To znamená, že jsou ochotna vzdát se své svobody "pro žvanec". Ono to asi není jen pro ten žvanec, ale proč to je skutečně je velmi těžké soudit, protože zvířata, bohužel, nemluví po člověčsku. Dovoluji si uvést několik příkladů.

1) Je to už dost dlouho, asi tak třicet let. V té době americké námořnictvo dělalo v San Diegu pokusy s výcvikem delfínů (nebo něčeho takového) aby vyzdvihávali nějaká cvičná torpeda (nebo něco takového), která jinak zůstávala na mořském dně. Delfíni byli "ubytováni" v mořské zátoce, oddělené sítí od volného moře.

Nějaká útlocitná dušička tuto síť přeřezala, aby "chudáčci týraní delfíni" mohli na svobodu. Delfíni samozřejmě příležitost využili, ale co se nestalo: za pár dní byli zase ve své ohradě, aby dostávali svoji pravidelnou porci ryb. A pravděpodobně také proto, aby mohli komunikovat s inteligentnějšími (?) bytostmi, které využívaly delfíní inteligenci pro svoje nekalé účely.

2) Existuje film "Free Willy", jehož hrdinou je menší velryba, zvaná kosatka (killer whale, orca whale). Tato kosatka byla ulovena v r. 1979 někde u Islandu a původně byla pojmenována Keiko (byl to samec). Později byla ochočena a vycvičena k provádění triků, zachycených ve filmu. Po uvedení filmu se ukázalo, že byl finančně dost úspěšný, a kosatka byla za odměnu, po několika letech soužití s lidmi, vypuštěna zpět do rodných vod.

A co následovalo: po nějakém čase Keiko "přesídlil" k norskému pobřeží, kde mimo jiné loudil o pamlsky, na které byl zvyklý z doby svého působení v Holywoodu. Při svém pobytu na pacifickém pobřeží měl Keiko pevninu na východě. Proto je pravděpodobné, že od Islandu na východ zamířila nejen proto, aby se setkala s lidmi (s těmi byla ve styku i na Islandě), ale aby se dostala do prostředí, které si oblíbila. Keiko, alias Willy, zemřel 12. prosince 2003 na zápal plic v takneském fjordu v Norsku, ve věku 27 let.

3) Pan Monty Roberts je majitelem farmy v Kalifornii, kde pěstuje a cvičí koně. Napsal, pokud vím, dvě knihy "The Man Who Listens to Horses" (Muž který naslouchá koním) a "Shy Boy" (Stydlivý hoch). Možná, že knih napsal víc, ale já vím jen o těchto dvou.

Jako známý chovatel a cvičitel koní byl i hostem anglické královny. Nás bude zajímat jeho druhá knížka, Shy Boy. V ní je popisováno, jak divoký mladý mustang byl chycen, citlivě zkrocen, a vycvičen na dobytkářského pracovního koně. Pak byl puštěn ve svojí domovině ke svému stádu. Žil s ním asi dva dny, načež se vrátil ke svým dvounohým přátelům a společníkům v nelehkém životě chovatelů dobytka.

Dle Kiplingovy povídky "Toomai of the Elephants" (v Knize džunglí, Miláček slonů) lze soudit, že Kipling slyšel o případu, nebo případech, kdy ochočení sloni se dostali na svobodu, aby se pak vrátili na svoje pracoviště. Ale to je už JPP - jedna paní povídala.

Netvrdím, že popsané případy dobrovolného soužití původně divokého tvora s lidmi platí všeobecně. Někde někdy dávno jsem četl, že rosomák, postrach severských lesů, se nedá ochočit. Také je třeba nesouhlasit s týráním ochočených zvířat v cirkusech, popisovaným v knížce J. Londona "Michal, bratr Jerryho". Ale věřím, že uvedené příklady dokazují, že v mnoha případech chycená zvířata "trpí" zajetím mnohem míň, než se mnoho lidí domnívá.