7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


POVÍDKA: V pasti

12.4.2008 0:06

Seděl na křesle, křečovitě svíral opěradla a naslouchal vzdalujícím se krokům. Hlava mu třeštila - vzteky, strachy, zoufalstvím. Nedokázal si přesně vzpomenout, co mu vlastně řekla, přestože to bylo životně důležité. Mluvila tiše, možná proto, že on na ni křičel. Bylo to: stěhuju se nebo stěhujeme se?

Zašátral po sklenici, ale byla moc daleko - z křesla na ni prostě nedosáhl. Zlostně škubnul za ozdobnou dečku, sklenice se překotila a čaj se rozlil nejen po stole, ale i po jeho kalhotách. Vztekle zaklel a v zoufalství do stolku praštil. Tentokrát převrhnul slánku. Prudké pohyby probudily dřímající bolest. Proč jsem se ksakru musel tohohle dožít?

Kolena ho zlobila už dlouho. Zprvu bolest ignoroval, nehodlal se nechat omezovat. Odmítal její starosti i námitky - není žádný stařec, aby vysedával po čekárnách všelijakých doktorů. Ze začátku byl úspěšný, okolí netušilo, že nějaké problémy vůbec má. Ona však věděla své.

Byt ve třetím patře bez výtahu byl každodenní mučivou zkouškou, a když počáteční tiché kletby vystřídaly zaťaté zuby a pot na čele, podařilo se jí donutit ho, aby se podrobil vyšetření. Nechápala, proč tak jančí. Sedmdesátku už dávno oslavil, tak podle ní měly jeho klouby nárok na nějaké ty protesty. Nevěděla, jestli se má smát, plakat nebo zuřit, když viděla, jak se před ní snaží skrývat pilulky a pro jistotu mu neprozradila, že ví o tubě s léčivým gelem schované ve skříni hluboko pod ložním prádlem.

Možná by se to bylo zklidnilo, nebýt té chřipky. V lednu ho málem zabila, ale byl silný a dokázal se navzdory všemu uzdravit. Ale ne úplně - obě nemocná kolena postihl ošklivý zánět a jeho dny naplnila bolest. Jednou palčivá a planoucí, podruhé jen šeptající, ale navzdory veškeré péči nikdy neustávající. Jaro už dávno dýchlo do oken a on stále nebyl schopen vyjít z domu.

Šílel z toho a ona šílela z něj. Netrápila ho zdaleka jen bolest, cítil se neschopný, zbytečný a hluboce ponížený. Vždycky byl silný, mocný a nezávislý. Nedokázal se srovnat s tím, že mu někdo musí pomáhat. Nedokázal být vděčný, a tak byl zlý. Přitom to nechtěl, ale zlá slova mu tryskala přímo z hloubi raněné duše. Cítil se nevýslovně pokořen, když se na ni díval a viděl, jak polyká jeho urážky, snaží se je přecházet, jak ho omlouvá před dětmi.

Nikdo ho nechápal a on sám se vlastně nechápal také. Nakonec na to přišel - někdy před měsícem to bylo, když ji pozoroval, jak se chystá jít ven. Pečlivě se ustrojila, lehce se namalovala, párkrát se dotkla hezky upravených vlasů, maličko se navoněla. Najednou se přistihl, že žárlí. Skutečně jde jenom na nákup, projít se po náměstí a popovídat si s kamarádkou? Najednou jako by ji uviděl jinak, než jak ji vnímal po řadu let. Připadala mu hezká, elegantní a žádoucí. O to víc, oč se sám cítil hůř.

Nebylo tomu tak vždy, naopak. Když jim bylo oběma krátce po padesáti, nechoval se k ní zrovna nejlíp. Příroda k němu byla štědrá, odjakživa byl pěkný chlap, zralost a úspěch k němu přitahovaly pohledy i mnohem mladších žen. Ne, že by té své zahýbal, ale ta pozornost mu dělala dobře. Ona byla tehdy nejistá a jeho chování ji zraňovalo.

Padesátka nebývá k ženám příliš milostivá, aby ji se ctí a důstojností zvládly, tak je obvykle nutné začít měnit styl a především se s tokem času smířit. K tomu potřebují podporu, někoho, kdo jim pomůže vrátit otřesenou sebedůvěru. Teď věděl, že ji tehdy zklamal. Byl dokonce tak trochu pyšný na její občasné projevy žárlivosti. Nikdy ji doopravdy nechtěl opustit, ale obdiv a společnost jiných žen mu dělala dobře, a míval tak trochu pocit, že by mu za jeho věrnost měla být vděčná.

Ach bože, když si na to teď vzpomněl, tak si připadal jako idiot. Jako namyšlený, tupý a slepý idiot. Kdyby mu někdo před dvaceti lety řekl, že bude v pětasedmdesáti šílet žárlivostí na svou ženu, vysmál by se mu. Tehdy mu připadalo, že v sedmdesáti už musí být všechno jiné. Vůbec si neuvědomil, že kdo je skutečný muž v padesáti, zůstane mužem pořád. Bohužel.

Znovu zaťal prsty do opěradel křesla, jako by doufal, že otupí bolest pulzující jak v jeho kolenou, tak i v jeho srdci. Vůbec si neuvědomil, kdy se situace obrátila. Jako by všechny ty otravné práce spojené s chodem domácnosti, všechno to vaření, uklízení, nakupování, řízení toku prádla i peněz udržovalo ženy ve formě. Alespoň tu jeho určitě.

Když šel konečně do důchodu tak měl velké plány, kolik toho udělá, přečte, neučí se… Jenže dny jakoby se krátily. Ledva člověk vstal a přečetl si noviny, už aby spěchal k obědu, a než stihne zajít ven a otevřít si knihu, tak se stmívá. Jak se zdálo, jeho žena to také registrovala, ale neměla čas se tím podrobněji zabývat. Potom skončil s bolestmi v křesle a ona ještě zrychlila.

Poslední dny byly k nevydržení a on moc dobře věděl proč. Byla náhodou doma, když ho přivezla sanitka z vyšetření v nemocnici. Všechno by nějak překousl, kdyby mu to mladé hovado, ten debilní saniťák, neřekl dědo. Před ní! Cítil se neskonale pokořen, a protože to nedokázal spolknout, tak byl zase zlý. Na toho hloupého kluka i na ni. Její trpělivý, byť trochu odevzdaný pohled, spojený s úsměvem a snahou ho uklidnit byl víc, než kolik dokázal snést.

Nenávidím tenhle hnusnej byt, nenávidím všechny doktory a nenávidím tebe! Chci být sám a sám taky chcípnout… Vmetl jí to do tváře, zatímco se z posledních sil, ohlušen bolestí, šoural do ložnice. Prásknul za sebou dveřmi, padnul na postel a ze všech sil potlačoval zrádné slzy. Nebylo to jen zoufalství, byl to i strach. Protože při pohledu do jejích očí poznal, že přestřelil. Tvář jí ztuhla a jemu bylo jasné, že se právě k něčemu rozhodla.

Jenže tentokrát mu neřekla oč jde, a brzy nato poprvé odešla ven, aniž mu řekla, kam jde a kdy se vrátí. Za těch deset dní takto odešla už čtyřikrát. Vždy se pečlivě oblékla, usmála se a řekla, že jde do města. Nic víc. A on se nikdy nesnížil k tomu, aby se jí zeptal proč. A potom trpěl. Dnes to nevydržel, všechna jeho dušená žárlivost a vztek vyvřely ven a řekl jí… Ne, ani sám sobě to nedokáže zopakovat. Jenže ona na to neřekla nic. Možná se i trochu usmála a tiše odešla. Ani těmi dveřmi nepráskla.

Seděl v křesle, kalhoty polité čajem, v ústech vyschlo. Zaslechl kroky. Vracela se. Povzdychl si úlevou a čekal. Nevěděl na co vlastně, na ortel? Jak to myslela s tím stěhováním? Bože dej, ať ho neopustí! Jestli to bude nutné, tak si před ní i klekne, i když netušil, jestli by se potom vůbec dokázal z té podlahy zvednout.

Dveře se otevřely a zase zavřely. Zaslechl pozdrav, ale odpovědět nedokázal. Netrucoval, jen měl pocit, jako by úplně ztratil hlas. Vešla do pokoje, přinesla s sebou závan svěžesti a čerstvého vzduchu. Jenom pozvedla obočí, když uviděla tu spoušť, ale nevšímala si jí. Všímala si pouze jeho. Pousmála se, odhodila noviny ze židle a přitáhla si ji proti němu. Vytáhla z kabelky několik papírů, postupně mu je podávala a nevzrušeným hlasem říkala neuvěřitelné věci.

"Byla jsem za tvým ortopedem a podle jeho názoru bys měl přistoupit na výměnu obou kolenních kloubů. Nebude to legrace, ale máš potom naději normálně chodit." Vykulil na ni oči. "Cože?" Na otázku nijak nezareagovala a pokračovala. "Taky jsem byla v realitce. Několikrát. Náš byt se jim líbí a nabízejí nám za něj buď pěkný byt v přízemí, nebo malý domek. Rozhodla jsem se, že já se už těma schodama týrat nenechám. Co na to říkáš?"

Neříkal nic, jenom se díval hluboko do jejích očí. Viděl tam především lásku, ale i bolest a únavu. A naději. Usmála se. Opatrně, jako by se bál, zdvihl chvějící se ruku a něžně ji pohladil po tváři, setřel z koutků očí stopy slz a dotkl se jejích úst. Jemně ho do prstu kousla. "No? Jak se ti to líbí? Bereš to?"

Byl by jí slíbil cokoliv a věděl, že ona to ví. Ovládl se dokonce tak, že se na ni dokázal uličnicky ušklíbnout. "Beru tebe, a když jinak nedáš, beru i nové klouby a nový dům. Ale ze všeho nejvíc bych bral suché kalhoty…" Rozesmála se a podala mu ruce, aby mu pomohla vstát.

 



HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?
HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?

Kojení je bezpochyby nejlepší způsob výživy, který můžete svému miminku poskytnout. Správná výživa vašeho děťátka hraje již od narození klíčovou roli nejen ve vývoji a zdravém růstu. Současné výzkumy prokazují, že kojení má vliv na snížení rozvoje civilizačních chorob.