I když se změna letopočtu v našich krajích obvykle oslavuje bujaře a korunována je hlasitými ohňostroji, ve skutečnosti se vlastně nic mimořádného neděje. Většina lidí zamíří 2. ledna do práce, a někteří již na Nový rok stejně, jako to dělali před Vánoci či mezi svátky. Možná si jen budou muset povolit pásek o jednu dírku, pár nadšenců se vrhne do posilovny či na studium angličtiny, pár menších nadšenců tuto činnost odloží o měsíc či na neurčito, ale to je asi tak všechno.

Já to mám letos jinak. Sice jsem se přestěhovala na venkov už v první polovině prosince, protože však do Štědrého dne zbývaly necelé dva týdny, snažila jsem se vybalit všechny krabice a uspořádat věci tak, aby se k nám Ježíšek nebál přijít. A hlavně aby k nám mohly na Štěpána přijet děti, které nám tu pak na pár dnů zanechaly své děti, pak jsme jeli za babičkou na západ Čech, a už tu byl Silvestr.

Sice budu mít ještě dost práce s rovnáním látek a dalších věcí, nic z toho ale vlastně nespěchá. To nejdůležitější, co mě teď čeká, je naučit se žít jinak. Chtěla jsem to a těšila jsem se, jenže mě nenapadlo, že to nebude jen tak samo sebou, že to může být těžké a že bude třeba se to učit.

Kam moje paměť sahá, vždycky jsem šla od jednoho „musíš“ k druhému. Částečně to byl tlak z vnějšku, částečně jsem si ona „musíš“ naložila na sebe sama. S tím se těžko něco dělá. Když máme pocit, že musíme dělat právě tohle a právě tímto způsobem, že to jinak nejde, těžko uvěříme tomu, že ve skutečnosti máme možnost jednat jinak. Dokonce nekonečně mnoho možností. A že záleží jen na nás, co opravdu chceme, co si přejeme a pro co se rozhodneme.

Vždycky jde všechno dělat jinak a dokonce mám pocit, že změnit směr své cesty není tak těžké, jak se zdá. Mnohem těžší asi bude po té cestě smysluplně jít.

Dnes jsem se byla projít po okolí a fotila jsem. Myslela jsem na to, jak poslední dva tři dny, kdy nejsem pod tlakem, těkám od jednoho k druhému a nevím, co vlastně bych měla a hlavně chtěla dělat. Napadlo mě, že už lépe rozumím tomu, co znamená vězeňský syndrom. A trochu mě to vyděsilo.

Budu se muset naučit mnoho nového, především netlačit tolik na sebe a na okolí, nic nelámat, nechat věci plynout, nechat sebe plynout. Samozřejmě ne bezbřeze. Mám plány a mám závazky, mám cíle a je jasné, že sama příroda mě bude popohánět přinejmenším na zahradě, ale doufám a věřím, že to všechno půjde bez toho nepříjemného sevření zubů, které mě doprovázelo poslední dva tři roky.

Neposlouchala jsem příliš své tělo, neřešila jsem a nechala věci dojít příliš daleko. Jenže dokázat něco udělat s nepříznivou skutečností, k tomu člověk musí postupně dozrát, musí být na to připraven. Snad připravena jsem. Vykročit do nového života, shodou okolností na začátku nového roku.

Ale ten nový rok k podobnému kroku vůbec není nutný. Nově začít lze kdykoli. Přeju vám všem, kdo se odhodláváte, abyste našli co nejdříve to správné odhodlání i sílu ke změně. Přeju nám všem, kdo už jsme se pohnuli, aby nám odhodlání i síla vydržela. A přeju všem, kdo jsou spokojeni se skutečností, ve které žijí, aby jejich spokojenost trvala navždy.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz