Výpad, úkrok, únik, půlobrat. Kroužíme... Prevít, chce mě dostat proti slunci, ale já se nedám. Další výpad! K čertu, sotva jsem ho zablokoval. Půlobrat, únik. Ten chlap je vážně dobrej, ale taky ho to začíná štvát.
Bodejť ne, jedeme si v klidu na sněm, on za svým pánem, já za svým, než se obě družiny setkaly u brodu. Páni se nemají v lásce, ale jsou zdvořilí, jen zbrojnoši z obou se na sebe šklebí a vyplivují urážky... Sakra, málem mě dostal! Zpátky a krýt se...
Jo jo, velmoži v těžkém sametu si toho na oko vznešeně nevšímali, ale v duchu sbírali body. Náfukové zatracení... A potom přiletěl ten šíp. Pozor! Musím si přehodit meč, pravičku mám nebezpečně unavenou. Zase kroužíme...
Okamžitě začala mela. Někdo volal, že to bylo na divočáka, ale vykládej to stovce nažhavenejch chlapů! Rychle se to zklidnilo, jen my dva, blbci s horkou hlavou, jsme v tom uvázli. Tu máš, mizero! To bylo o fous...Vykašlali se na nás, Bůh ví, jestli nám tu vlastně nechali koně. Nejradši bych toho nechal, ale jak zastavit boj a nenechat se přitom zabít? A neztratit tvář?
Přískok, útok, paráda, odskok. Čert vem tvář. Zase kroužíme. Je silnej, každý úder cítím v pažích, zádech i v nohách. Štve mě, že nemám zbroj. No on ji taky nemá, na žranici se v železe nejezdí. Pot mi stéká po čele, ale nemám odvahu si ho otřít. Tu máš! Fuj, to jsem se lekl.. Nesmím z něho spustit oči, nebo na to doplatím. Zdá se mi to, nebo ho už taky opouští elán?
Výpad, úkrok, únik, půlobrat. Měl bych být rychlejší. V podstatě se mi ten prevít líbí, jsme si podobný. Teď! Znovu! Uff, začal jsem si a málem jsem tam zůstal. Bože zastav ten hloupej boj, vždyť já nikoho zabíjet nechci! Nemohli bychom se spolu radši napít?
...
Ne, to je blbej vtip. Kanec? Tady? Teď? Bože, máš zvrácenej smysl pro humor. Asi budu zvracet. Nesmím.
...
Stojíme zády k sobě a už se nechceme zabít. Je to k ničemu, protože nás nejspíš zabije ten kanec. Kdybych tak měl kopí!
...
Je to ještě horší, než to vypadalo. Je to bachyně a v křoví má mladé. Je obrovská. Viděl jsem menší kusy, jak zlikvidovaly psy a potrhaly lovce. Ty krví podlité oči, Bůh nás opatruj. Jsme přitisknutí k sobě, cítím jak se snaží ovládnout zrychlený dech, cítím jeho pot, samet jeho kabátce. Nemusíme se domlouvat, víme, že je zle. Naše naděje je v nehybnosti.
...
Nevím, jak dlouho tu stojíme. Neodvažuju se otočit a podívat se na slunce. Podpíráme jeden druhého. Nikdy jsem netušil, že pouhé stání může bolet! Oba jsme museli pomaličku spustit nastražené meče, nedokázali jsme je unést. Jsme v podstatě bezbranní. Bože uvidím ještě někdy svého syna? To zvíře je ďábelsky trpělivé.
...
Můj bratře. Nevidím ti do tváře, ale znám tě. Kdybys mě nedržel... ta křeč v noze... neustál bych to. Mohl´s to risknout a nechat mě tam, upoutat ke mně pozornost. Podržel´s mě. Děkuju.
...
Obchází kolem. Vypadá klidněji. Selata běhají bezstarostně kolem, malý pitomý pruhovaný bestie. Jestli si nás budou chtít prohlédnout zblízka, je po nás. Bože, udělej něco, prosím. Nechtěl jsem zabíjet. To se jen tak zvrtlo. Jak hrozná je bolest z nehybnosti! Protestuje každý sval, špatně se mi dýchá. On na tom nemůže být líp. Prosím. Pomoz nám. Ještě jednou...
...
Prosím.
...
Troufli jsme se pořádně nadechnout. Šero láká mladé k vodě, stará po nás kouká, ale v podstatě ji nezajímáme. Jak dlouho tady stojíme? Hodinu? Den? Půl života?
...
Odešla? Odešla! Konečně... Přežili jsme. Jsme živí!
...
Věděl jsem dřív, jak sladký a opojný je vzduch? Jak zářivé umí být nebe? Díváme se na sebe, bolí nás toho hodně, ale jsme celí. Pohnu rukou, udělám krok a raduju se. Mohl jsem v bolestech krvácet na pasece a toužit, aby mě někdo dorazil. Žiju, a jsem zdráv.
...
Kdo se to tady tak strašně směje? Já toho holomka snad vážně zabiju, teď, když se mi to nepovedlo předtím. Sakra, to se snad směju já.