POVÍDKA: Zub
Ne, neříkej mi to. Já to vím, ale ty mě nechápeš. Nikdo mě tu nechápe. Já tam nemůžu jít! Když jen pomyslím na zubaře, tak je mi mdlo strachy. Pomyslím na zubaře a musím jít na záchod. Ne a ne. Kde je ta slivovice? To chce dezinfekci a bude to dobrý. Musí to bejt dobrý! Starej Votruba říká, že na bolest zubů je nejlepší pravá slivovice. Tahle je pravá, že jo?
No dobrá, já vím, že Votruba má už dávno klapačky a pije cokoliv, co prošlo destilací. Nemluv o tom, buď tak laskavá, jo? Ty Tondo, aby sis nepřisadil, nikdo se tě na názor neptal. Tvůj táta trpí, tak radši zmiz, než ztratím trpělivost. Zubař, zubař... všichni jste se proti mně spikli.
Aúú! Jarko, dej mi něco zmraženýho! Starej Votruba říká, že ledování taky pomáhá. Vždycky si na tvář tisknul vychlazenej půllitr plzeňskýho a hospodskej Jíra nadával, že mu zmastí sklo. Chlazení pomůže. Ježíši, já vím, že má klapačky! Nechci je mít taky, aspoň ne hned, ale něco přece tu bolest zahnat musí, ne?
...
Jarko, nebuď krutá a dej mi nějaký prášky. Já vím, že je máš! Cpeš se jima, když tě bolí hlava. Sama si dopřáváš a mě posíláš k zubaři. No dobrá, tobě zubař nepomůže, ale mně taky ne. Sakra dej mi ty prášky, nevidíš, že už skoro lezu bolestí po zdi? A co s tím má co dělat slivovice? Dva tři panáky... to přece nevadí!
Mně je to jednu, jestli budu zdrogovanej, klidně budu zdrogovanej, hlavně, když mě nebude bolet ten svinskej zub. Bože, tos to nemohl vymyslet nějak jinak, s těma zubama? Neříkej mi to! Prostě mi to neříkej! Jak včas? Já tam nepůjdu ani pozdě, natož včas! Podívej, já toho snesu hodně, ale zubaře ne! Tak dáš mi ten prášek?
...
Kam jsi mě to zatáhla, to je šílená místnost, předpokoj pekla. Cejtíš ten smrad? Nějaká dezinfekce, nebo co... Asi omdlím, nemáš tu... no víš co... tetička Anna... Ach jo. To od tebe nebylo hezký. Že dejchnu a doktorka bude taky pod parou, tos teda říkat nemusela. Já nejsem pod parou, bohužel. Jak rád bych byl!
Slyšíš? Slyšíš to?? Nedrž mě, jdu pryč! To byla vrtačka! Bože, je mi slabo, já chudák, tohle nepřežiju. Seš sadista, já to vždycky věděl. Já tu trpím, a ty se mi směješ. Dobrá, opakuju po tobě: jsem hasič, nebojím se výšek, nebojím se ohně, zachraňuju lidský životy, jsem dobrej, jsem odvážnej... Ne Jarko, to nezabírá. Můžu bejt odvážnej u ohně, ale ne v čekárně u zubaře. Ach bože, už otvírá dveře!
...
To je konec, už tomu neuteču. Asi omdlím. To křeslo je naštěstí pohodlný. Jestlipak tu má něco na kříšení pacientů? Slivovici od tetičky Anny asi ne... Ne, tím háčkem ne! Tím to strašně bolí!
Nemůžu myslet s otevřenou pusou... Injekce, ještě i to! Prej trošku píchne! No, fakt, v tý strašný bolesti od toho zubu to ani nepíchlo. Aní oorko, eí eda iekce álo? Skvělá žena, ona mi snad dá ještě jednu! No tu poznámku si mohla odpustit. Och, to je úleva...
...
Otevřít, ještě trochu, nakloňte se trošku ke mně, vypláchnout... Ještě otevřít, vypláchnout... Otevřít, zkuste skousnout... Výborně, ještě otevřete...
...
Nakonec to není tak zlý. Teda aspoň po tom, co jsem si už vytrpěl.
Ta sestřička nevypadá špatně, baculatá, pěkně do ruky. Jenže dojem na ni holt neudělám, s otevřenou hubou, notabene ztuhlou tak, že jen blekotám. Ježíši, to je úleva, já jim tu snad usnu. Bodejť, skoro dvě noci jsem nespal. Nakonec to vůbec nebylo tak hrozný. Příště to už tak nezanedbám,
Ekuju, aní oktouko, oc ste i oohla......
...
...
Ksakru, to snad není možný. Už zase.
Jarko, kde máme tu léčivou slivovici od tetičky Anny?
