Tmavý pramínek stéká po komínu dolů podél zdi a vytváří v našem dvorku rybníček štiplavého vzduchu, jako plynové jezírko v jeskyni. Člověk by spal, spal, spal a dostavuje se nenálada. A to je první adventní neděle. Svátek, prosím!

Moje představa inverze je triviální. Musíme na kopec, potřebuju vidět sluníčko. Kopec? Tady u Nymburka? Kdo nebyl na Ještědu? Rychlá rozhodnutí - dobrá rozhodnutí. Kdo má, drapne boty, bundu, vodítko a jedeme. Psisko stepuje vzadu v autě a vyplazuje jazyk na řidiče za námi. My se ještě v autě dohadujeme, kam vlastně jedeme, ale rozhodnutí už vlastně padlo.

Parkoviště Na Výpřeži. A jejej, z vyhřátého auta nás rozklepe zima a pes si dá několik koleček po parkovišti. Pro zahřátí, nejspíš. Nedá se zastavit, naštěstí jiných výletníků je tu pomálu a tak nikdo zděšeně neprchá. Zapichujeme nosy do mapy na kraji parkoviště. Jsme v cizím kraji, k navigaci nám doteď sloužila jenom automapa. Půjdeme tudy? Nebo "tadyma"? Není to příliš dlouhý okruh? Tma bude, než se otočíme …

Nakonec se držíme silničky. Vzduch houstne a stává se méně průhledným. Za zatáčkou se přidává ostrý vítr. Mrzne snad? Nad námi se objevují skalní terasy a silueta hotelu. Tedy objevovaly by se, kdyby víc nepřipomínaly přízraky. Ojíněné břízy, stébla trávy s dlouhými praporci námrazy. Špice vysílače se svým dvojníkem v mracích. Čím dál větší tma. Duchové aut se vynořují z mlhy a zase v mlze mizí. Duch pejska s klacíkem se vytrácí mezi duchy šedých kamenů a rezavé trávy.

A najednou jsme nad mraky. Fotíme jako o život. Mrak je zlomyslný. Než namířím objektiv, je objekt zahalený mlhou a zase vidím jen ducha. Přesto stíháme blankytně modrou oblohu nad mořem mraků, bláznivě zasněžený strom uprostřed zelené trávy, pejska na Ještědu, jak mu vlají uši ve větru. Ještě zamáváme fotografovi na snímku "byli jsme tady" a klušeme dolů k autu. A pak ještě víc dolů, do našeho inverzního rybníčku.

Tady je podzim, jeho nejošklivější část. Jenže teď už vím, že nejdál u Liberce číhají ve větvích bříz a smrků duchové zimy. Některé ráno sestoupí až k sem, zmrazí trávu, z rybníčků nadělají kluziště a rákosí opatří sněhovými čepičkami. A dalmatin bude spát u krbu a těšit se na jaro.