Chtěla jsem zase jednou být pozornou dcerou, která dokáže sehnat to, co její matka nutně potřebuje. Jednou se totiž po cumlání lišejníkových tabletek mojí rodičce ulevilo a od té doby je musí mít doma, protože se prostě hodí a fungují. Líp se jí hovoří a v krku nemá sucho. A tak mne o jejich koupi požádala.

Na moje vtípky, že se stačí napít nebo si vzít nějaký bonbon, udělala grimasu, že bych si ty hloupý řeči mohla odpustit, protože ona na tom trvá. A můj pohled byl – Mami, mám tě ráda, ale taky tě ráda popichuju, aby se ti trochu zvednul tlak a rozproudila krev. Za ty roky jsme v téhle domácké pantomimě slušně sehrané.

Nelenila jsem a dalšího dne nakráčela do příslušné lékárny. Trpělivě vystála malou frontu a konečně byla na řadě. A v tom se to stalo.

Krok k lékárenskému pultu byl krokem do prázdna. V hlavě jsem měla vymeteno. Žádné spásné lano, žádná myšlenka. Z té prázdnoty mne vytrhl sloužící magistr a položil mi zvídavou otázku – Co si to přeju, aby jen zíral, jak blednu a snažím se odpovědět. Což znamenalo dva dlouhé nádechy a výdechy a křečovitý úsměv. Tedy můj.

On pochopil, že mám „vokno“. A konverzace bude poněkud složitější. Usmál se, aby mi poskytl trochu času a já se vzpamatovala. Potom položil otázku jinak. Přišla jste si pro léky? Ulehčeně jsem kývala hlavou jako umělý psík na zadním okně staré škodovky. A pak ze sebe dostala oznamovací větu: Jsou pro matku. Viditelně pookřál. Já chtěla utéct.

A na co je maminka užívá?

Na hlas.

Pátravě se na mne podíval. A otázku hlasitěji zopakoval – A na co je maminka užívá?

Udiveně jsem se na něj zahleděla. Aha, asi mi nerozuměl. Na hlas.

Naklonil se přes pult a se zřetelnou artikulací položil otázku ještě hlasitěji, do třetice – A NA CO JE MAMINKA UŽÍVÁ?

NA HLAS. Zvýšila jsem hlas i já a v tu chvíli mi hlava začala zase fungovat.

Víte, já si nemůžu vzpomenout, jak se ty pastilky jmenují, jsou takové malé placaté, hnědé, v blistru a moje maminka je bere, aby se jí líp mluvilo. Magistr se na mne přestal soucitně koukat, kolem očí se mu poskládaly vějířky a zacukaly mu koutky. Došlo mu, že nejsem nahluchlá, a ten dialog mezi námi byl opravdu vtipný.

Víte, je to něco jako MOSPILAN. Magistr zaskučel a schoval obličej za kasou, narval si pěst do úst a otočil se k regálu. Vzápětí se otočil ke mně a musela bych být slepá, abych si nevšimla, jak se snaží nepropuknout v hlasitý smích. Přímo cimrmanovsky hýbal rameny a snažil se potlačit svoji veselost. Jak? Vyrazil ze sebe. MOSPILAN. Nedal to. Smál se a smál. Když se ovládl, podíval se na mne a povídá – To jsem nevěděl, že insekticidy na mšice fungují na hlasivky. Máte to vyzkoušený?

Role se vyměnily. Teď jsem řvala smíchy já. To my nemáme, to budete muset do drogerie nebo do zahradnictví. Návštěvníci lékárny na nás užasle zírali. Pravda, smích na celou lékárnu není obvyklý. Nakonec nás to veselí přešlo a opět jsme zapadli mezi ty seriózní. Magistr se zamyslel a najednou povídá – Není to ISLA MINT? Je, vydechla jsem ulehčeně.

Jedno na mšice, druhé na bolení v krku

A tak mi ty pastilky pro maminku objednal, pro jistotu dvoje.