Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelný pes) 5. prosince 2018 (odkaz zde).

Taky se vám stává, že jste přesvědčeni, že TOTO zvládnete levou zadní?! Teda při pohledu na jedince, který provozuje jistou činnost s lehkostí, bez námahy a dokonce i s jistou elegancí?

Tohle se mi stalo s jízdou na kolečkových bruslích, aneb, jak mi fonetici říkáme, ónlajnech. Když nastala móda kolečkových jednořadových bruslí, taky je na nás Terka vydyndala – nejprve takové obyčejné plastové z Makra, později si za ježíšovské peníze zakoupila kvalitnější a ty makrové (které se daly i velikostně upravit) zůstaly bezprizorní. No, a protože jsem viděla kolem sebe na těch bruslích svištět kde koho, dokonce i sousedka jen o něco mladší se kolem paneláků proháněla bez viditelné námahy, rozhodla jsem se, že i já se stanu inlajnistkou… checheche.

Co na tom tak může být těžkého? Na klasických bruslích jakž takž umím, dokonce jsem kdysi v mládí dostala pod stromeček připínací dvouřadové kolečkové brusle, a jak jsem na nich řádila, dokonce i kroužky vykružovala! No – nebudu napínat. Při obutí brusliček, nasazení všech možných chráničů na kolena, lokty a dlaně, jsem vyrazila na první zkoušku. Teda, procházka růžovou zahradou to nebyla. Z dálky, ale i z blízka jsem vypadala jako oživlý větrný mlýn posazený na válečkových ložiscích, z nichž ty válečky už vypadaly. Máchala jsem kolem sebe rukama, v předklonu jak zavírací křivák a na roztřesených kolenou jsem se s NÁMAHOU pohybovala rychlostí couvajícího šneka. Kdepak ladný skluz či elegantní zabrždění! Několikrát jsem to zkusila, ale lehkosti ostatních bruslařů jsem nikdy nedosáhla a sedřená jsem z nich byla jak bulhar.

Moje potměšilá povaha mi však nedala, milé ónlajničky jsem sbalila do ruksáčku a při první návštěvě u mé nejstarší sestry jsem po kafi nenápadně nadhodila: „Mám tu po Terce kolečkové brusle, já na nich SEM TAM jezdím, pojď si to vyzkoušet taky!“ Mery se sice nejprve zdráhala. „Neboj, já ti to ukážu, TO NIC NENÍ!“ nedala jsem se odbýt.

Ten den na chajdě u švice byli návštěvou i moji rodiče a ti se s radostí taky zapojili (;o)). Vyrazili jsme na silničku za barák (kde jednou za týden projede dvoukolák). Tak nejprve já – už zkušeně jsem se do bruslí obula, předvedla pár skluzů dopředu, otočka, pár skluzů dozadu a se slovy: „Tak vidíš, že to nic není, chce to jen se jednou nohou odstrčit a po druhé noze jet a pak to vystřídat,“ jsem brusle předala. Tak nejprve bylo třeba upravit velikost – jenže i při nejmenší délce je měla Maruš jako lyže (velikost nohy 35) – nevadí, dáš si dvoje ponožky a tady se to kolem nohy pořádně utáhne. Nasadit chrániče a teď vstát z obrubníku… ehm, ehm. Tak to teda byla groteska – prostě furt jí ty nohy ujížděly, takže nakonec to dopadlo tak, že já a mamka jsme ji držely za ruky, taťka jí pozvedával zadek a Maruš, zapřená bruslemi o naše nohy, konečně povstala (upozorňuji, nebylo to její váhou, neb ona váží 50 kilo i s těma zatracenýma bruslama).

„A co teď?“ tázala se sestřička. „No a teď se odstrč!“ radím důležitě já. „Jak to myslíš, odstrč se? Ty jako myslíš, že bych měla jednu nohu zdvihnou ze silnice? To teda ani náhodou!“ No, když jsem se podívala na její křečovitě zatnutné tělo, bylo jasný, že takhle se nepohne. Takže jsme ji s mamkou držely za ruky a v podstatě ji mezi sebou táhly, a taťka názorně, na suchu, jí bravurně ukazoval, jak má na těch inlinech jezdit – je třeba podotknout, že teorii měl zvládnutou bezvadně a podle všeho byl nejlepším bruslařem v naší rodině: „Podívej, to musíš tú jednú nohú sklúznút dopředu a tú druhú se odšprtnút a teď ty nohy vyměníš!“

Mezitím švagr Libor s Jeníkem se už tak dusili (smíchem), až zmodrali a museli se posilňovat meruňkovicí, aby naše bruslařské odpoledne přežili. Ale všeho do času!

Uběhlo takových patnáct let a Jeník si usmyslel, že potřebuje nutně paddleboard. „Pojedeme k moři, tak tam nebudeme jenom ležet… a paddleboard zvládnu v pohodě, vždyť na tom jezdí kde kdo!“ No řeknu vám, za ty peníze to stálo! Tentokrát jsme se dusily zase my – já a Marie. A na to, jak jsme všichni čertovské prkýnko zvládli, na to se podívejte ve fotoseriálu na Rajčeti. Jo – udělat tyhle fotky bylo moc těžké, protože udržet foťák v klidu, když sebou člověk mlátí o molo a z očí mu tečou potoky slz, to nebylo jen tak.

Poznámka: naposledy jsem si myslela, že TOTO zvládnu bez problémů v okamžiku, když jsem při zlomenině nohy vyfasovala berle podpažáky. I Jeník mne přesvědčoval: „Co ty na těch berlách děláš, dyť to nic není zhoupnout se mezi nima!“ Je pravda, že ty čtyři dny, kdy jsem je měla používat, jsem spíš poskakovala po jedné noze a ani se nesnažila o nemožné – vyjít s nimi po schodech do ložnice. Holt to, že to ostatní dokáží, neznamená, že to dokáži i já.

Přeji vám hezké dny a vězte, že vy to levou zadní zvládnete – vaše YGA

Foto: Yga. Obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.