Všechny vás zdravím a překvapení! Opět jsem zde s novým článkem o roztomilém pagekonovi. Děkuji za minulé komentáře a nádherné reakce, moc si jich vážím. Byla to dlouhá doba, během níž mě napadaly příběhy, které jsem potřebovala napsat jinde. Učila jsem se i novým dovednostem, jež by mohly být užitečné při hledání nového kariérního směru (viz níže odstavec s chytáním cvrčků). Pokud si chcete připomenout minulý článek, naleznete ho zde: Supergekon pagekon

Co o Juniorovi napsat? Většinou se snažím zjistit pouze základní informaci, zda Junior žije. Žije, či nežije – to je otázka. Nebojte, snažím se naučit psaní a dělám si z AI legraci. AI mi dnes totiž opravovala tento článek a navrhovala odlehčení, proto se budu snažit článku dodat křídla.

Když píšu o pomyslných křídlech, před chvílí Juniorův ocásek vyčuhoval z bambusové tyče. Pagekon si spokojeně užívá svůj úkryt, kde může v poklidu odpočívat. Nedávno se svlékl a díky četnějšímu rosení vše dopadlo lépe než první svlékání. Pokud jste se nechali ovlivnit a koupili si tohoto téměř neviditelného mazlíčka, je dobré mu udržovat v teráriu vlhkost. Vlhkost lze zajistit pomocí rostlin (nejedovaté, stačí zadat do vyhledávače: rostliny do terária) a porosit tak dvakrát denně, nebo se dá koupit mlhovač, který i s ostatními věcmi pro Juniora odmítám ze zásady koupit. Zásady by se měly dodržovat, a proto jsem nedávno pořídila jenom „malinkatou“ UVB žárovku. Možná nebude co jíst, ale pagekon bude mít světlo, což je, s ohledem na mou situaci, velmi praktické.

Pagekoni, noční tvorové, se slunci vyhýbají jako upíři, ale na videích o pagekonech jsem viděla, že občas ze svých záhrobních úkrytů vylezou, a tak jejich tělo ze slunce dostává důležitý vitamín D3, vitamín tolik potřebný pro vstřebávání vápníku a fosforu pro kosti. Jak jsem psala v jednom z předchozích článků – náš pagekon má bohužel křivici. Křivice je důsledkem doby, kdy jsem moc nehlídala, jestli Junior žere jídlo s vitamíny. Díky žárovce se možná jedna malá částice světla s potřebným vitamínem k zalezlému pagekonovi dostane a koupené světlo nebude svítit jen tak. A když nic jiného, díky UVB se daří rostlině v teráriu, která jinak dost trpí.

Milovníci zvířat a slabší povahy, zavřete oči a otevřete je až na konci – možná už raději nečtěte. Pozor! Přichází cvrččí horor! Nedávno jsem výrazně rozšířila své dovednosti v oblasti chytání cvrčků. Jsem na sebe natolik pyšná, že se dnes musím s vámi podělit o svou radost. Chovatelé uvádějí, že se mohou cvrčci pro snadnější odchyt dát do chladnějšího prostředí. To je ale jen pro nezkušené. Kdysi jsem viděla film Karate Kid, odtud jsem se naučila, jak se pomocí hůlek chytá moucha. Místo hůlek pinzeta v ruce a lov může začít. Ostříleně cvrčky naháním – lovecký instinkt vyšponován do závratných výšek – a jsem rozhodnuta, za halasného vykřikování: „Pojď sem, ty potvoro!“, zvítězit. Junior loví lépe, protože jemu žádný cvrček neuteče. Mně bohužel ještě občas utíkají, a potom následují bojovnější (pikantnější) výkřiky. Sousedka se nedávno při náhodném setkání nedívala moc vlídně, ale já mám pro možný slovní souboj eso v rukávu: každou sobotu se kolem večerní desáté hodiny z jejího bytu linou zvířecí zvuky nejasného původu (možná králík, možná vlk, kdo ví?). A to nemáme mít nepřiznané mazlíčky!

Nikdy jsem neměla moc šancí cvrčky studovat, po svých současných četných zkušenostech však mohu napsat, že když jde cvrčkům o život, mají neskutečnou sílu – jsou schopni se z pinzety vyškubnout i za cenu utržení končetin, a to už i mně dělá dost špatně. I přes obtížnosti, v konečné fázi chytnu dva cvrčky do krabičky, posypu je doplňky a hlavní chod se může podávat! Jak jsem uváděla v dřívějším článku, je třeba dávat tak velké cvrčky, aby se pagekon neudusil. Já dávám stále střední velikost, což mi vyhovuje, protože ti větší cvrkají daleko hlasitěji. Cvrkání je v jistém ohledu romantické, ale když je cvrkání nepřetržité, občas si říkám, jestli už nejsem správný případ pro psychiatra. Zatím prý ne, ale současný synův smysl pro humor, projevující se ranním budíčkem s nahraným cvrkotem, je možnou šancí celý proces urychlit.

Půjdu si raději také dopřát vitamín D3, a snad tím synovy plány zmařím. Příště bych vám ráda popsala, jak to může vypadat, když se díváme očima pagekona. Mějte se moc hezky, ať se vám i vašim mazlíčkům daří. A jelikož jsem dnes psala o slunci, a venku to zatím nevypadá nijak přívětivě, je nejlepší pro dobrou náladu příběh z oblasti, kde slunce prohřeje až ke kostem: Legenda o Malice a Naruovi.