Loňský rok (2007) se jí kvůli absenci samců v teritoriu mláďata počít nepodařilo (poprvé v jejím životě), na její území ale na sklonku léta čtyři cizí veveřátka připutovala. Jindy vyhraněně samotářská zrzka je "u sebe" nechala bydlet a protože se z tří z nich "vyklubali" statní samci, neřekla prošedivělá "babička", co se počtu potomků týče, ještě zdaleka poslední slovo…

Těsně před Vánoci, 19. až 21. prosince, mi Pinky připravila nejkrásnější vánoční dárek v podobě něžných námluv s nejstarším z připutovaných samečků, tmavě hnědým Térákem a její následné chování nasvědčovalo tomu, že je nejspíš gravidní. Pokud by Térák Pinky skutečně 21. prosince nakryl, spadal by den porodu na úterý 29. ledna.

Týden před stanoveným datem jsem Pinky nespustila z očí a pomocí dalekohledu se snažila určit, zda jí bříško bobtná pod náporem rostoucích veverčat nebo mě nepřímé důkazy, pomocí nichž jsem těhotenství vydedukovala (odmítání samečků a hektické zařizování nových hnízd) svedly na falešnou stopu.

V chladných dnech, kdy se jakoby schoulená do sebe se srstí načechranou větrem krčila u kmene stromu, se mi zdála viditelně silnější s jasně se rýsujícím bříškem a "těhotenským podbradkem". V jiné dny, kdy čiperně přeskakovala z větve na větev, jsem tonula v pochybách a přemýšlela, zda není domnělá gravidita pouze výplodem mé fantazie. Jak se ale předpokládané datum porodu blížilo, začala Pinky hltavě okusovat nad ptačím krmítkem zavěšený hovězí lůj, který byl v dřívějších letech spolehlivým indikátorem veveří březosti a já věděla, že mám vyhráno.

Pinky se sice pokusila mými předpoklady ještě jednou rázně zamíchat v neděli 27. ledna, kdy si - stejně jako o námluvách - na zahradu přihopkala s věrným Térákem po boku a půl hodiny se oba svorně ládovali javorovými semínky přímo před okny domu, ale vypouklé bříško napasované mezi doširoka rozkročenýma zadníma tlapkama ji prozradilo.

Od pondělí 28. ledna jsem poctivě vstávala za tmy a nedočkavě běhala od okna k oknu, zvědavá, zda se Pinky přijde najíst nebo nebude mít na jídlo ani pomyšlení a pokusí se nasoukat do budky-špačkovníku, který si (jak jsem se alespoň domnívala) na porod nachystala. Na plošinu s krmítkem je výhled z opačné části domu než na špačkovník a tak jsem, ve snaze nastávající maminku za žádných okolností nepropást, pobíhala po domě jako pomatená. V pondělí, úterý i středu si ale Pinky dopřávala nachystané dobroty stejně jako v předchozích dnech a zdálo se, že rodit snad ani nehodlá. Ve čtvrtek jsem už ale na ni čekala marně. Pinky na krmítko nepřišla.

Pinky mi po celý den nešla z hlavy a držela jsem sedmileté "dámě v letech" palce, aby porod bez problémů zvládla. V pátek ráno jsem opět seděla od tmy u okna s dalekohledem zaostřeným na vletový otvor špačkovníku. Co kdyby alespoň na chviličku vylezla z budky ven, aby si protáhla tělo a já ji zahlédla? Pinky se ale za celý den neobjevila a stejná situace se opakovala i v sobotu.

V neděli dopoledne, kdy jsem ze zrzky stále nezahlédla ani chloupek, jsem začala být pořádně nervózní. Špačkovník od rána obléhala zvědavá sýkora koňadra, která si s blížícím se jarem okukovala vhodné hnízdní dutiny a právě tahle jí zjevně padla do oka. V pravidelných intervalech vlétala do nitra budky a bez sebemenších skrupulí odtamtud drze vytahovala od Pinky urovnané česance. Špačkovník i v předchozích dnech působil podivně "prázdně", ale nyní ve mně přímo zatrnulo.

Chápala jsem, že Pinky nechce tak brzy nechávat mrňouse samotné, ale kdyby byla naživu, musela by se přece v budce převracet a díky tomu by se v otvoru budky zachytilo stéblo lýka či chomáček česance, kterými si budku vystlala. Jenže otvor byl již čtvrtý den bez sebemenší změny, pokud jsem tedy nepočítala předešlé řádění horlivé sýkorky. V srdci mi začal hlodat červík pochyb. Co když Pinky budku pro porod vůbec nepoužila? Anebo, což je neskonale horší, porod po roční pauze bez mláďat jako starší matka nezvládla a leží v budce mrtvá?

V pondělí 4. února, pátý den poté, co jsem Pinky na zahradě zahlédla naposled, jsem vstávala plná obav a automaticky dalekohledem obhlížela okolí, kromě honiček ostatních veverek jsem však ani tentokrát nezhlédla vůbec nic. V jedenáct hodin dopoledne jsem už měla nervy napjaté k prasknutí a nevydržela jsem jen tak sedět a nečinně přihlížet.

Abych si alespoň na chvíli od nepříjemného napětí ulevila, vyšla jsem obhlédnout hnízdo v lískách, které si Pinky taktéž postavila v době těhotenství a na jehož "střechu" použila nalezený starý bleděmodrý froté ručník. Doupátko jsem chodila kontrolovat poslední týden denně a před dvěma dny se mi zdálo, že je česanec, kterým byl vchod do nitra zatarasen, umístěn nepatrně jinak, jakoby ho někdo zlehka přehrabal. Protože jsem ale i tam zahlédla poskakovat všudypřítomné sýkory, připisovala jsem změnu jim.

S rukama vraženýma v kapsách, abych holými dlaněmi nezanechala na větvích sebenepatrnější pachovou stopu, jsem se protáhla hustou spletí bočních větvích a na hnízdo pohlédla. V tom okamžiku mi srdce poskočilo radostí. U vchodu doupátka, přímo na česanci jímž byl ucpán, ležela půlka skořápky vlašského ořechu. Tmavohnědě zabarvená a od hlíny zamazaná skořápka nepocházela ze suchého vlašského ořechu, který chystám veverkám do krmítka, ale z vlašáku uloženého přes zimu v zemi.

Skořápka byla dosud vlhká s bílými mikroskopickými stopami po jádru a protože ze zkušenosti od domácích veverek vím, že po hodině by bílé drobky získaly žlutavou oschlou patinu, musel být oříšek vyjeden nejpozději před půlhodinou. I když jsem neměla hmatatelný důkaz, že ořechový artefakt pochází právě od Pinky, stejně jsem věděla své - Pinky žije!

Vrátila jsem se spěšně zpátky do domu a s nadějí vyhlížela směrem k plošině. Jestli Pinky porodila veveřátka do doupátka v lískách a poprvé po dlouhé době vylezla ven, aby se najedla, určitě se přece musí objevit. Ve 12.04, po pěti dnech absence, vstoupila vytoužená zrzka v akátech na začátek "dálnice" z visutých mostů a o pár vteřin později stanula na plošině s krmítkem. Dlouze se napila z misky s čerstvou vodou, odklopila stříšku veveřáckého krmítka a jedla a jedla a jedla.

Půl hodiny do sebe nepřetržitě soukala piniová semínka, vlašské ořechy, okusovala suchý chleba, hltala voňavý žampion, hlodáčky rubala středy koleček mrkví, dužinu jablka, hrušky i sladkého kokosu. Na závěr svačiny se opět dlouze napila, minutu hryzala nad krmítkem zavěšený srnčí parůžek, aby si doplnila potřebný vápník a poté se přesunula do koruny javoru nad plošinu, kde si naloupala z nažek semínka.

Pak se sice ještě celá shrbená od toho, jak ji po porodu bolelo bříško, ale živá a zdravá vydala po mostech zpět, aby se co nejkratší cestou vrátila k prckům do hnízda. Týden nevyspání, kdy jsem vstávala za tmy a spát chodila pozdě v noci, protože jsem dodělávala práci, kterou jsem přes den díky vyhlížení Pinky zanedbala a strachování se o život zrzky na mě zanechal stopy. Přiznávám tedy, že mi tu chvíli stály v očích opravdové slzy úlevy.

Ze zasněného pozorování mě ale rázem vytrhl strašlivý úlek a znovu jsem si uvědomila, jak jsem ve skutečnosti bezmocná a jak život Pinky závisí na úplně jiných věcech než na naplněném krmítku. V okamžiku, kdy se rozbolavělá Pinky doploužila po mostech k modřínu a od akátové stráně ji dělil poslední most, prořízla pouhý metr od znavené maminky vzduch hladová krahujčí samice.

Pinky byla evidentně "na dně", protože se nezmohla - jako tomu bývá jindy, když se s jakýmkoliv dravým opeřencem setká - na žádnou prudkou reakci. V podstatě se jen odevzdaně přimkla tělem s hlavou dolů ke kmeni modřínu a očekávala nevyhnutelné. Osud či veveří anděl strážný nad ní ale i tentokrát držel ochrannou ruku - krahujčice jen ještě jednou opsala vzduchem kruh a odlétla směrem k domu. Pinky ještě pár minut vyčkala, aby se ubezpečila, že je cesta bezpečná a odhopkala podél plotu zahrady zpátky do hnízda.

Následující dny však ukázaly, že Pinky nemá ve výchově veveřátek zdaleka vyhráno a že draví opeřenci nejsou jedinou překážkou, která stojí unavené zrzce a jejím potomkům v cestě za štěstím. O tom ale zase až příště.

Tmavě rezavá veverka na fotografii je Pinky, hnědá Térák.

Více povídání o veverkách divokých i domácích najdete zde