V poslední době se množí články o pozitivní motivaci, klikr tréninku a nejrůznějších více či méně zázračných metodách výchovy a tréninku hlavně psů, ale i jiných zvířat. Přestože nejsem odborník, něco mám nastudováno a mám jistou praxi s výcvikem. Proto si dovolím shrnout pár základních pojmů a pokusím se poukázat na některé pověry nebo spíš neopodstatněná očekávání nadšenců.

Jak vznikla metoda pozitivní motivace (aneb trocha historie)?

Metoda pozitivní motivace vznikla v době, kdy hlavně v oceanáriích bylo třeba zabavit a cvičit velké savce. Cvičení v cirkusech bylo většinou založeno na metodách trestu a odměny, také proto se tomu říkalo krotitelství. Ale to s mořskými savci nešlo. Potrestat kosatku je o život cvičitele. Tak se začalo s pozitivní motivací. Metody se postupně propracovávaly a dostávaly vědecký podklad.

V jednu dobu zavedla Karen Pryor do výcviku klikr, který zvířeti označil správnou chvíli, kdy cvik provedlo dobře. Klikr je v podstatě plastová krabička s plíškem, kterou když zmáčknu, tak z ní vyloudím typický zvuk – „klik“. Klikr se obrovsky rozšířil a v některých případech se jeho využívání za každou cenu už vymklo původnímu účelu pomůcky. Zajímavost je, že v současné době se u kytovců používá spíš píšťalka než klikr.

Pozitivní metoda výcviku se postupně rozšířila do ZOO. Používá se i pro to, aby se divoká zvířata naučila např. nastupovat do přepravní bedny nebo aby snesla veterinární zákrok bez násilné fixace nebo uspání. Pochopitelně se výcvik divokých zvířat využívá pro jejich zaměstnání, odnaučení některým zlozvykům a podobně.

Z prostředí divokých zvířat se přenesla i do výcviku domácích zvířat jako psů, koní a dalších. Pes je ale trochu specifický, protože je nejstarší domestikované zvíře a je mimořádně ochotný spolupracovat s člověkem. Proto u něj je pozitivní metoda kupodivu relativně obtížnější a některé prvky je opravdu nutné pořádně promyslet. Ale protože nerozumím výcviku jiných zvířat, omezím se na psy

Odložení psa, foto autorka

Co je to pozitivní motivace?

Je to metoda výcviku, kdy zvíře má zájem pracovat, člověk mu dá povel, pes udělá nějaký cvik, cvičitel označí, že to udělal správně a dá odměnu. To zní zcela jednoduše. Jenže zvíře není stroj.

První zádrhel může nastat, když zvíře není připraveno pracovat. Je unavené, má jiný, zajímavější podnět (cizího psa, háravou fenu), bojí se. Nebo ho prostě ta konkrétní práce nebaví. V tom okamžiku nelze cvičit, psa je třeba nějak namotivovat k práci. Nechci se dlouze rozepisovat o jednotlivých metodách a možnostech motivace. Ale bez přípravy nelze pokračovat. Je-li zvíře připravené, ba natěšené, první krok je za námi.

Druhá věc je povel. V tom se dělá velká spousta chyb. Povelu musí zvíře rozumět. Pokud neví, co po něm chcete, nemůže to udělat (asi jako kdyby vám někdo vydával povely v jazyku Guaraní). Povel má být jednoduchý. Věty typu „tak si sedni, ty troubo, no, dyť jsi to posledně udělal, no ten pes je úplně blbý, tak sedneš si konečně...“ je soubor pro psa nesrozumitelných zvuků a chudák neví, co má dělat. Stejně tak nekonečné opakování povelů, které slyšíváte (někdy s kadencí kulometné palby), nemá smysl, protože pes otupí a přestane dělat cokoliv.

Vyjednávání nebo povel? Foto autorka

Další otázka je, co je povel. Může to být slovo, posunek, pohyb, poloha těla. Pes vnímá jinak než člověk a řeč těla je pro něj nesmírně důležitá. Takže vy sice říkáte „sedni“, ale máte nakročeno na vyslání psa třeba pro aport. Co pes vyhodnotí jako povel? Pravděpodobně nakročení. Kontrolovat musíte psa, ale hlavně sebe. Opět, povelová technika je kapitola sama pro sebe, upozorňuji jen na některé její aspekty. U povelové techniky lze asi nejvíc říci, že je důležitá především výchova cvičitele.

Další část řetězce je chování – vlastní cvik. U jednoduchého cviku je mnoho metod, jak je nacvičit a poznat, kdy to pes udělal správně. U složitějších se musíme k cíli postupně přibližovat. Zpočátku musíme odměňovat i nedokonalé pokusy. Je to jako u prvňáka, kterému nejde písmo. Když ho budu deptat, že neumí krásně napsat písmeno, za chvíli začne na školu kašlat. Pes, který bude zkoušet nějaký cvik a dlouho nedostane žádnou odměnu, se za chvíli přestane snažit.

A teď se dostáváme k tomu, co je označení správného chování. V pozitivní metodě výcviku se tomu říká bridge. Je to informace „teď jsi to udělal dobře a dostaneš odměnu (třeba i za chvíli, až vyndám pamlsek z kapsičky)“. Hlavní výhoda je, že nemusím mít plnou ruku odměn a psa tím v práci neruším. Pes musí vědět, že po bridgi následuje odměna. Nácvik se dělá tak, že udělám onen bridge a dám odměnu za nic. Mnohokrát. Pak při objevení se signálu – bridge, pes čeká odměnu, protože už ví, o co jde. 

A teď co je to bridge. Zastánci klikru tvrdí, že jediný správný bridge je kliknutí. Psa „naklikávají“ (viz nácvik bridge) a bez klikru někteří nedokážou cvičit. Klikr je výborná pomůcka, ale jako vše, není samospasitelný. Bridgem může být cokoliv. Posunek, slovo, prostě cokoliv si pes spojí s tím, že udělal cvik správně. Musí být ale pro zvíře jasně odlišitelný od ostatních zvuků a musí ho dobře znát. 

Povel posuňkem, foto autorka

Přiznám se, že klikr nepoužívám. Neumím to, uklikávám se v nevhodnou dobu. Špatné použití bridge (moc brzy nebo moc pozdě) nadělá dost škody. Psa zmate, nebo dokonce označí jako správné nežádoucí chování (pes k vám přijde a pustí míček – klik - pes pochopí, že pustit míček před vámi je správné, přitom ho měl správně předat do ruky, jen vy jste klikli dříve).

Dále je nutné si uvědomit, že bridge označuje konec cviku. Kliknu a pes má hotovo, jen čeká na odměnu. Když nepřijde odměna, opět se na vás po několika neúspěších vykašle. Chceme-li dělat řetěz cviků s dílčími odměnami, musí ihned po kliknutí (nebo jiném bridgi) následovat odměna a hned další povel (pokud je odměna pamlsek, je nutné počkat, až ho pes sežere, do té doby není připraven k práci a další povel je zbytečný). Čili práci s bridgem a odměnou je nutné mít dobře promyšlenou a mít sebeovládání.

Z předchozích odstavců plyne, že klikr trénink je v podstatě nesmyslné spojení. Klikr je pomůcka. Také neříkáme „slovní-trénink“ nebo „píšťalka- trénink“, i když slovo nebo písknutí na píšťalku je často používaným bridgem. Takže nepřeceňujte klikr. Má spoustu výhod, ale nejdřív s ním trénujte aspoň měsíc bez psa, abyste získali sebeovládání. Musíte klikr sami dokonale ovládat ve správnou dobu, jinak budete klikat jak o život a efekt se nedostaví. Důležitý je celý řetězec tréninku, ne klikr.

Velmi různé pojetí povelu sedni u nohy, foto autorka

Poslední část je odměna. Při tom slově si většina lidí představí pamlsek. Ale odměna je to, co pes chce. Může to být pochvala a podrbání, může to být hračka. To, co je odměna určuje pes a je nutné své zvíře znát. Pro každého psa je odměna něco jiného. V tom se pes liší od divokých zvířat, těm stačí něco dobrého k jídlu vždy. Pes může preferovat pohlazení, pochvalu.

Ještě bych se zmínila o jedné věci. Při tréninku psů se prakticky neobejdeme bez trestů. Tím nemyslím bití nebo podobné věci. Negativní trest je, když psovi za špatně provedený cvik nedám odměnu. Když mu za neposlušnost seberu hračku. Existuje i takzvaný pozitivní trest, což zní jako protimluv. Znamená to, že pes získá něco, co nechtěl. Je to například situace, kdy pes zatáhne za vodítko, ucítí tah za krk, dostane povel k noze a nepříjemný tah povolí. On se zatažením potrestal a správným provedením nepříjemnost zmizela.

Odměna, foto Martin Bulant

Nejsem odborník na pozitivní motivaci. Teorii jsem objevila relativně nedávno. Zjistila jsem, že řadu prvků jsem používala intuitivně, a prostudování literatury mě nasměřovalo dál a mou práci se psy obohatilo a rozvinulo. Proto jsem napsala toto velmi stručné shrnutí.

Kdo by se opravdu o metodu zajímal, tomu doporučuji knihu RNDr. Františka Šusty „Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říci“. To je nejen kvalitně, ale i čtivě napsaná kniha od člověka, který je odborník a profesionální trenér (především divokých zvířat). Nebo doporučuji semináře téhož autora. Jeho články vycházejí i v časopise Pes přítel člověka. 

Jen pozor! Nedá vám návod, jak psa vycvičit. Řekne vám, že největší odborník na svého psa jste vy. Vysvětlí vám principy výcviku, ukáže nejčastější chyby a možnosti nápravy. A bude vás nutit přemýšlet o vás i o vašem psovi. Protože pozitivní výcvik je opravdu dialog a vy jste ten, kdo musí najít tu společnou řeč.