Polovina místnosti byla zařízená v duchu svobodného mládence. Starší, leč zachovalá kuchyňská linka, stůl, dvě židle, starožitná skříň po dědečkovi, otoman po babičce a krásné, ale již vetché křeslo, které podle rodinných pověstí očalounil naposledy krejčí knížete Schwarzemberka. Nikdo by ve skromném uspořádání nehledal jistě nic mimořádného, kdyby druhá polovina místnosti ale nevypadala spíše jako… no, jako expozice v prodejně s akvarijními rybkami.

Akvarista Boublík byl na své rybí hospodářství jak se patří hrdý a občasné návštěvy jeho kolegů, kteří mu svůj obdiv dávali jasně najevo, ho v tom ještě podporovaly. Táhlo mu na sedmdesát, ale jeho mysl byla na úrovni činorodého člověka ve středním věku. Plány do budoucna se jenom hrnuly a dokonce uvažoval o rekonstrukci celé garsoniery. Možná, že by se potom našlo ještě místo na jeden stojan s akvárii….Nikdy a za nic na světě by svůj svět nevyměnil, nikdy by nevyměnil to nádherné nekončící dobrodružství s chovem tropických ryb. Nakonec, nikdy ho to ani nenapadlo.

Byl Štědrý večer a pan Boublík se jako každý rok chystal na svůj sváteční výlet. Pečlivě si vyčistil své nářadí a položil ho do síně na zem. Letmě překontroloval všechna akvária a zavřel za sebou dveře. V síni si oblékl teplý zimník, na nohy navlékl boty válenky a na hlavu si dal starou ušanku. Nebyl chudý v tom pravém slova smyslu, mohl si dovolit novou, ale tato ušanka s ním jezdí k rybníkům již pěknou řádku let. Nakonec i ona patří k té nádherné vánoční tradici, na kterou se vždy tak těší. Několik schodů a po chvíli již kráčí přes park k zastávce tramvaje.

Po půl hodině jízdy vystoupil pan Boublík na konečné stanici za posledními paneláky. Čekala ho ještě jedna půlhodinka pěšky. Mohl počkat na autobus, který by zřejmě po chvíli čekání přijel, ale to by nebylo ono. Nepospíchal. Každý rok si tuto cestu vychutnával a těšil se na ni. Po chvíli se dostal na výpadovku. Položil všechny věci na zem, upravil si oblečení a potom vyrazil. Vánoční město se za jeho zády vzdalovalo. Zmrzlý sníh pod nohama chřupal a cesta mile ubíhala.

Dnešní den bylo město mimořádně sváteční. Všude, ale opravdu všude, kde to jen šlo, se třpytila světla a vzácný klid vládl kolem. Měl tyto okamžiky rád. Tramvaj byla skorem prázdná. Pomyslel si: "No bodejť, kdo by taky na štědrý večer kde lítal." Při těchto úvahách se zastavil a otočil hlavu na vzdalující se město. Pohlédl do osvětleného jeviště vánočního světa. To je už let….Vzpomínky se rychle rozletěly a slzy v očích ho možná trošku zaskočily.

Světla města se mihotala a mráz přikrýval chladivým oparem silnici. Projíždějící auto mu dalo procitnout. Hezké, pomyslel si. Utřel si rukávem zamžené oči a dal se opět do kroku. Nádherný mrazivý večer byl odměnou, vzpomněl na minulý rok, kdy ťapkal blátem.

Ještě chvíli a sejde ze silnice. Několik málo kroků a před ním se objevila osvětlená, zamrzlá hladina malého rybníčku. Byl součástí parku, kudy procházela cesta do blízké vesnice. Tam již léta lovil "prach", tu nejmenší, drahocennou potravu pro potěr svých vzácných rybek. Jedině v tomto rybníčku se pravidelně kolem Vánoc vyskytoval ten cenný dar.

Z batohu vyndal starou sekyrku, nádobíčko ke třídění planktonu a rozvážně rozložil síť. Připravil vše na lov a zaťal sekyru do ledu u stavidla. Práce to byla namáhavá, ale po chvíli sekání ocel plácla do vody, sekyrka zajela pod led. Trvalo to ještě několik minut a díra v ledu byla dostatečná.

Vánoční výtěr svých vzácných teter dělal každý rok, každý rok dával vytřít novou generaci vzácných rybek, které choval již od nepaměti. Málokterý akvarista se mohl pochlubit pravidelnými výtěry těchto nádherných teter. Ono nebylo až tak výjimečné tyto ryby přimět k výtěru, ale málokomu se podařilo potěr odkrmit. U většiny akvaristů tyto pokusy končily již v počátcích. "Zkrátka, v ten pravý čas je potřeba podat miminkům tu správnou dobrotu a ta je zrovna tady!" pomyslel si pan Boublík a ponořil se zvědavostí síť do ledové vody. Na břehu vedle něj stála třílitrová sklenice plná vody, součást jeho výbavy.

Jeden, dva, tři… počítal pan Boublík až do padesáti a potom rozrušen síť vytáhl nad vodu. Zkušenost mu velela, že je dobře. Voda ze speciální síťoviny odtékala pomalu a to znamenalo, že by to mohlo vyjít. Teď již celý rozechvělý odkapával poslední zbytky vody ze dna sítě a zbytek obsahu překlopil do připravené sklenice. Netrpělivě, jako malé dítě u vánočního stromečku zvedl sklenici nad hlavu proti pouliční lampě. Dobré! Dobré, dobré. Opakoval si a hrudník se mu sevřel příjemným pocitem. V první chvíli to vypadalo, že je voda zabarvena slabě do růžova, ale zkušenost mu již dávno dala poznat na co se to vlastně dívá. Ve sklenici se to jen hemžilo téměř neviditelným planktonem, červeným vířníkem, který akvaristé vyvažují zlatem.

Ještě chvíli se kochal pohledem a potom ještě jednou zalovil. Vzpomněl na minulý rok. Na tu divnou zimu, kdy o Vánocích padal místo sněhu déšť a plankton se z rybníčku ztratil. Minulou zimu po dlouhé době odchoval jenom několik málo rybek, ale ty stačily k tomu, aby druh zachoval a letos… letos uvidíte, kakraholti! To se honilo panu Boublíkovi v hlavě, když odcházel slabě osvětlenou cestou zpět k silnici, ke svému domovu.

Stanul na zastávce a pečlivě pročetl jizdní řád. Pojede za deset minut, zaradoval se. Teď je to již jiná, teď musím velmi pospíchat, abych byl co nejdříve s úlovkem doma. Cesta byla velmi příjemná, v tramvaji seděl téměř sám a z okna zahlédl sem tam projíždět prázdný autobus, či vozidlo taxislužby. Opuštěné město vonělo krásným časem a za svátečně osvětlenými okny se daly tušit radostné okamžiky dušiček těch nejmenších.

Po příchodu domů ho vítalo za dveřmi do obýváku typické bublání, ale jeho první kroky vedly do koupelny, kde měl poličku se všemi důležitými potřebami pro třídění planktonu. Vykonal vše potřebné a vrátil se do obývacího pokoje. Tam v rychlosti překontroloval akvária, která dopoledne pečlivě ošetřil a začal chystat vše důležité k oslavě.

Pan Boublík si nedovedl představit Štědrý večer lépe. Z rohu místnosti se linula z rádia vánoční koleda a ozdobená smrková větev na stole připomínala každoroční sváteční pohodu. Teplo roztálo ještě poslední vzpomínky na vánoční lov a v mysli akvaristy se chystal nádherný plán. Nádherný plán, který byl jeho každoroční oslavou a uctěním Vánoc.

Bylo vše nachystáno a pan Boublík se oblékal do svátečního. Sváteční stůl, na kterém plápolala svíčka, byl skromně, leč ne zcela chudě prostřen. V čele stolu se vyjímal krásně malovaný talíř na kterém byla naservírována štědrovečerní večeře.

Chviličku jakoby nervózně přešlapoval u dveří a naposledy ještě pohledem zkontroloval, zda na něco nezapomněl. Potom na chvíli odešel do koupelny. Když se vrátil, držel v ruce kelímky s roztříděnou vánoční stravou pro jeho miláčky. Pozorně podával rybám v každé nádrži potravu, až došel k malému akváriu, kde plaval sotva okem znatelný potěr. Zkušeně a velmi opatrně oddělil malou lžičkou dávku červeného prachu a chvíli lupou pozoroval s napětím výsledek.

Jeho tvář se postupně rozjasňovala až nakonec lupu odložil. Rozhlédl se s uspokojením po celé místnosti a usedl k sváteční večeři. Stůl byl postaven tak, aby od něj bylo pohodlně vidět do všech akvárií.

V místnosti bylo slyšet překrásné vánoční bublání a sem tam cinkl o talíř sváteční příbor. Z rohu za sporákem se slabě, ale opravdu jenom slabě, ozývala z rozhlasu Alžbětinská serenáda.

Hezké vánoce Vám všem přeje Jiří Růžička.