Přenesme se v duchu do post viktoriánské Británie, do počátků dvacátého století a vlády jeho veličenstva Edvarda Vll. Do doby, kdy nad britským impériem slunce nikdy nezapadalo a kdy toto impérium bylo na zenitu svého bytí.

Pro britské poddané to byla, mimo jiné, doba heroických objevů a prudce se rozvíjejícího průmyslu. Tehdy se hory dobývaly a neznámé končiny pokořovaly, včetně těch, kteří v těchto končinách žili. Ať už zvířata a nebo domorodci, kteří mnohdy byli ceněni níže než ta zvěř. To podle použitelnosti pro objevitele – dobyvatele. Ti skutečně nepoužitelní byli bez milosti vybíjeni.

Ve zmíněné době bylo už hodně „objeveno“ a na Zemi zbývala k „dobývání“ místa jen velice obtížně dostupná, jako vrcholy těch nejvyšších velehor, hluboké pralesy Amazonie a nebo polární oblasti jak na severu tak i jihu. A právě v tuto dobu se odehrávala následující událost.

K jižnímu pólu, kde tehdy ještě nikdo nikdy nebyl, se v roce 1910–13 vydal se svojí expedicí britský cestovatel Robert Falcon Scott. K jeho velkému zklamání, na pólu jeho expedici, o 34 dnů předešel Nor, Roald Amundsen, který se tamní krajinou potuloval se stejným záměrem. Amundsenova expedice byla daleko skromnější, lehčí, používala psí spřežení oproti koníkům a traktorům Scottovy expedice a hlavně, nezdržovala se po cestě vědeckým bádáním, jak činila expedice Scottova. Na zpáteční cestě zaplatili čtyři členové expedice a jejich velitel, kapitán Robert Falcon Scott za zdolání pólu daň nejvyšší. Zahynuli zimou a hlady.

Jeden z vědců ve Scottově výpravě byl i George Murray Levick, který mimo jiné zkoumal i chování tučňáků kroužkových. Odkaz

Dodnes je Levick jediným vědcem, který studoval jejich celý cyklus množení na mysu Adare, kde strávil celé antarktické léto v letech 1911–12. Čeho zde byl svědkem, otřáslo jeho tehdejšími morálními základy. Opravdový horor tento vědec spatřoval ve zvráceném sexuálním chování těchto tučňáků. Tedy zvráceném podle morálních zásad tehdejší lidské společnosti. Tučňákům to jistě připadalo a stále připadá zcela normální a mnoha lidem současné společnosti jistě také.

Milý George Murray Levick byl šokován do té míry, že svoje pozorování zapsal v řečtině, aby snad tu hrůzu nespařilo oko nepovolané a nevědecké. Tato jeho vědecká zpráva, „Sexuální chování tučňáků kroužkových“ se pak na 50 let ztratila v archívech londýnského přírodovědeckého muzea. Na světlo boží je po padesáti letech vyhrabal Douglas Russel, jinak kurátor ptactva ve stejné instituci.

Copak Levicka v sexuálním chování těchto tučňáků v antarktickém létě 1911–12 tolik šokovalo? Mladí samečci prostě ošukali, co se hnulo, a někdy i to, co se nehnulo, jak sám ve své zprávě píše. Samičky se zase prodávaly za žvanec. Takže bohapustá zlodějna, kradou si kaménky z hnízd, prostituce a homosexuální hrátky se odehrávaly zcela pravidelně, zrovna tak jako vybíjení pohlavního chtíče na nezletilých mláďatech, při nichž některá zahynou, a nebo na nehybných, třeba i rok uhynulých samicích. Nechybělo ani sebeukájení, nebo-li masturbace a nebo znásilnění poraněných samic, které se nemohly bránit.

Levick dále píše: „Mladí samečci se shromažďují do jakýchsi chuligánských gangů o 6 – 12 jedincích. Tyto gangy se pak potulují na úpatích pahorků, jejichž obyvatele, ostatní kroužkové tučňáky z hejna, pak neustále tyranizují a obtěžují svým zpustlým a zvrhlým chováním.“

Po návratu do Velké Británie Levick sice publikoval vědeckou zprávu pod názvem „Přírodověda kroužkových tučňáků“ (Natural History of Adelie Penguin), ale šokující fakta jejich sexuálního chování zveřejněna nebyla a ve zprávě chyběla.

Nálezce ztracené zprávy, Douglas Russel, vysvětluje, že sexuální chování mladých samečků tučňáků kroužkových, které tolik šokovalo Levicka, je zapříčiněno jejich sexuální nezkušeností. Kroužkoví tučňáci se shromažďují ve svých koloniích, až kolem milionu kusů, na počátku antarktického jara, v říjnu, kdy počíná jejich páření. K tomuto mají jen několik krátkých týdnů a mladí samečci prostě nemají zkušenosti, kterak se správně sexuálně zachovat. Z tohoto plyne jejich zdánlivě zvrhlé sexuální chování. Dají prostě volný průběh svému pohlavnímu pudu, jak se ostatně v některých případech děje i mezi lidmi.

V antarktickém létě 2000–01 jsem se také toulal v Antarktidě, a tak z vlastní zkušenosti mohu dodat, že takové hejno kroužkových tučňáků je dříve cítit než vidět. Abych snad nekřivdil tučňákům kroužkovým, kterým patří dnešní povídání, tak ti ostatní si s nimi moc nezadají. Neskutečně až k zalknutí páchnou všechny jejich kolonie. Do těchto se bez gasmasky dá vkročit jen tehdy, když fouká vítr a pach guána odvane. Mela tam je jak v židovské škole a kradou i jiné druhy, jak jsme byli svědky. Odkaz

Takže tučňáci druhu gentoo, chinstrap, královští a macaroni, které jsme také potkali, sdílí s kroužkovými jejich mnohé neřesti.

Jak k naší návštěvě Antarktidy došlo? To když jsme se s mým starším synem Petrem toulali v lednu a únoru roku 2001 po 60 dnů Patagonií a Ohňovou Zemí, tak jsme v městečku Ushuaia přišli na to, že právě odjíždí do Antarktidy kanadská vědecká expedice. Tato si najala ruskou loď i s ruskou posádkou. Loď však nebyla plně obsazená a tak nás vzali sebou za režijní cenu. Ohromná příležitost, jak se dostat relativně levně do Antarktidy. To jsme si nenechali ujít a přidali jsme se. Navíc, já si mohl zkusit, co si ještě pamatuji z ruštiny. Moc slavný to nebylo, ale na bratření s ruskou posádkou za pomocí flašek vodky to naprosto stačilo. Čím více jsme vypili, tím lépe jsme si rozuměli. Tak nám to aspoň připadalo. Co kdyby to občas zkusili hádající se politici?

Z přístavu v Ushuaia se jen propluje kanálem Beaglovým, obepluje se mys Hornův a pak už jen 1000 km přes Drakeovu úžinu k Antarktickému poloostrovu. Za příznivého počasí jsme obepluli obávaný Hornův mys, abychom pak za menší bouře přepluli Drakeovu úžinu k šestému kontinentu. Dva dny tam a dva dny zpět a deset dnů toulání se po zátokách a březích Antarktidy a okolních ostrovech. Bydlelo se na lodi a každý den ráno, po bohaté a velmi chutné snídani, ruský kuchař byl vynikající, vyjíždíme v nafukovacích člunech Zodiak do zálivů, na pobřeží a nebo ostrovy. Tam si můžeme dělat co libo. Denní jídlo je buď balené a nebo nám ho dováží z lodi. Opět velice chutné a množství že se to nedalo sníst. K večeru tedy kolem desáté hodiny se vracíme na loď k večeři a klidné, pohodlné noci, za které se loď obvykle přemístila do další zátoky a nebo k ostrovu. Dny jsou poměrně dlouhé, díky letnímu období kdy je světlo 20 hodin denně a pak po čtyři je příšeří. Jak jsem se již zmínil, tak jedeme s vědeckou expedicí. Takových jako my však bylo víc a tak vědátoři, i když nemuseli, nám plavbu tam a zpět zpestřovali odbornými přednáškami provázenými audiovizuálními vložkami. A tak než jsme dorazili k břehům Antarktidy, prodělali jsme rychlokurz v rozpoznávání antarktických ryb, velryb a delfínů, ptáků, tuleňů, lachtanů a lvounů, včetně historie objevování Antarktidy. Na lodi byli odborníci přes glaciologii, ichtyologii, zoologii, meteorologii, geologii, geografii, astronomii a dokonce antarktický historik. A tak se nám každý den dostávalo fundovaných informací co je co a kde zajímavého k vidění. Také nás ujistili, že tady nás může kousnout jedině rozčílený a teritoriální lachtan a že lední medvědi jsou pouze na severní polokouli.

Drakeova úžina je pověstná nejbouřlivějším oceánem na kuličce zemi. Setkávají se zde Pacifik s Atlantikem, různé mořské proudy a navíc zde od západu dují prudké větry. Po otevřené palubě se dalo chodit jen velice obezřetně. Vítr by mohl jednoho docela lehce smést i přes zábradlí do moře. Dvacetimetrové vlny, které s naší kocábkou kolébaly jako s korkem, pro posádku nic neznamenaly. Tito staří ruští námořní vlci a vlčice nás ujišťovali, že máme na Drakeovu úžinu klidnou a pohodovou plavbu. Ti, kteří krmili rybičky, si to nemysleli. Petr i já jsme byli v pohodě. Asi díky konzervaci ruskou vodkou. Byl tam s námi jeden Izraelec, který nepil alkohol, a ten blil jako Amina. Loď stále doprovázeli velcí toulaví albatrosi a když tento obrovský pták prolétne pár metrů nad vámi, tak máte dojem, že proletělo rogalo i se zvukovým doprovodem svištícího vzduchu. Rozpětí téměř 4 metry, pták velký jak pelikán a zoban 12 – 15 cm dlouhý. K doprovodu lodi mají albatrosi dobrý důvod. Nejsou to ptáci ledajací a ví, že loď svým šroubem pomíchá vodu a v ní obsažené potvůrky, které se tak dostanou k povrchu a milý albatros je pak jenom sezobne. Tito tráví většinu svého života ve vzduchu a není vzácností, že v jednom kuse ulétne 15 000 km. Bylo nám řečeno, že tento pták dovede spát i za letu. Tedy spí jen na půl mozku a druhá dává pozor po okolí a pak si to prohodí. Na pevnou zemi, obvykle nějaký ostrov, usedá jen v době páření a hnízdění. Počátkem druhého dne plavby nás volali na palubu, abychom byli svědky přejezdu tak zvané „conversion line“. To je tam, kde se voda normálního oceánu, teplá kolem 10 – 15 °C setkává s vodou antarktickou, která má 0 – 1 °C. A přechod je náhlý, jako byste přejeli z jednoho moře do druhého. Ocelově šedivá voda oceánu se náhle změní na zelenkavě průzračnou a na kyslík a živiny nesmírně bohatou vodu antarktickou. Loď také provází delfíni a občas vidíme velryby. Ve studené mořské antarktické vodě, která obsahuje hodně kyslíku, žijí nepředstavitelná množství živočichů. Jeden z nejpočetnějších je krill, podobný malým krevetkám a tento žije v hejnech až 5 km dlouhých. Takové hejno obsahuje několik miliard jedinců s hustotou zhruba 30 000 kusů na kubický metr vody. Krill slouží jako potrava tučňákům, tuleňům, albatrosům,velrybám a mnoha jiným. Od roku 1970 se antarktický oceán oteplil zhruba o 4 °C a díky tomu za stejnou dobu kleslo množství krillu o 80 %. Takže oteplování tomuto ekosystému nesvědčí.

Naše první zastávka na Antarktickém kontinentu je v zátoce Naděje, kde je stejnojmenná argentinská polární výzkumná stanice – Esperanza. Bylo zajímavé prohlédnout si moderní polární stanici, kde je provoz celý rok, tedy i v polární zimě. Posádky tam jezdí na několik let a s celými rodinami. Takže v této jakési polární vesnici je vše, co potřebují. Obydlí, nemocnice, škola, kostel, tělocvična a dokonce i muzeum pro návštěvníky. Také se tam narodilo několik argentinských občánků. Toto vše je ovšem velice primitivní a obsahuje jen to nejnutnější. Tedy žádný přepych. V bezprostřední blízkosti stanice je hnízdiště několika tisíc tučňáků kroužkových a tak tučňáci spolu s lachtany se procházejí po „ulicích“ stanice.

Další výsadek na břeh se udál pod Hnědým útesem. Zde na kamenité pláži z téměř černých kamenů je přeptákováno. Ještě než jsme se vylodili, tak už jsme cítili čpavý zápach guána tučňáků. Břehy až vysoko do svahu mají růžový nádech. Barva tučňáčích exkrementů má barvu mořských potvůrek – krillu, kterými se tučňáci živí. Tento břeh byl hnízdištěm 750 000 tučňáků kroužkových a několika tisíc tučňáků Gentoo a Chinstrap, kteří jsou větší. Také tu ovšem byli lachtani a tuleni. Tuleni ponejvíce Weddel, Crabeater a dokonce i Leopard, největší dravec těchto vod, když nepočítáme kosatky, které na nás občas z vody vykukovaly, když jsme jeli v Zodiaku. Ještě že byly jen zvědavé a neměly hlad. Chrup měly vyvinutý velmi dobře.

V tomto obrovském hnízdišti tučňáků zrovna dorůstala mláďata. Tato měla ještě prachové peří a tak dělala dojem, že jsou větší než jejich rodiče, co je krmili. Prostředí hnízdiště je dobré tak na plynovou masku, guáno je všude, i na prachovém peří „kuřat“, která se nemohou jako dospěláci jít vykoupat do moře, a tak jsou mnozí „ohození“ do růžova. Ostatně i bílé náprsenky dospěláků jsou často poznamenána stejnou barvou, kterou si však, na rozdíl od mláďat, při příštím lovu v moři opláchnou. Hluk kolonie je ohlušující. Tučňáci jsou „ukecaní“ ptáci a hledají se vzájemně po zvuku hlasu. Každý má trochu jiný, ale to rozeznají jen oni sami. Jinak to jsou ptáci nebojácní a zvídaví. Když si mezi ně do toho guána sednete, tak začnou za chvilku tahat za šňůrky od bot a klovat do bundy. Dokonce někteří podnikaví samečci vám začnou ošukávat nohy, co máte natažené před sebou. Příroda je mocná čarodějka.

Tučňáci vypadají roztomile pouze ve filmu a nebo na fotkách. Jinak to jsou ptáci uřvaní a hlavně neskutečně a silně „zaváňající“.

A tak podobně jsme prožívali každý den, pokaždé v jiné lokalitě. Také jsme se v Zodiacích hodně plavili po zátokách plných drobného ledu a velkých, čarokrásně zbarvených plovoucích ledovců fantastických tvarů. Led od bílé až po tmavě modrou. Na lomu průzračný jak křišťál, miliony let starý. Tento jsme si dávali do Whisky. Chutnalo to báječně. Vědátor přes ledovce, tedy glaciolog nám vysvětlil, kterak tento led vzniká a hlavně vznikal. Je to vlastně hodně stlačený sníh, který v Antarktidě za miliony let napadl. Obrovský tlak až pětikilometrové vrstvy ledu ze sněhu vytlačil vzduch a proměnil jej v led. A čím je ledovec starší a je v něm méně vzduchu, tím je modřejší.

Na velkých plujících ledovcích odpočívají tučňáci. Tam na nich „kuřata“ nemohou vyžadovat potravu, ještě nedorostla a nevyměnila peří prachové za to pravé tučňáčí, vodu nepropustné. Na některých krách mají siestu tuleni a jsou tam jako v kolébce. Vlny krami pohupují. Při plavbě drobným ledem zastavujeme a posloucháme jakousi zvonkohru. Drobný led je houpán vlnkami a kousky ledu do sebe naráží a „zvoní“. Takže žádný klid, ale zvonivý zvuk ledu a stálé houpání. Setkání s kosatkami je zlatým hřebem. Tito desetimetroví dravci jsou také zvědaví a nakukují nám do Zodiaku. Měli jsme smíšené pocity, protože jsme nevěděli, jestli to je jen společenská návštěva a nebo jestli si nevybírají jednohubku. A vůbec nejkrásnější zážitky jsou setkání s velrybou na blízko. Je to téměř spirituální zážitek mít na několik metrů od sebe tohoto obrovského, mírného a také zvědavého savce. Kdyby jen plácl ocasem, tak zmizíme i se Zodiakem. Ale oni klidně plují vedle nás a obrací se na bok a svým velkým okem si nás dobře prohlíží. My je taky. Pak vydechují a nás zkrápí sprška ze zkondenzovaného vzduchu, co vydechli. Má zvláštní ne nepříjemný pach.

George Švehla 15. 6. 2012. Obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.