Všichni to známe. Je jedno, jestli jsme si tím prošli z gruntu při probírání věcí po někom, kdo už není mezi námi, nebo jen při rutinním úklidu vlastní domácnosti.

To se jeden pustí do práce, vezme z kupy věcí do ruky jednu z nich a vzápětí mu v hlavě zavrtá červík. Co s tím? Vyhodit? Zkusit předat někomu jinému? No, ale co kdyby se to mohlo hodit? A je to tu. Alespoň tak nějak to probíhá u mne s některými věcmi.

Jsou takové, kterých se dokážu vzdát – třeba oblečení, které se ve skříni časem tak nějak „srazilo“ nebo co a já už se do něj nevejdu –, ale někomu jinému může ještě udělat dobrou službu. Pak jsou ale i oblíbené kousky, u kterých doufám, že se tak nějak, někdy, v budoucnu, snad „srazím“ pro změnu já a ještě mi zase budou.

Před lety jsme s tehdejším manželem „čistili“ od nepotřebného chatičku, kterou zdědil po tetě. Do sběrného dvora se za autem odvezlo několik vozíků. Zůstaly ale i věci, které opravdu ještě využít šlo. Na druhé straně mi v paměti utkvěla vzpomínka na kus vzorkovaného linolea velikosti přibližně papíru formátu A4 – byl v chatě přítomen v počtu tento jeden jediný kus, nikde už žádný jiný stejného vzoru. Nechápala jsem, že by se mohl někdy hodit – ten vzor ostatně nebyl použit ani nikde v chatě.

Já osobně mám problém nehromadit např. jakékoli krabice (tahle by se dala použít k zabalení dárku, tahle jako úložný prostor pro zavařovací sklenice, do téhle staré časopisy, atd.). A snad ještě víc to platí o krabicích kovových, které jsou zajímavé samy o sobě – ale i ty mohou časem překážet.

U nově koupeného ošacení stříhám taková ta dlouhá tenká poutka, co tam šijí snad pro lepší zachycení oděvu na ramínku – mně ale spíš překážejí. Jenže odstřižené nevyhodím – mohou se hodit jako malá mašlička k zavázání pytlíčku atp.

Skladuji použité gumičky ze všeho možného.

Schovávám si jakékoli návody na pletení, háčkování, vyšívání, tvoření všeho druhu (tedy pokud se domnívám, že bych byla schopna to nebo ono vyrobit). Stejně tak ročníky časopisů s tématikou ručních prací – protože co kdybych měla chvíli a přece jen se do něčeho pustila?

I malé zbytky látek by možná, jednou…

Čemu v obchodě neodolám, jsou ubrousky nebo barevné a zajímavě strukturované čtvrtky, takže se mi rozrůstá materiál na découpage a to tak, že vše jistě nemohu nikdy spotřebovat.

Nedokážu vyhodit prakticky žádnou knihu, i když to třeba není přímo „šálek mého čaje“ (snad až na některé brožované kriminální příběhy).

Stejně tak jsem na tom s různými kresbičkami, obrázky z časopisů, obalů od bonbonů, samolepkami – prostě tím, co by se dalo využít jako dekorace k fotkám – to mi zůstalo z dob, kdy jsem dělala pečlivě alba svým dětem. A vůbec – fotky jsou moje slabost.

V letech dávno minulých, vlastně bych měla napsat v minulém století, jsem si také opisovala, vystřihovala a následně lepila do sešitů všelijaké recepty – dnes jsem tuhle činnost přesunula do speciálně založených souborů v PC – „kuchařky“ tak nezabírají „faktické“ místo v domácnosti.

A co nedokážete vyhodit vy a ostatní nechápou, proč vám to ještě zabírá místo ve skříni?

Foto: Jitur

Toto je obvyklý vípák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit