Do Brd jezdíme často, někdy na den, někdy třeba na týden. Ale nikdy jsme nebydleli v Příbrami, až letos jsme to zkusili. Chtěli jsme využít šikovné autobusové spojení do - před časem zpřístupněných - Centrálních Brd a podívat se na místa, kam jsme (ale neříkejte to na mne) nakoukli před moc lety.

Svatá hora

Z Prahy jsme vyráželi v pondělí, pršelo. Na místě už jen trochu mrholilo, tak jsme se vydali aspoň na Svatou horu. Je to asi nejznámější symbol města, významný barokní areál a poutní místo. Uvnitř ambitů stojí na vysoké kamenné terase původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, přestavěný barokně architektem Luragem. K severním ambitům přiléhá bývalá jezuitská rezidence a klášter, od severozápadního rohu komplexu vedou do centra Příbrami kryté schody.

Je to skvěle zrekonstruované (2016), ale na mne už moc monumentální.

Večer zase pršelo a v úterý ráno přímo lilo. Vzdali jsme proto zříceninu Valdek a místo toho vyrazili do příbramského Hornického muzea. Dřív než se zeptáte – v Příbrami se těžilo stříbro (a olovo a v menší míře další rudy). Vrchol těžby nastal v 19. století, ale definitivní konec těžby až v roce 1978! 

Pak následoval uran…

V dole

Prohlašuji slavnostně, že muzeum je báječné! Nesmírně jsme si ho užili – jízdu vláčkem, exkurzi do temných hlubin dolu Drkolnov s 12,5 m vysokým vodním kolem (pohánělo odčerpávání spodní vody) a hornickou skluzavkou… 

A to jsou tam ještě dva další doly, kam určitě musíme příště.

Ve středu bylo od rána pěkně a my konečně vyrazili do lesů. Prvním cílem byl Klobouček, 703 m vysoký vrch s úžasnými skalními stěnami. Ty se nám minule nepovedlo vůbec najít, letos to tudíž pro mne bylo něco, co „musíme“. Povedlo se, ale jen shora, zdola je pohled určitě ještě lepší, ale mám dojem, že se tam nemůže (část Kloboučku je oplocená). 

Nicméně i tak jsem byla spokojená a Franta taky, protože odtud byl docela pěkný výhled.

Kamenné schody

Další brdský hit – Kamenné schody. O těch se dřív vyprávěly úplné legendy. Představte si, že jdete lesem, široko daleko jen stromy a kamení – a narazíte na schodiště, docela dlouhé. Dnes se to vysvětluje docela prozaicky tím, že to byla v neprostupném terénu ideální spojnice mezi hájenkou pod Kloboučkem a hájenkou na Carvánce. Ale představovat si tam Fabiána, ducha Brd, je taky dobré, že.

Nakonec přišlo trochu zklamání – došli jsme na vrchol Brd, na Tok. Před lety tady byla dopadovka, otevřená pláň porostlá vřesem a malými stromky, udržovaná v tomto stavu (nerada to říkám) laskavým působením těžké vojenské techniky. Daleké výhledy. 

Letos vřes vzhledem k počasí odkvetl dřív a pláň rychle zarůstá smrky.

Dopadová plocha na Toku

Ještě k tomu nejvyššímu vrcholu – nepředstavujte si to nějak dramaticky, Brdy nejsou Alpy. Tok má 865 metrů a všechny je pomalu nastoupáte cestou. „Vrchol“ je plošina, kam až oko dohlédne. Škoda jen, že přes stromy moc daleko nedohlédne…

Na čtvrtek jsme naplánovali i nějakou vodu – začínali jsme u Padrťských rybníků. Ty byly založeny v 16. století a jsou dva – Horní a Dolní. Obklopené lesy a kopci jsou nesmírně krásné. Taky jsou asi z Centrálních Brd nejznámější, takže tu potkáte dost lidí. I tady je krajina mnohem víc zarostlá, než pamatujeme.

Padrťské rybníky

Franta měl vizi, že když dorazíme na druhý nejvyšší vrchol Brd, Prahu, do jedné hodiny, uvidí i Alpy. Prý se to skutečně stává, řekla bych tak jednou za pětiletku. Takže samozřejmě neuviděl, ale cesta to byla moc pěkná, málo asfaltu, nějaké výhledy, divoce barevné borůvčí (podle toho, jak moc bylo uschlé).

Před lety jsme jen s kompasem hledali Prahu dva dny. Tentokrát na ni vedla značená cesta. Ale meteoradar na vrcholu se tvářil stejně nepřístupně jako kdysi, kdy to ještě meteorologické zařízení nebylo. Kromě počasí nás ve výhledech opět omezovaly vzrostlé stromy, ale přece jen nějaký výhled byl (aspoň tolik, aby bylo zřejmé, že ty Alpy se nekonají – však jsme taky dorazili až ve dvě).

Na vrcholu Prahy

Potom jsme seběhli do Nepomuku (zřejmě po různých nedorozuměních je občas označován jako Brdský Nepomuk – čti: nikoliv ten u Zelené hory) a – protože jsme už měli tak nějak dost nachozeno – dojeli autobusem do Rožmitálu pod Třemšínem. Tam jsme sice mohli rovnou přestoupit na další spoj do Příbrami, ale čas ještě byl, tak jsme se prošli po městečku. Hlavně jsem chtěla vidět rozhlednu!

Rozhledna je předělaná trafostanice u městského muzea, takže si jistě představíte, že moc daleko vidět není, ale výhled na střechy městečka je hezký a zámek odsud vypadá taky dobře (zblízka je to o hodně horší).

V pátek ráno už zase pršelo a my spokojeně balili, protože tak to má být – člověk odjíždí za počasí, v kterém je lépe být doma.

Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.