21.8.2019 | Svátek má Johana


POVÍDKA: Věřte nevěřte...

28.5.2007

Je tomu asi tak měsíc. Seděl jsem v dopoledním klidu s kávou před chalupou. Jako vždy, když mám chvíli (musím přiznat, že si ji záměrně dělám téměř každý den), jsem vychutnával překrásné okolí a v duchu rozmlouval s mými přáteli. Za ty považuji všechny tvory, s kterými jsem se za ta léta na vesnici a hlavně potom kolem naší chalupy, seznámil. Růžička - Píšek nekouká 1

Mám-li jmenovat přátele nejdůvěrnější, tedy patří k nim, mimo jiné, pochopitelně náš kocour Píšek, kuna Máňa, rodinka vrabčáků, kterým říkáme Doltonové, straka Babinská a v poslední době též nový obyvatel z okolí naší chalupy, liška Zikmund(slepice nemáme).

Tedy abych příliš neodbočil, sedím tedy u stolu a v klidu usrkávám ještě horkou kávu. Přede mnou na stole, vyrobeném z několika klád, přede Píšek. Přede, vrní, bručí, jak chcete.

Nad námi na okraji okapu poskakují Doltonové a švitoří. Vždy čekají až se Píšek zvedne a vyrazí do terénu na obhlídku revíru, využijí pak vzácné chvíle a slétnou se na okraj stolu, kde mají vždy v misce připraveno cosi k snědku. Pranic jim nevadí, že u stolu sedím já a zálibně je pozoruji. Již si zvykli.

Usrkávám, usrkávám a moje dušička se tetelí v bavlnce krásna. Nevím, ale asi z té euforie či proč, jsem najednou řekl nahlas: "To je krása, viď Píšku," a pohladil ho po hebké srsti.

"To bych píšk." Zaslechl jsem zcela zřetelně. Otočím se a nikde nikdo. Co blbneš, řekl jsem si a hladil Píška dál. Ten se slastně obrátil na záda a nechal se hladit po bříšku. "Á jé, tady máš klíště!" povídám zamyšleně a vstávám s tím, že dojdu pro pinzetu. "Ňo, ňo a ža krkem taky."

V polosedu se moje tělo zaseklo a na zádech jsem zacítil lehké brabenčení. Co to…? Trup se mi skácel zpět na lavici a já civěl na Píška jako opařený. Trvalo to hezkou chvíli a kocour dělal, jako by nic. V duchu jsem horečně přemýšlel co dál. Přece jsem se nezbláznil!? Tak teď nebo nikdy. Vybíral jsem otázku, která rozhodne. Kdesi v nitru se mi ale ozýval hlas reality, který celou situaci jaksi zklidňoval.

"Mám ti je…, ch…chceš je vyndat?" s obavami a téměř s respektem ze mne vypadlo. "No, šnad mi je tam nenecháš?" Nevím proč, ale v tu chvíli mi vytryskly slzy a tělo se začalo chvět. "Píšku, ty mluvíš?!" "No a čo, mluvím už dlouho, ale nikdo še še mnou nebaví." Proboha, kde je hlas reality, prolítlo mi hlavou?!

Seděl jsem, hlavu opřenou v dlaních několik centimetrů od Píška a civěl na něj. V duchu se mi přerovnávaly vědomosti o vzniku hlasu v hrdle, hlasivky, patro, technika… "Ale ty přece nemůžeš…", říkám nahlas. "Ale ale, to žnám, nič nemůžu a pši tom, chichi." Poťouchle se zachichotal.

Ležel stále na zádech, ale jeho oči byly teď daleko pozornější a sledovaly mé. Automaticky jsem položil ruku na jeho bříško, ale v tu chvíli, jakoby se lekla, ucukla. Byl to reflex, ani jsem netušil proč.

"No neboj, neboj, je to pšíjemný, jen si mě klidně pohlaď". Opatrně jsem ruku položil zpět a hladil mu příjemně teplé a hedvábné bříško. Píšek se protáhl a nejednou se zeptal: "Nemáš bubíčka?" Při tom se packou roztomile podrbal za uchem. V tu chvíli mě napadlo, že využívá situace. "Mám, ale dostáváš ho vždycky odpoledne…" Odpovídal jsem jako ve snu. To přece není možné, bavím se tu s kocourem a ještě se vymlouvám. Růžička - Píšek nekouká 2

"No a to je plávě to! Odpoledne je už poždě. Nejlepší je to láno, když ještě nemám naloveno." "No jo, ale to potom nebudeš chytat myši a kdo ohlídá chalupu?" "Chichichi, myslíš, že nebudu honit myši? Já?"

Bylo to logické a já se tedy zvedl a šel pro bubíka. Píšek poslušně běžel za mnou. Miska s bubíkem se ocitla na místě, kde obvykle mlsá. Nikdy to nedělám, ale v tu chvíli jsem se ještě jednou podíval na misku, zda je pořádně vymytá. Kocourek mlsal a já si sedl za ním na kuchyňskou židli a civěl na něj. Je to vůbec možné? Nic jsem nepil a přece mluvím s kocourem!?

"Píšku?" Vyhrkl jsem. "Mňo?" Ozvalo se od misky. "Nic, nic, jez klidně dál já si jen dojdu…" Nedořekl jsem a bral schody do koupelny po dvou. Sprcha zkrápěla mou hlavu a studená voda stírala explozi mé fantazie. Bomba! To je prostě bomba. Můžu se ho na všechno zeptat, můžu se dovědět vše o životě mnoha zvířat, můžu…Mozek začal fungovat na plné obrátky. V tu chvíli jsem si začal uvědomovat, co se vlastně stalo.

Moment překvapení se začal proměňovat v neuvěřitelně fantastický, ale skutečný pocit radosti a očekávání. Seběhl jsem z patra. Píšek seděl vedle prázdné misky a spokojeně si olizoval fousy. "Půjdeme ven?" Moje slova zazněla místností, kde byl mimo mě už jen Píšek. Bylo to zvláštní, praštěné, ale po chvíli jsem se dočkal odpovědi: "Já teď nemůžu, mám nějakou pláci a…" Nedopověděl, zmizel v otevřených dveřích a já zahlédl pouze ocas. Stál jsem tam a civěl.

Asi tak za hodinu se Píšek vrátil. Já již byl u svých miláčků v líhni a pral filtry. Kocour si lehl na své obvyklé místo a jako by nic se stočil do klubíčka. "Píšku?" "Ňo?" Ozvalo se z klubíčka, které se ani nepohnulo. "Kde jsi byl?" zajímalo mě. Zvedl hlavu a zase se na mne tak podivně podíval. "Ňo, chodím vždyčky touhle dobou na košáky. Víš tam jak máš bažén."

"Cože? Ty chodíš na kosáky?" Vyhrkl jsem tak trochu nazlobeně.

"Ňo chodím a víš ploč?" "To by mne tedy zajímalo!" "Ňo, plotože jsem kočour, ty nekňubo. Chichichi!" Mlčel jsem. Co na to říci? Po chvíli mě napadla spásná myšlenka. "Myslel jsem, nepůjdeme ven?" Snažil jsem se o probuzení zájmu a navázání na náš rozhovor. "A vezmeš mě?" Vzal jsem Píška do ruky, přitulil ho k sobě a odnesl ke stolu na zápraží. Lehl si na stůl a já si uvařil další, tentokrát silnou kávu.

To dopoledne jsme povídali a povídali. Dověděl jsem se mnoho věcí. Vyprávěl o ostatních zvířatech z našeho okolí, o nočních dobrodružstvích, o tom, co se mu líbí a nelíbí, co mu chutná a nechutná. Pomalu jsem si přivykal na to, že mluvím se svým kocourem a hlavně, že se s ním mluvit dá. Neopakoval pouze naučená slova, myslel na to co říká a mělo to hlavu a patu.

To vše byl ale začátek, blížila se doba, kdy se měla z práce vrátit moje žena.

Pokračování příště...

Jiří Růžička


Trest nebo domluva? Co na fyzické tresty říkají odborníci
Trest nebo domluva? Co na fyzické tresty říkají odborníci

Výchova dětí je těžká disciplína a neexistuje univerzální návod. Jak potrestat dítě, které neposlouchá? Fyzické tresty, zákazy nebo stačí jen domluva? Odborníci v tom mají jasno.

Diskuse


Alex
8:27
29.5.2007

sara
23:25
28.5.2007

Jiří Růžička
22:33
28.5.2007

Zuzka
21:07
28.5.2007

zkumavka
17:46
28.5.2007

baty
18:13
28.5.2007

Vakandi
:-)
15:23
28.5.2007

Lenka
15:17
28.5.2007

Dede
16:38
28.5.2007

baty
18:11
28.5.2007

PetraK
13:58
28.5.2007

MaRi
14:50
28.5.2007

Dede
16:37
28.5.2007

MaRi
18:13
28.5.2007

Jakub S.
21:07
28.5.2007

Zdena b.p.
12:48
28.5.2007

Zdena b.p.
12:53
28.5.2007

PetraK
14:00
28.5.2007

Han
12:38
28.5.2007

Jakub S.
16:15
28.5.2007

YGA
17:14
28.5.2007

veram
20:40
28.5.2007

veram
20:44
28.5.2007

Vave
20:48
28.5.2007

Jakub S.
21:18
28.5.2007

Jakub S.
21:20
28.5.2007

Hana Williamson
23:24
28.5.2007

zkumavka
12:27
28.5.2007

alimo
12:30
28.5.2007

Zdena b.p.
12:56
28.5.2007

Xerxová
13:58
28.5.2007

PetraK
13:59
28.5.2007

Zuzka
14:17
28.5.2007

zana
17:15
28.5.2007

Vave
17:20
28.5.2007

Apina
17:46
28.5.2007

krmič
12:17
28.5.2007

Bláža
11:48
28.5.2007

Bláža
11:48
28.5.2007

alimo
9:21
28.5.2007

YGA
9:18
28.5.2007

YGA
10:06
28.5.2007

Jakub S.
10:27
28.5.2007

Beda
8:57
28.5.2007

Zdena b.p.
8:30
28.5.2007

Zdena b.p.
8:32
28.5.2007

Xerxová
8:33
28.5.2007

tosca
8:50
28.5.2007

Jiří Růžička
8:50
28.5.2007

Rpuť
8:52
28.5.2007

Beda
8:54
28.5.2007

alimo
9:18
28.5.2007

Vave
9:20
28.5.2007

YGA
9:20
28.5.2007

dalmatin
11:12
28.5.2007

Dede
9:28
28.5.2007

Li
10:51
28.5.2007

Alča
8:20
28.5.2007

Bláža
7:25
28.5.2007

Zdena b.p.
8:24
28.5.2007

Rpuť
6:57
28.5.2007

Fallowa
6:53
28.5.2007

Xerxová
5:38
28.5.2007

Myš
1:02
28.5.2007

počet příspěvků: 83, poslední 29.5.2007 10:06