit, že bych si tak velkého květu nevšimla - pohybuji se venku více než uvnitř a květináč není zase nijak zastrčený, denně chodím v jeho blízkosti.

Na zahradě se mi každý rok samovolně vysemení a vyrostou kytičky, kterým se anglicky říká "Four o´clock" a druh svlačce "Night Glory", které obě otevírají své bílé květy až za šera. Proto jsem byla přesvědčená, že i tenhle zvláštní kaktus musel rozkvést za tmy a já si toho nevšimla. Obzvláště, když tohle poupě bylo schované za květináčem a skoro se dotýkalo země.

Tahle dvě dosud nerozvitá poupata natolik vyprovokovala moji zvědavost, že jsem šla hledat na internet co to vlastně v tom květináči roste a abych zase nepropásla něco zajímavého. A moc dobře jsem udělala. Do vyhledávacího okýnka jsem jen tak plácla "večer kvetoucí kaktus", zadání jsem odklikla a čekala, co se mi ukáže.

"Bullseye"!!! Tedy, nejenže jsem se zadáním trefila do černého, ale zjistila jsem, že mi Lia dala odnože skutečně zvláštní rostliny o které jsem až dosud vůbec neměla ponětí. Navíc jsem opravdu měla velké štěstí, že jsem si poupat všimla právě ten den, protože kouzlo jejich rozvití na mě čekalo o den později.

Rostlina je druh kaktusu a latinsky se jmenuje "Epiphyllum oxypetallum". Anglických překladů je hned několik - "Night Blooming Cerus","Dutchman's Pipe Cactus"a "Queen of the Night" Jaký by byl překlad český to nevím. Osobně se mi z těch anglických názvů nejvíce líbí "Queen of the Night - Noční královna". Kdybyste někdy měli možnost tu nádheru vidět na vlastní oči, jistě byste mi dali za pravdu, že takovýhle květ skutečně královnou noci je.

Druhů "Epiphyllum" je několik a v různých zabarvení. Bílý "E.oxypetallum" je podle mě nejkrásnější, myslím, že i největší a s nejostřejší špicí květů - odtud zřejmě to "oxypetallum". Dočetla jsem se, že květy se otevírají za tmy, do rána odkvetou a podruhé se již neotevřou - Její Veličenstvo si je plně vědomo své jedinečnosti.

Byla jsem rozhodnuta tento, téměř magický moment nepromeškat. V den objevu poupat se na nich po celý den moc nezměnilo. Zato přes noc nabobtnala a druhý den ráno už byla "zralá" na rozkvět. Jakmile se zešeřilo, vybíhala jsem se na ně z domu dívat snad každých dvacet minut a sledovala jsem jejich pozvolný rozkvět. Jenže pak jsme se začali dívat na DVD, film mne zaujal a já jsem na kaktus venku zapomněla.

Když film kolem jedenácté skončil, vystřelila jsem do tmy a úžasem jsem skoro vyjekla. Z konce toho zcela obyčejného placatého listu do noci zářily dva překrásné bílé květy, které měly v průměru nejméně 15cm (sotva mi na ně stačilo rozpětí palce a prostředníčku). Letěla jsem zpět, aby se i choť šel na tu nádheru podívat.

Ten se už mezitím chystal do postele a nejprve protestoval, co že může v takové tmě venku vidět. Nakonec se nechal přesvědčit a pak byl stejně okouzlen, jako já. Podle informací mají mít tyhle květy silnou, sladkou a skoro omamnou vůni. Ty moje ale voněly velice slabounce a musela jsem se jich nosem téměř dotýkat, abych něco cítila. Na kráse jim ovšem nedostatek vůně ani trochu neubral... Sedla jsem tam u nich na bobku a nemohla se vynadívat.

Když jsem se dostatečně nabažila, v domnění, že jsem viděla květ v plné kráse, jsem šla spát. Za další dvě hodiny jsem nechtěně musela nutně vstát, a když už jsem byla na nohou, vyběhla jsem se ještě jednou podívat ven. Oba květy tam do tmy svítily tak, že nebylo možné je přehlédnout. Tu noc byl zrovna úplněk, který sílu bílé barvy ještě umocňoval.

Během těch dvou hodin se květy dorozvily a vybělily do téměř neonové dokonalosti. Naštěstí noc ještě nebyla příliš chladná a tak jsem tam v noční košili nad květy stála a snažila se tu krásu co nejvíce vstřebat.

Druhý den ráno visely na konci listů už jen dva zavřené květy. Já jsem se ale od toho dne na tenhle nehezký kaktus začala dívat úplně jinýma očima, protože teď jsem už znala jeho tajemství. Byla jsem nesmírně ráda, že jsem se stala svědkem té kouzelné proměny alespoň u dvou květů, moc by mě bylo mrzelo, kdybych to propásla.

Stáhla jsem si všechny fotky, které jsem v té tmě dělala. Přestože jsem hlavně ty noční musela trochu vylepšit (zjasnit), několik se jich docela povedlo. Hned jsem je poslala mailem Lie s dodatečným díkem za její originální dárek. Lia se mezitím v angličtině velmi vylepšila, takže mi mohla poslat stejně nadšenou odpověď.

Psala mi, že i ona při každém květenství ponocuje až třeba do rána a ta krása květů jí nikdy nezevšední. A také mě ujistila, že jakmile začne kaktus jednou kvést, pokvete často a několikrát za sebou, jako to dělá ten její na Floridě. Tam je ale o dost stupňů tepleji než u nás, hlavně žádná zima, nebo jen výjimečně.

Bohužel ten rok jsem už na kaktusu žádné další květy neobjevila. Nevadilo mi to, hlavně že jsem věděla, že kvést "umí" a jak! Další rok (předloni) v létě jsem se zaradovala, když jsem objevila dvě nová poupata. Měla jsem ale smůlu, protože zrovna ten večer, když se květy rozvíjely, začalo pršet a z té krásy nebylo vůbec nic.

A kaktus nejenže ani v tom druhém roce podruhé nerozkvetl, ale dokonce ho nečekaně spálil mráz. Vždy, když u nás v TV hlásí noční mrazíky, přikrývám všechny květiny, kterým by mohla zima uškodit. Tenhle opravdu silný noční mráz (na zdejší podnebí) je kolikrát pouze jednu nebo dvě noci za celou zimu a trvá často jen hodinu nebo dvě. Teplota ale dokáže klesnout až na 7, výjimečně i na 11 stupňů pod nulou.

Jakmile ráno začne svítit slunce, rychle se oteplí, ale mráz už svoji škodu nadělal. My jsme měli tu velkou smůlu, že jsme právě v ty dva nejstudenější dny byli mimo dům, kaktus zůstal nechráněný a hodně listů omrzlo. Naštěstí nevymrzl celý a teď už mu zase rychle narůstají listy nové. Mám se tedy brzy na co těšit.

Fotografie jsou zde