21.9.2021 | Svátek má Matouš


105 PLUS: Pivoňky

10.6.2021

Bylinné pivoňky v mých představách neodmyslitelně patří k babičkám, tedy k dětství a prázdninám. Nejspíš je to tím, že jsem městské dítě a že na rozdíl od šeříků a rododendronů nebyly ve městě na kříži kvetoucí pivoňky tolik vidět. Ale určitě jsem o nich musela vědět, protože jejich nádherná vůně překoná všechny ploty, byť byly sebevyšší a sebepevnější. Možná mám pivoňky spojené s babičkami hlavně proto, že jsou takové starosvětské a pevně ukotvené na jedno místo, kde s jistotou rok co rok půvabně rozkvetou.

Místo pivoňky babičky mečové bylo v malé zahrádce, přilepené k domu a částečně stíněné obrovskou lípou, na níž byl nápis ALJAŠKA, vytvořený tátou z březových větviček. Byla to typicky venkovská zahrádka, plná bylinek, zeleniny i květin, a pivoňky v ní rostoucí byly temně červené. Babička přeslicová měla zahrádku u domu mnohem menší. Dominantní zde byly růže, které jsme nosívali na hřbitov, rostly zde ale také hvozdíky, hledíky a spousta dalších trvalek i letniček. Pivoňka, vybavuje se mi sladce růžová, nejspíš rostla v úzké a svažité zahrádce za domem a za venkovním suchým záchodem, který býval v létě plný much. Používat ho bylo dobrodružné, díra byla velká a mé tehdejší proporce podstatně menší než dnes. Sedávala jsem tam, držela se okraje dřevěného sedátka, prohlížela s obrázky květin z kalendářů, kterými byly vyzdobené stěny, a s lechtivým děsem si představovala, co by se stalo, kdybych do té díry spadla. Jak jsem rostla, obavy se postupně vytrácely, protože bylo zřejmé, že propadnout stále se zmenšující dírou by nebylo tak úplně snadné. Bylo by určitě příjemné, kdyby voňavá pivoňka rostla někde poblíž, ale opravdu si nemohu vzpomenout.

Pivoňky jsou pro mě královnami květin. Jejich okvětní lístky jsou tak hebké a něžné a voní i na zemi, když začnou opadávat. Jejich krása je vzácná, netrvá dlouho, jako třeba u růží. A když hodně prší, sklánějí zraněně své ušlechtilé hlavy až k zemi a okvětní lístky jim začínají reznout.

Když jsem před dvaceti lety začala vytvářet svou panelákovou zahradu, vyryla jsem si dva tři odkopky z pivoňky, která už pár let živořila před druhým krajním vchodem, a zasadila je pod naše kuchyňské okno. Přestože to nebylo ideální místo, bylo dost stinné, pivoňka tu měla lepší půdu, měla dost vody i hnojiva, takže se rychle rozrostla a třetím rokem začala růžově kvést. A když jsme se před čtyřmi lety rozhodli odstěhovat z Prahy, věděla jsem, že odkopky z této pivoňky se budou stěhovat se mnou. Snila jsem pro ni o důstojném slunném místě, kde bude mít dost prostoru, a já se na ni budu moct dívat ze všech stran.

Realita pochopitelně byla úplně jiná. Naše budoucí zahrada byla tehdy jen zanedbaným pozemkem, na kterém se musela všechna půda obrátit, prosít a vyčistit, protože byla udusaná a plná cihel a nejrůznějšího odpadu, střepů, železa, starých plechovek i igelitů. Proto převezené tři pivoňkové odkopky putovaly do květináčů a záhy k nim přibyl kus starého kořene pivoňky s pár zakrnělými listy, který jsem vydolovala ze země mezi plevelem. Jeden z převezených odkopků se neujal a zbylé tři přezimovaly v zakopaných květináčích. Následující jaro a léto jsem je stěhovala po zahradě sem a tam podle toho, jak postupovaly zemní práce, a s hrůzou jsem zjišťovala, že nejenom že pro ně nemám místo, kde bych je mohla obdivovat ze všech stran, ale že mám prostor sotva tak pro jednu. Jenže já jsem chtěla mít alespoň dvě. Tu, kterou jsem přivezla z Prahy, a tu, kterou jsem na poslední chvíli zachránila. Nakonec jsem je dala na místo, které vůbec nebylo podle mých představ, ale potřebovaly už do země. Tu třetí jsem dala s těžkým srdcem pryč.

O rok později jsem obě pivoňky přestěhovala na záhon, kde jsem předtím měla cukety. Nedalo se nic dělat, zelenina musela ustoupit. Pivoňkám se přestěhování zjevně líbilo, protože jedna z nich, ta pražská, dokonce vytvořila náznak poupat, na víc ale už sílu neměla. Loni jsem záhon rozšířila, pivoňky jsem ale nerušila. Doufala jsem, že třeba … že snad letos už rozkvetou, alespoň trochu. Hlavně ta z místního pozemku mě moc zajímala. Jak asi pokvete? Bíle? Nebo snad tmavočerveně, jako u babičky mečové? To bych pak měla pivoňkovou připomínku na obě babičky.

Letos obě pivoňky nasadily skutečná poupata. Ta z Prahy vepředu je trochu větší, taky měla lepší startovní podmínky, a nasadila více poupat. Sledovala jsem s napětím, jak se poupata zvětšují, jak mají načervenalý okraj. Kupodivu úplně stejně vypadala poupata i u té druhé pivoňky, což mě mátlo. Přesto jsem stále doufala, že až rozkvete, bude mít květy třeba trochu tmavší. Nebo alespoň světlejší.

Nestalo se tak. Druhá pivoňka rozkvetla o den dva později než ta první, a má stejně růžovou barvu. Tak nevím, zda je možné, aby ta nalezená kvetla úplně stejně, nebo zda jsem květináče nakonec při tom všem stěhování po zahradě nepopletla. Už to nikdy s jistotou nebudu vědět a je mi to líto. Je to jako když najdeš truhličku s pokladem, ale ještě než ji stačíš otevřít, rozpadne se i s tajemným obsahem na prach.

Ale to není všechno, co mě trápí. Mám totiž kamarádku a té roste na zahrádce pivoňka s nádherně tmavými květy. Obdivuju je u ní už kolik let. Toužila jsem vždycky vyžebrat si odkopek, ale na třetí pivoňku v zahradě prostě prostor není. A já jsem chtěla mít hlavně památku na pražskou zahrádku a současně jsem chtěla uchovat vzpomínku na lidi, kteří do této zahrady svou pivoňku kdysi jistě s láskou zasadili.

Jenže teď je všechno jinak. Mám dvě úplně stejné pivoňky, které kvetou ve stejnou dobu, kdežto ta tmavá u kamarádky je o něco časnější. Vypadala by v mé zahradě skvěle, kdybych ji zasadila místo jedné růžové. Užila bych si déle pivoňkové vůně a krásy.

Pivoňky, červen 2021

Sedávám na bílé lavičce a dívám se na totem i na pivoňkové keře, které kvetou pod ním. Jsou stejné, růžové, a já bych to chtěla mít jinak. No, ale když už tady ta pivoňka zakořenila, vyrostla a rozkvetla, můžu ji dát pryč? A mám zase čekat několik let, než mi ta další pokvete? A co když se jí u mě nebude líbit? Anebo se mám napořád dívat na dva stejné keře a pokaždé myslet na to, že to mělo, nebo alespoň mohlo být jinak. Sedím, dlouze se na ně dívám, pak musím vstát a jít je pohladit, zavřít oči a zabořit nos do té voňavé hebkosti.

Když zavřu oči, když okolo nich procházím v noci, nerozeznávám žádné barvy, je vidět jen temný obrys v oblaku vůně. Ale pak přijde den a s ním se znovu objeví pokušení splnit si přání.

Mám, nemám? A mohu vůbec?

Pivoňky, červen 2021

Pivoňky, červen 2021

Foto: Vave. Osobní stránky autorky:  http://www.vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes


Když holčičky testují: Jak se bude líbit panenka Kitten Cafté?
Když holčičky testují: Jak se bude líbit panenka Kitten Cafté?

Na 20 maminek a jejich holčiček tentokrát čeká kelímek s panenkou Kitten Catfé. Zapojte se do testování a získejte pro svoji holčičku další...