Je neděle 6. 7. 1997. Včera jsem zas domů přivedla svoji huculku Zorku. Spolumajitelka, u které má Zorka „trvalé bydliště“, odjela na dovolenou, a protože nechci Zorku nechávat samotnou, bez dozoru, tak si ji radši beru k sobě do malé stájky pod verandou našeho domku ve městě. Taky je to pro mě pohodlnější. Ani Zorka si nestěžuje.

Vzala jsem ji na vyjížďku a pak jsme se přesunuly k nám. Zrovna hrozně pršelo. Poslední dny to je častý jev. Po hodině v terénu jsme byly obě promoklé na kůži. Štvalo mě, že si v mokru ničím nové sedlo. Ale potřebuji ho doma, až zas bude hezky. Už nás vidím, jak se ženeme cvalem po loukách kolem vody, já zvednutá ve třmenech, Zorka s rozevlátou hřívou, kolem nás se míhají stébla trávy a bílé hlavičky kopretin, nad hlavami září slunce…

Dneska opět prší. Pro změnu celý den, bez přestávky. Vzala jsem Zorku jen na bosal – ohlávku z lana, a bez sedla vyrážíme do parku. Není v něm ani noha, na cestičkách stojí voda a trávníky připomínají bažinu s jezírky. Zorka se trochu zlobila, když musela procházet kalužemi, ale sotva se zamočila, přešlo ji to a byla hodná a ochotná. Po pětačtyřiceti minutách brouzdání a dešťové sprchy toho máme obě tak akorát dost a jdeme se schovat do stáje. Setřela jsem Zorce vodu a bláto ze srsti a očistila kopyta. Jediné suché místečko měla na hřbetě, tam, kde jsem seděla. Po očistě dostala seno a oves k večeři, což je pro ni zlatý hřeb a závěr dne. Né tak pro mě. Naši psi, n. ovčák, dědek Bárt a bíglí mlaďošek Andy se už netrpělivě hlásí o svou procházku. Je jim fuk, že leje jak z konve. Tak znova vyrážím do promočeného, pošmourného parku. Alespoň že to mám blízko. Hned přes cestu. Andík je vodou nadšený. Lítá kalužemi, cáká na všechny strany, noří čumák až po oči do vody a loví u dna klacíky a fujtajbly. Bárt se sice pohybuje rozvážně, ale ocas má celý rozvrtěný a s rozesmátou tlamou po mě kouká, po kolena v louži. Než obejdeme naši obvyklou trasu, jsou oba mokří jak myš a mně krásně čvachtá v botách.

Déšť mi šumí i do usínání, vnímám kapky, jak mlátí o střechu za zdí. Prší už víc než třicet hodin a zdá se, že to nepřestane.

V pondělí ráno skoro nevěřím svým očím. Nesvítí sice sluníčko, ale neprší a obloha nevypadá nijak hrozivě. Než jsem se postarala o Zorku, zajela mamka na motorce nakrmit Mícu, kočku mého bráchy. Odjeli se ženou na dovolenou, tak nám Micku a její tři koťátka svěřili do péče. Jsou jim teprve tři týdny a jsou nádherná. Po ranním krmení mne mamka doma vyzvedla a jedem do práce. Pořád ještě neprší, i když obloha se začíná zatahovat.

Během dopoledne už zase prší. Mamka byla objednaná k zubařce a tak odchází kolem dvanácté. Venku se pro změnu trošku jasní, vypadá to nadějně. Po kancelářích ale kolují zprávy, že na „trojku“, naši vrátnici, se nedá projít suchou nohou. Je tam prý obrovská louže. Jsem zvědavá, jak se přeplavila mamka, tak ještě před koncem šichty volám domů. Od zubařky už se vrátila a hned to zvedla: „Došla jsem k té vodě a hned jsem se zas chtěla vrátit a poprosit někoho, aby mě převezl. Ale zrovna kolem chlapík projížděl autem, tak jsem ho stopla a zavezl mě až k bráně. V kolárně je zatím sucho.“

„A jak to vypadalo cestou?“

„Přes cestu pod lesem se na několika místech valí voda. Všechno to teče do polí, na Skřečoň.“

„Ten to asi taky zatopí. Volala jsem Dašce do Šunychlu, co s koňmi. Už jsou tam všichni zatopení. Je to prý jak před dvanácti lety. Santu odvedla na statek, že je trošku na kopečku a v suchu. A Romča snad odstěhovala Juráška rovnou až na kopec do stáje k Benďouskům.“

„To je hrůza! A jak se ty dostaneš domů z práce? Přeplaveš?“

„Už to mám zařízené! Klukům se taky nechce brodit, tak se Zbyněk nechá odvézt na parkoviště, přijede zpět svojim autem, pobere, kdo se vejde, a vyveze nás ven. Tam přesednu k Jirkovi ze Starého Bohumína, ti už mají vodu ve sklepě, a nechám se zavézt až domů.“

„To máte naplánované! Tak ahoj.“

„Čau, jdu plavat.“

Jak jsme naplánovali, tak jsme taky udělali. U louže jsme ještě nalodili jednoho stopaře a pak už se auto zanořilo téměř po prahy do kalné vody. Svítí sluníčko, za autem zůstává brázda jak za člunem. Je docela komické, pozorovat rozdílné metody překonávání vodní překážky chudáků pěšáků. Někdo se zouvá, jiný kráčí v botách, jako by vody nebylo, další zoufale vyhlíží převozníka. Nad černou louží pod modrým nebem se nesou výkřiky: „Jejda, to je studené!“, „Pozor! Kolejéé!“, „Au! Tady jsou kameny! Hrozně to píchá!“ a podobně.

Při odpolední vyjížďce se Zorkou jedeme obhlédnout škody, které napáchala velká voda v Šunychlu. Ve Stružce, která teče kolem cesty, je tolik vody, že chybí snad tři centimetry a přelije se na cestu. Hospoda je zatím na suchu, ale už o pár desítek metrů dál, v domku, kde bydlí Daška s kobylkou Santou, mají vody plné sklepy i garáž. Najíždím se Zorkou na odbočku k domku, brodíme se tak padesát metrů a voda jí sahá až na břicho. Nemá cenu riskovat sejití z cesty. Zastavujeme a chci se vrátit zpět. V tu chvíli od domku vyjíždí na malém člunu Daščin kluk. Cosi na mě volá, ale přes šumění vody mu sotva rozumím. Pochopila jsem z toho, že se Dašce povedlo nějak dopravit na statek za Santou. Když jsme spolu telefonovaly, bála se, že se za ní nedostane a Santička bude bez pitné vody a péče. Zamávala jsem mu na pozdrav a vrátily jsme se na hlavní cestu. Zorka, s oddechnutím, vykročila po nezalitém asfaltu. Snažila jsem se dostat k domku druhé kamarádky koňařky. Ale ani to není možné. Všechny domy kolem cesty stojí ve vodě, v těch přízemních museli mít vyplavené i byty. Obraz zkázy a zmaru.

Tahle část Bohumína je vlastně vesnicí, všichni se tu znají. Lidé teď postávají na cestě, baví se spolu, někteří vtipkují, jiní vypadají zoufale. Kdosi se směje, že můžu dobře vyplavit koně. Připadá mi to všechno neskutečné.

Za zatáčku se nedostanem. Přes cestu se valí proud. Pohled na Romčin barák je hrozný. Není to moc dlouho, co si ho přestavěli a zařídili. Teď jsou stodola i úplně nová stáj zatopené a zdá se, že voda ohrožuje i přízemí. Je mi z té zkázy kolem nanic.

Vracíme se zas zpátky a já nevěřícně hledím na psy, uvázané řetězem k boudě u některých chalup. Z bud čouhá jenom střecha a promočená, zabahněná stvoření stojí na ní. Co je to za lidi!? Zachraňují majetek a na své živé, vyděšené zvířata kašlou. Asi si říkají, že za pivo v hospodě pořídí psa nového, jestli se starý náhodou utopí!

Projíždíme zrovna kolem hasičárny, když se zezadu začne ozývat volání: „Honem! Hasiči! Hoří barák! Hořííí!“ Hasiči rychle vybíhají za voláním, sekyrky v rukách, vzduchem zní povely... Po zádech mi běhá mráz, v hlavě mám chaos. Je to všechno šílené. Všude kolem je voda. Je to jak v blbém filmu.

Konečně jsme vyjely ze zatopené oblasti. Stáčím Zorku k místní štěrkovně Kališoku a opět ohromeně zírám. Hladina, ke které se normálně dá dostat po příkrém, vysokém srázu, je jen dva metry od jeho horní hrany. Okolní pastviny jsou zatopené a voda z nich stéká do Kališoku na několika místech v širokých pěnivých kaskádách. Rve s sebou břehy a hučí jak Niagara. Kousek od nás pění dva menší vodopády, ale protější břeh je skoro celý bílý, jako by na něm ležel sníh. Jen to děsivé hučení prozrazuje valící se vodu. Pláž s mírným břehem je už celá pod vodou, ven čouhají jen stromy a vršky keřů.

Jsme venku necelou hodinu. To Zorce ještě nestačí, proto ji směřuju kolem vody, na Starý Bohumín. Z této strany jsou louky ještě relativně suché a břeh je vyšší. Louka mě svádí k rychlejší jízdě. Vyjela jsem sice bez sedla, ale to mi nevadí. Pobídla jsem Zorku do cvalu, žádný trysk, jen takové pohodové hu-pi-ty-hu-pi-ty tempo. Svítí slunko, vlaje hříva. Jen od kopyt odletují cákance bláta a do uší zní hukot vody. V půli louky musím Zorku zpomalit do klusu. Terén je nasáklý a nebezpečně klouže. Zorka cupitá drobnými krůčky, nos dole, uši našpicované, naprosto soustředěná. Ani tráva ji kupodivu nezajímá. Na konci louky, kde je docela sucho, sama od sebe nacválává a dokonce se odvažuje trochu vyhodit a „hodit kozla“. Asi se potřebuje taky trochu odreagovat.

Na cestu vjíždíme obě v příjemném rozpoložení. Už jsme skoro u Staráku, říkám si, že bych mohla jet domů touto stranou a nevracet se na Šunychl. Ale sotva vyjedeme za zatáčku u vodojemu, tvrdá realita mě vyvádí z omylu. Na cestě je tak metr a půl vody. Garáž s otevřenými vraty je plná a jestli je v ní auto, je úplně zalité. Lidi nejsou nikde vidět. Jen dva mladíci na pramičce usilovně bojují s proudem. Zas mě jímá děs. Otáčím Zorku s kopyty ve vodě. Tady opravdu neprojdeme.

Kus cesty krokujem po asfaltu, pak sjíždíme na louku a pomalým klusem se vzdalujeme od zblázněného vodního živlu. Posledních dvacet metrů louky je jedna velká mokřina. Zorka ťape po kolena ve vodě a vůbec se jí to nelíbí. Mně už taky ne. Potkáváme stále víc cyklistů – lidí z města, kteří se přijeli dívat na povodeň a nafotit zajímavé obrázky. Rodinky s dětma, skupinky na horských kolech. Je jich plná cesta. Na křižovatce v Šunychlu stojí už policejní zábrana a hlídka, která zvědavce dál nepouští. Klušem teď i po cestě, cítím se jak zmlácená a chci být rychle pryč. V normálním světě. Jsem ráda, že holky mají koně v bezpečí, a současně si dělám starosti, co si počnou se psy, jak je budou venčit? U Dašky mají velikého dogáče Barona. Je to už „starší pán“, absolutně čistotný, zvyklý konat potřebu na procházce. Navíc je nějaký nemocný, ale začal se zrovna zlepšovat. Musí brát léky, potřebuje pravidelný denní program. Co si s ním počnou?! A Romča má malou holčičku. Brrrrr.

Doma se nám začala tlačit voda ve sklepě do šachtice u vodních hodin. Mamka už stihla zjistit, že co čtyři hodiny je třeba vynosit dvacet šest kýblů, jinak to přebere. Sklep zatím zůstal suchý. Ani v prádelce se voda kanálem netlačí. Ale nové sedlo jsem si radši odnesla na verandu. Soused začal čerpat čerpadlem. A u bráchy už jsou sklepy plné spodní vody. Mamka je z toho dost nešťastná, protože už mu zatopilo i plynový kotel. Chystá se zítra někoho sehnat, aby mu to vyčerpal. Spolu s vodou se tam zvednul i kdejaký marast a ten sklep vypadá jak nejhorší stoka. Z toho je taky celá špatná. Ke všemu zas večer přichází bouřka. Předpověď počasí je mizerná a zprávy ještě horší. Někde u Studénky vykolejil na podmáčeném mostě rychlík, řeky se vylévají z břehů, je to děs.

Jsme všechny hrozně rády, že nemáme barák u řeky. Odra teče naštěstí až tři kilometry od města. Když byla kdysi velká voda, vždycky se to zastavilo u hospody v Šunychlu a ve Staráku. Ale co bude ze sena pro Zorku, které máme u chlapíka ve Věřňovicích, to tedy nevím. Za vesnicí tam teče Olše. Hned, jak opadne voda, musím zjistit, jestli budu mít čím krmit.

Noc je neklidná, mamka chodí už co dvě hodiny kýblovat a pořád udržuje sklep v suchu.

Ráno je pošmourné a mokré, i když zrovna neprší. Postaraly jsme se o zvířátka, vynosily vodu a zas vyrazily do práce. Ale cesta na „trojku“ bránu je zavřená. Musíme nechat motorku na „dvojce“ a na Dvojkolí jít přes fabriku pěšky. V půli cesty nás a další lidi opět zastavila obrovská kaluž. Už z dálky vidíme, jak přes ni jezdí multikára a v kabině i na korbě převáží vyjevené pracovníky tam i zpět. Začíná pršet. Čekáme, až na nás přijde řada, posloucháme řeči, kde jaké škody voda napáchala. Že ve Vrbici už je voda přes cestu, most ve Staráku, na přechodu do Chalupek v Polsku má trhlinu a je zavřený, maminka kolegy má zatopený celý sklep a je z toho „zralá na Opavu“ a podobně. Mamka je čím dál nervóznější, že se později nedostane domů kýblovat. Nakonec jsme se rozhodly, že půjdu do práce a ona odjede domů. Tak jsme taky udělaly.

V kanclíkách panuje mírný chaos. Několik spolupracovníků vůbec nedorazilo do práce, nedostali se přes vodu. Uvařily jsme si s kolegyní ranní kafíčko – a vypnul proud. Ještě není sedm. Nejdou počítače, tak sedíme, tlacháme – a vypadly telefony. Do toho někdo donesl zprávu, že ve městě nebude pitná voda. Byl u nás zrovna kolega z obchodního úseku, telefony jim ještě fungují, tak přes něho posílám tamtam domů, ať naberou zásoby. Začínám být hrozně nervózní, je mi zima, i když ostatním je teplo a dokonce větrají. Cítím, jak se klepu. A čas plyne. Přichází zprávy, že provoz má zatopené veškeré rozvody v kanálech, že všichni půjdeme na nucenou dovolenou. Rádio špatně hraje, pořád hlásí, že asi budou bez proudu a do toho informace o stoupajících řekách všude možně. A ztrácíme příjem úplně. Kolem deváté je svolaná porada. Šéfové nás posílají do čtvrtka domů. Prchám mezi prvníma. Mám strach. Z podniku nás vyvezli služebním formanem. Voda je už na „dvojce“. Nikdo nic neví přesně, ale prý se vylily rybníky.

Za nadjezdem nad tratí nechápavě hledím na křižovatku. Je plná kalné vody, lidi se v tom brodí po kolena. Hlavou mi bleskne politování mé kolegyně, která bydlí v paneláku ve směru, odkaď jde voda. Už ráno se u domu brodila po lýtka, to bude mít vody nejméně po pás. Ještě mě napadá, kde se tu ta voda vzala?! Ale to už sbíhám po schodech k nádraží a jdu přes město. Nikde nejde elektřina. Před potravinami jsou dlouhé fronty. Prý nikde není chleba. Vzniká chaos.

Doma je naštěstí všechno v pořádku. Jen jsme taky bez proudu. Mamka pořád ještě udržuje sklepy v suchu. Ale voda se začala tlačit i kanálem v prádelce. Zašpuntovala ho dřevěným kolíkem a vymyslela, že k prahu dáme pytel s pískem, aby voda nepřetekla do chodby a ke kotli. Taky jsme zvedly ždímačku na stůl, aby nestála ve vodě. Teta se bojí o svůj nový elektrický invalidní vozík v garáži. Ale v té žádný kanál není, jak by se tam voda mohla dostat?! Babička dělala k obědu filety. Mě poslaly do města pro chleba, nebo alespoň pro pšeničné „polystyrény“ do Natury. Aby bylo něco k jídlu v zásobě. Tak jsem vzala kolo a jedu do Rybenky, za kostelem.

Zaradovala jsem se, protože chleba zrovna dovezli. Ale jinak jen vrtím hlavou, protože na cestě před obchodem je voda. Sakra, kde se tu ta kalňačka bere?! Řeka je přece hrozně daleko!

Po čtvrt hodině čekání jsem koupila dva poslední chleby a prchám ven, domů, celá vyplašená. Neklid sálá i z lidí kolem.

Pokračování příště.