V minulém článku jsem slibovala cvičení s pagekonem, a jelikož nastávají časy splněných přání, dnes se pěkně protáhneme. Děkuji opět za předchozí milé komentáře. Z jednoho z nich, s dovolením, vytvořím příběh. Minulý článek naleznete zde: Vaříme s pagekonem

Dlouho jsem nepsala a mělo to své důvody:

1. Práce, která mě živí, je plná zvratů: Hodně práce a zase práce, s příslibem žádné práce. Pokud v lednu budu psát jeden článek za druhým, nebo žádný, pravděpodobně jsem u varianty druhé.
2. Dělím se o počítač s dospívajícím. Dříve vyrobím papyrus a napíšu na něj svou novou báseň, kterou jsem ještě nevymyslela, než že se dostanu k počítači. Mohla bych psát s použitím pracovního počítače – ale (nechť si každý domyslí své). Problém řeším psaním na papír, který pravidelně ztrácím.
3. Chytla si mne prokrastinace. Prokrastinaci mám moc ráda, většinou si ji plně užívám. Pokud čte někdo od nás z práce – já v práci vůbec nelením, makám a makám na 150 procent, až jsem zelená, fialová a růžová. Zde bych mohla začít rozvíjet úvahy, jak plním současnou ideologii v jiných zemích, ale není čas na hlouposti! tvořím hodnoty.
4. Ještěrka není úplně v pořádku.

Pagekon řasnatý, Junior Mac | foto: Jana Hotárková

Junior Mac (pagekon, o kterém píši; nad má očekávání, snad již čtvrtý článek), se má téměř dobře. Naučil se vylézt ze svého úkrytu v době, kdy my už spíme, takže co se děje v teráriu za dlouhých nocí? absolutně netuším. Syn občas kontroluje, zda je pagekon dobře živený, zda dobře žere, ale nedávno jsme i přesto u zvířete objevili malou bulku na páteři. Podle zkušeného chovatele se jedná o křivici. Možná ji zastavíme, možná se Junior může dožít i vysokého věku, ale v současné době je dost nejasné, co s pagekonem bude. Podcenila jsem sledování, jestli zvíře poslední dobou žere kaše. V kaši má všechny potřebné vitamíny a nemusí se jinak doplňovat. Junior moc kaším poslední dobou nedával, byla chyba mu nedat následně doplňky (např. posypáním na cvrčky). Zatím nic, než přítomnost malé bulky nenasvědčuje, že by Juniorovi bylo zle. Skáče, leze, loví si zvesela cvrčky. Z mých zkušeností tedy mohu potvrdit, že chovat pagekona není tak lehká záležitost, jak se v některých článcích píše. Pokud plánujete chovat pagekona, je dobré si nechat poradit od zkušených chovatelů.

Pokusím se psát trochu veseleji. Juniorovi se snažíme zpříjemnit pobyt v teráriu různými akcemi. Rád využívá zákoutí a skulinky, kde se může schovávat a prolézat, proto jsme se rozhodli vytvořit prolézačky a schovávací prostory. Napadla mě jednoho dne i bambusová tyč. Bambusovou tyč jsem sehnala v obchodě, kde se běžně neumím vyskytovat, cítím se zde zcela nesvá a ztracená. Jsou zde také hřebíčky, pilky, hmoždinky, pánové i dámy, co se tváří, že ví. Bambus jsem zvesela zakoupila, tvářila se, že také vím, jenže – bambus je potřeba rozřezat na menší části – a to jsem nedomyslela. Na patřičný úkon je potřeba pilky, pilku nemám, plánuji ji koupit již měsíc. Pravděpodobně koupi dám ještě další měsíc a pilka bude. Pilku chci vyzkoušet v obchodě, to abych nekupovala „zajíce v pytli“. Následovat bude článek nebo velký průšvih. Mám sice ryze zemské znamení, předpoklady tedy pro zručnost mám, avšak rozvíjím se velmi, velmi a velmi pomalu.

V předešlém článku jsem psala, že pagekon dokáže lézt po skle a jde mu to naprosto výtečně. Uvažuji, na co by taková schopnost mohla být lidem? ale má představivost zde není zapojena. Možná by mohl někdo někoho okouzlit (například zloděj lezoucí po skle okouzlí nejednoho člověka), nebo by se mohl věnovat mytí oken, nebo by ho zkoumali vědci, protože by se zrovna nudili, nebo – vůbec netuším, k čemu by vlastně komukoliv mohla tato schopnost být, ale Junior se s takovou schopností narodil a díky ní se dostane prakticky všude. Občas zkouší i zajímavé vylomeniny, leze po stropě terária, chvíli čeká, kouká, následně se otočí o 180° a dopadne na malou větvičku ve vzdálenosti sedmi centimetrů. Skoky se někdy nevydaří a pagekon si natluče. Naštěstí je malinko gumový, takže chvíli jen divně kouká, a potom jde stejný skok opět zkoušet. Má čas snad celou věčnost (asi deset let), může směle trénovat dál. I já holduji cvičení, tedy skákání a lezení po stromech mám už dávno za sebou, ale například tanec, menší posilování, běh jsou moc příjemné záležitosti. Pohyb však nese svá rizika! To se tak stává, že někdy se cvičení zvrhne v mučení. Nedávno jsem cvičila, vzala si na pomoc cvičící gumu; po určité době praktikování nastal kritický moment (únava materiálu), a následně se guma přetrhla. Bohužel jedna z částí vystřelila rychlostí světla do mého oka. Jestli je něco takové možné? ano je. Tedy dnes druhé ponaučení: „Cvičení jen na vlastní nebezpečí! a pozor! gumy mají únavu!“

A konečně bude následovat poslední odbočka, kdy pohyb zakomponuji do své nové pohádky o ptáčkovi a pagekonovi, alias náš malý dráček, který v předešlém příběhu proměnil své zdánlivé nedostatky, jež ho odlišovaly od okolí, ve výzvy, a následně v přednosti. –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Dráček se právě kouká ze své skrýše, zdá se, že se dnes přišel podívat, co že to vlastně o něm píši? Už si smls na cvrččím popcornu, usadil se a začal poslouchat:

Kolibřík zelený u květu. | foto: Foto CC BY-SA 3.0

Tam, kde se liány vinou až k nebi, kde duchové pralesa dohlíží na rovnováhu pralesního života, vykvétají na liánách vzácné květy, které mají jen pár hodin pro opylení, jinak se z nich nemohou zrodit vzácné tobolky, které svou vůní propůjčují místnímu pralesu jeho nezaměnitelnou identitu. Každý podvečer zahaluje svým pláštěm strážkyně tmy a smrti celičký prales do hluboké tmy. Tmou však září malé drahokamy z jejího šatu, zářící jak tisíce měsíců a hvězd. Občas vzácný drahokam odpadne a po dopadu strážkyně Země vdechne drahokamu život a změní jej v překrásné ptačí zvíře, jehož název jak drahokam sám zní: Kolibřík. Kolibříci tak díky svému původu neustále žijí na pomezí života a smrti. Zejména když jdou spát, strážkyně ráda hledá své ztracené drahokamy, aby si je mohla vzít zpátky.

V pralesním světě žije rovněž kmen lidí, mezi nimi chlapec. Chlapec, co kdysi dostal od cizince malinkou ještěrku jménem Dráček. Ještěrka sic do místního pralesa nepatří, místní by ji raději snědli, avšak chlapec si prosadil své a dokázal Dráčka od sežrání ochránit.

Chlapce postihla jednoho dne nemoc. Hoch byl stále smutnější a smutnější, neměl žádný smysl života, chodil bezcílně od jednoho stromu ke druhému. Nic ho nebavilo, dokonce ani Dráček ho nedokázal rozveselit. Šaman kmene se snažil hocha léčit, avšak žádná medicína, kterou znal, na hocha nezabírala. Jako by mu někdo ukradl duši. Šaman proto požádal duchy pralesa, aby mu seslali sen, který by dokázal chlapce vyléčit. Sny k šamanovi přicházely a odcházely, ale nepřišel žádný jednoznačný. Ve snech létali pouze pestrobarevní ptáci kolem krásného květu. Šaman popsal chlapci sen, provedl ochranný rituál, přivolal všechny možné strážce, kteří mohou hocha na cestě ochraňovat, a vyslal jej do hlubokého lesa pro nalezení vzácného květu a pestrobarevných ptáků. Naštěstí hoch nebyl na své cestě sám, na rameni měl naši malou ještěrku. Dráček přes den odpočíval, v noci řádil, učil se nové skoky a zároveň chlapce hlídal. Když se v noci blížilo nebezpečí, Dráček skočil chlapci na rameno, aby chlapce vzbudil lehkým „ťapkáním“ po rameni. Tak se navzájem střežili. Chlapec střežil ve dne, dráček v noci. Cesta byla předlouhá, úmorná a strastiplná, naštěstí ale i cesta chlapce s Dráčkem měla svůj cíl.

Denní doba pokročila a před dvěma putovníky prosvištěl malinký ptáček, který měl nejbarevnější peří, jaké kdy chlapec viděl. Všude kolem se vinuly liány s nádhernými květy. Ptáci se pohybovali rychlostí, kterou chlapec doposud nezažil, květy líbezně voněly a lákaly k ptačí hostině. Když jeden z nich přistál na ruce chlapce, hoch cítil zběsilé tempo ptačího života uvnitř hrudi. Kolibřík si na chvilku odpočinul a už byl zase pryč. A jak krásně u květů ptáci tančili! Stáli na místě, jejich křídla opisovala tvary, které už viděl u cizince, nazýval je „elipsa“ a „osmička“. Ptáci dovedli dkonce couvat. I Dráčka zaujal ptačí tanec a snažil se jej napodobit, ale protože je ještěrkou, která létat neumí, tak to byl spíše legrační taneček. Chlapec si všiml zvláštních tobolek, které byly poblíž květů, možná že jsou to zbytky po květech. Jak krásně lusky voněly, když je rozřízl ostrým kamenem, vypadla na něj dužina a semínka, jež omamně voněla a chutnala! Když nastal čas, kdy už ani jeden paprsek slunce neprošel větvovím stromů, přišel čas procházky strážkyně tmy a smrti. Strážkyně zahalila svým pláštěm celý les. Kolibřík, který předtím přistál chlapci na ruce, opět přiletěl a nechal se pohladit. Nyní jeho srdce tlouklo čím dál pomaleji a pomaleji, snad že měl chlapec dojem, že ptáček ani nežije. Pomalu ho hýčkal a zahříval svým dechem, chlapec si ani nevšiml, že k němu přistoupila strážkyně. Šel z ní strach i obrovská síla, snad kouzlem ho připoutala k zemi, utéci nemohl. V jedné ruce držel kolibříka a v druhé? dráček raději zdrhnul, ten přesně věděl, co má dělat, je totiž moc chytrá ještěrka. Schovával se za jednou větvičkou a pozoroval, kdyby bylo třeba zakročit a chlapce bránit. „Neboj se, nechci ti ublížit, došel si na konec svého putování, vezmi si vzácné tobolky, vezmi si i některou část rostliny, abys ji mohl pěstovat u vás. Zapamatuj si všechny pocity, které si zde měl a vrať se zpátky domů.“ „A to je tedy vše? nic víc?“ pravil chlapec. „Co bys ještě chtěl! získal si mnohem víc, než si teď dokážeš mysliti. Na některé zkušenosti je třeba času a dalších zkušeností“ odvětila strážkyně a zmizela. Chlapec s Dráčkem v místním lese přespali a ptáčka uhlídali. Chlapec se ráno s místním lesem rozloučil, nasbíral pár tobolek i části rostliny a odešel s dráčkem zpátky domů.

Šaman již na chlapce s Dráčkem netrpělivě čekal. Když chlapce zahlédl, samou nedočkavostí šaman zapomněl na svůj věk, s radostí ke chlapci rychle běžel, málem že mu kolena službu vypověděla, chlapce obejmul i slza mu vytryskla samotným štěstím, že se chlapci s ještěrkou nic nestalo. Šaman měl po odchodu chlapce další sny a věděl, že má připravit nápoj, který ve snu viděl – nápoj bohů z kakaových bobů, do kterého přidal ještě třtinového cukru a přineseného lusku. Pronesl při přípravě formule a tančil – tančil i chlapec – tančil i Dráček, a poté pili a hovořili. „Vypadáš chlapče veseleji, zda se, že ti cesta prospěla, jako by se ti duše zase vrátila, copak že tě cesta naučila?“ zeptal se šaman. Chlapec odpověděl: „Viděl jsem ptáky, kteří se pohybovali mezi životem a smrtí, žili tím jediným daným okamžikem, jako by měl být posledním. Ne že by moc měli na výběr, ale i tak, jejich život, jejich tanec a tento nápoj mi připomněl hořkost se sladkostí života, plnost prožívání, na kterou jsem už málem zapomněl.“ Byla to tedy vzácná medicína kolibříka a vanilky, která chlapce vrátila do života. A od té doby si předávají členové kmene tento příběh a recept na nápoj z pokolení na pokolení, aby si připomněli vzácnost okamžiků, které právě mají.

A co v tobě vanilka probouzí, milý čtenáři?

Vanilovník Vanilla somae. | foto: CC-BY-SA-2.0, Autor: Kuo-Chu Yueh

Autorčin dovětek: Příběh je jen pro odpočinek, nenahrazuje žádné lékařské doporučení. Jsem doktorka pouze přes kameny (nekecám, ale mnoho si už nepamatuji, recepty psát neumím) a svou radou, pokud zde vůbec nějaká rada je, nenahrazuji vyšetření psychoterapeutů, psychologů a kdejakého psy… (psychopaty vynechme). Mějte se jak je třeba! A pěkné svátky přeji, plné vzácných okamžiků, které jsou prožité naplno! Protože tím se, naštěstí i pro štěstí, lišíme od robotů.