Každý podzim okolo Dušiček vyrážíme s manželem na Vysočinu. Batůžky skrývají věnce, svíčky, zapalovače, nějaké dárky pro žijící příbuzné a velkou plátěnou tašku. Při odjezdu od nás je prázdná, při příjezdu je plná a tak těžká, že ji vlečeme oba. Je totiž plná padaných jablek.

No jo, padavčata, ušklíbne se ledaskdo. Proč je sbírat, když se dají koupit trhaná a hezčí? Padavky jsou dobré tak akorát na jabkovici (nebo jak říkají vzdělanci, na calvados). Ale není tomu tak. Pěkně se posaďte, nikam nespěchejte a dříve, než vyslovíte definitivní soud, toulejte se s námi podzimní Vysočinou.

Z vlaku vystupujeme v městečku, nad nímž se tyčí krásný hrad, a které je proslulé labužnickým štrůdlem. Dlouho jsem si myslela, že ho dělají z místních jablek, ale nedávno se objevila cedule, že jim je dodávají sadaři z krajského města. Vozit jablka na Vysočinu? To mi přijde jako nosit sovy do Atén. Na Vysočinu ještě tak broskve, hrozny či meruňky v libovolném skupenství, ale jablek a švestek je tu spousta, a jakých!

Máme před sebou ještě pořádný kus cesty pěšky, ale vybíráme si místo kratší trasy po silničce cestu kolem řeky a po turistické značce. Ta na jednom místě protíná starý sad. Je to zvláštní místo. Je blízko řeky, nikde žádné ploty, žebříky, boudy, lísky na ovoce, zkrátka žádné stopy po lidské činnosti. Jen jabloně tu stojí, kdysi dávno byly možná vysázené do pravidelného útvaru, ale teď už zůstaly jen ty nejzdatnější, takže pravidelnost zmizela.

Jsou to vysoké stromy, rovné jako svíce i všelijak nahnuté, pokřivené, nakloněné v převládajícím směru větru. Mají rozpraskané, mechem porostlé kmeny, větve začínají až u nebe a košatí se do všech stran. Kdysi dávno se o ně někdo dobře staral, protože mají výborně založené koruny, ale kdo ví, kam se poděl. Sad vypadá jako pustina, ale je to pustina plná života. Jabloně se totiž k poctě toho, kdo je vysadil, každoročně obalí listem a květem, poté nasadí na plody a na podzim, poté, co ze sebe setřepou listy, váhavě shazují i jablka, která se smutným rachotem dopadají do měkké půdy.

Není tu už ten, kdy by přistavěl žebřík, jablko utrhl, otočil v ruce a uznale pokynul hlavou: letos je úroda vyvedená a máte, jablíčka, krásnou barvu, dobře jsem prořezal, aby k vám mohlo sluníčko! A jabloně stojí celou zimu posmutnělé a vyhlížejí, jestli se přece jen neobjeví někdo, komu by na nich záleželo.

Pod stromy je jablek jako nastláno, některá stihne sníst zvěř, jiná se ztratí zpět v zemi, no a některé sebere kolemjdoucí pocestný. K osvěžení jazyka či srdce. Protože ta jablka jsou vděčná. Odpočívají v plátěné tašce, odhodlaně s vámi cestují, čekají trpělivě na svůj čas v bedničce, nekazí se navzdory ranám, které utrpěly při pádu, netrpí strupovitostí, vzdorují chladu a čekají na svůj čas.

Na čas, kdy je vezme lidská ruka, lehce je omyje a přiblíží je k noži či ústům. A pak sládnou na jazyku a chutnají. I když do toho štrůdlu zapomenete dát cukr a skořici, postarají se, aby byl skvělý.

A tak vkládáte ruku do bedničky a berete do ní ne jablko, vyšlechtěné na anonymní plantáži, vyhnané do krásy postřiky a hnojivy, ale jablko, vonící Vysočinou a vzpomínkou na dávné, dovedné sadařovy ruce.