Časem jsem zjistila, že jsou to poměrně kamarádští tvorové, co si klidně vezmou jídlo i z ruky, když má člověk trochu trpělivosti a že občas taky potřebují trochu pomoci a pochopení od nás lidí.

První ježčí mimina jsem měla možnost vychovat těsně před ukončením střední školy. Paní ježkovou, co bydlela v naší zahradě, přejelo auto a zůstali po ní čtyři prckové, slepí, holí, jen s náznakem budoucích bodlin. Nastal boj o jejich záchranu, příprava mlíčka přesně podle instrukcí veterináře ze ZOO, zahřívání jejich pelíšku ohřívací láhví, krmení po dvou hodinách ve dne v noci... Museli se mnou i k maturitě, kvůli takové prkotině hladovět nemohli.... Loučení s nimi bylo těžké, ale tou nejlepší odměnou bylo, že se dokázali úspěšně vrátit do přírody.

Když centrální distribuce takto prověřila mé schopnosti, schválila moji způsobilost a od té doby mi každý podzim nějakého bodlinatého nájemníka přidělí. Jsou každý jiný, liší se velikostí i povahou, ale všichni jsou báječní. Tedy pokud máte nervy na obyvatele domácnosti, který se při vypuštění z klece pohybuje bytem s funěním parní lokomotivy, vleze na neuvěřitelná místa, ze špatně zavřené skříně vystěhuje věci dle něho přebytečné, aby si tam mohl udělat pelech a zakopnout o něho bosou nohou je taky fajn zážitek.

Stejně tak je skvělé ráno zkoušet obouvat botu, ve které se už usídlil někdo před vámi a odmítá ji opustit. Bonusem je pak situace, kdy se bodlinatec odmítne podřídit večerce a následně je odchytáván ve chvíli, kdy tvory, co v noci rádi spí, přestane bavit ten rámus pod postelí... za skříní... za lednicí...

Povahově je veliký rozdíl mezi samcem a samičkou. Kluci jsou vesměs přátelští, nebojí se, klidně se nechají sebrat z podlahy a bodlinky nechávají hladké, aby vás nepopíchali. Ačkoliv jsem se většinou snažila je moc neochočit, manipulace s nimi nebyla nijak problematická. Nejvíce kamarádský byl pan Píchavka, který se k nám dostal v příšerném stavu - malinký, zesláblý, plný blech a klíšťat, se zlomenou přední tlapkou a zápalem plic.

Neměl šanci, ale zatajili jsme mu to, takže bojoval a přežil. Z desetidekové hromádky bodlin přes zimu vyrostl spíš dikobraz - skoro dvě kila a velikost menšího králíka. Jako jediný mohl být volně v bytě, protože se naučil konat potřebu na jednom místě a jako jediný si naši společnost opravdu užíval. Večer se sápal na klín tomu, kdo zrovna seděl, spokojeně se na něm rozložil a nechal si hladit bodlinky.

Naše tenkrát pětiletá slečna ho běžně zapojovala do svých her a jediný, kdo občas nadával, jsem byla já - vypadlé bodliny zapíchnuté v hadru na podlahu jsou milé překvapení. Bála jsem se, jak to v jeho případě bude s návratem do přírody, ale překvapil - po několika dnech venku se při setkání vyhýbal lidem i psům a tvářil se, jako by nikdy nechodil v bytě po kobercích a nebyl často několikrát za noc dolován zpod postele, kam si k velké radosti jejích obyvatel donesl cosi, co bezvadně rachotilo na parketách.

To ježčí holky jsou pěkné netýkavky. Snad se už s naježenýma bodlinkami rodí, i když ve skutečnosti žádné nemají. Je to vlastně přirozené, musí v přírodě uhájit potomstvo a na nějaké kamarádění nemají náladu. Pokud k nám přijde mládě, ani nemusím kontrolovat, jakého je pohlaví. Pokud se projevuje jako nepřátelská pichlavá kulička, co jakoukoli snahu o sblížení komentuje vzteklým funěním a vrčením a nepomáhá ani nabídnuté jídlo, je to slečna.

Ta naše současná to dotáhla do dokonalosti - nevyhrožuje, rovnou útočí, funí až poté. I psy naučila, že snažit se ukrást jídlo z misky v ježčí kleci není dobrý nápad. Argus to zkusil jednou. Výsledkem byl šokovaný pes, který se pokoušel prchnout z dosahu vytočeného ježka, aniž přitom vyndal hlavu z klece. Když jsem viděla pitomce s ježčí klecí naraženou na hlavě, nějak jsem nebyla schopna reagovat adekvátně a něco zachraňovat, ale vše dopadlo dobře.

Argus hlavu z klece vyndal a ježková, vědoma si absolutního vítězství, šla honem dojíst večeři. Jinak tahle slečna je zatím první ježek, na jehož odchyt si beru aspoň ručník, jinak nemám šanci. Za její bodliny by se nemusel stydět ani dikobraz. Nevyčítám jí to, protože mi to vynahrazuje svojí bezprostředností - kdo má možnost večer pozorovat ježka, který se rozloží na koberci a spokojeně si čistí bodlinky?

S touhle ježurkou jsem taky udělala zcela novou zkušenost: Až do půlky ledna vstávala večer kolem osmé hodiny, rejdila po bytě a zimní spánek se jí netýkal. A pak najednou bylo všechno jinak. Navzdory tomu, že se v bytě z pochopitelných důvodů topí stále stejně, ježková usnula. Napřed jsem se bála, že je nemocná, ale vždy, když jsem jí sáhla do pelíšku, ozval se odtamtud vzteklý komentář, který si s ničím nezadal s projevem mého drahého polovičky, pokud je buzen v nevhodnou dobu, tj. kdykoli.

Nezbylo, než doufat, že je vše v pořádku, občas dosypat granulky a vyměnit vodu v napáječce. Tento stav trval přesně do 28. 2., kdy se v ježčí kleci ozvalo hrabání, chroustání granulek a pak se dáma, ještě mírně omámená spánkem, vykutálela do světa. Prošla svá oblíbená místa, zkontrolovala psí misku, vynadala Argusovi, který měl nějaké výhrady a jakoby nic sebou plácla před televizí a začala se důkladně čistit. Podezírám ji, že si přepočítala i bodlinky. Od té doby zas pravidelně vstává, baští a po třech, čtyřech hodinách odchází spořádaně do pelíšku.

Blíží se jaro a doba, kdy ježurku budu moci vypustit do zahrady. Tak jako všem před ní nechám pod střechou kůlny její klec s pelíškem, aby se měla zpočátku kam vracet. A až tam jednou ráno nebude, budu doufat, že ji příroda opět přijala do své náruče, aby i tahle slečna mohla přispět k zachování svého druhu. Snad se někdy večer potkáme.