A tak vznikají příběhy pravdivé, upravené pouze do rukopisu toho či onoho člověka tak, jak je on sám prožíval a jak se do jeho dušičky uložily. Jsou lidské, falešné, veselé, dobrodružné a když je autorovi zrovinka tak trochu smutno…
Stařec a pes
"Prašivý ráno!" Ozvalo se z hloučku zemědělských dělníků popíjejících u dveří krámu zlatavý mok přímo z lahví. Vesnice ožila s šestou hodinou ranní, kdy měli zemědělci ve statku rozdílení podzimních prací. Hned potom se ale jako vždy musel pracovní den pokřtít a skutečným začátkem pracovní doby se tak stala právě až chvíle, kdy se od krámu sychravou mlhou ozvalo pitoreskní cinkání hrdel pivních lahví.
"Hele, dědek s Pipinou."
Jako v uměleckém filmu se z mlhy velmi pozvolna nořila postava starce, který se opíral o hůl a za ním šel, tak těsně jako by byl součástí jeho těla, nalepen pes. Oba se blížili velmi pomalu a když došli ke dveřím krámu, pes sám, bez povelu usedl k jeho dveřím. Přední nohy se mu nepatrně chvěly.
Stařec vešel dovnitř a oddělil vnější svět dveřmi. Pes ulehl. Tato nepatrná příhoda změnila chod života v prostoru přede dveřmi. Mlhou ohraničený prostor budil dojem, že se svět scvrkl na toto malé území a život v něm představovali pouze zúčastnění s lahvemi v ruce, stařec a pes.
Několik poznámek se sneslo na účet psa a ten, jakoby se ho netýkaly, zdánlivě klidně ležel. Hlavu na předních packách obrácenou směrem ke dveřím krámu. Byl už starý, tak starý, že si ani sám nevzpomínal na dny svého štěněčího mládí. Jen mžitky vzpomínek, dnes již vyhaslých, se ozývaly. Tehdy se setkával s krutostí, na kterou se těžce vzpomíná. Jeho nelehké mládí končilo chvílí, kterou pes prostě pochopit nemůže. Do psího světa zkrátka nepatří.
Poslední jízda autem, poslední klapnutí dveří a zápach kouře z výfuku. Za několik okamžiků se ocitl ve zcela neznámém prostředí beze smečky, bez jejího vůdce. Ještě dlouho seděl u silnice a čekal. Po mnoha hodinách a nebezpečných manévrech okolo projíždějících aut se vydal hledat toho, který měl být nadále jeho pánem a ke kterému bez okolků vždy vzhlížel jako ke svému psímu bohu.
Nakonec mu ale zcela jiný bůh dal poznat, že existuje též lepší svět. Svět, ve kterém se i on může cítit spokojený a šťastný. Vyhladovělý a téměř k smrti umořený po několika dnech přibyl právě sem. K těm dveřím, u kterých právě leží a téměř si nepamatuje, že to bylo kdy jinak. Tehdy bylo léto a jeho dělil od vstupu do psího nebe již jen okamžik. A právě tady ho našel. Ve chvíli, kdy už ani nedoufal, ho našel. Našel svého nového boha!
Dveře se otevřely. Dění v miniaturním světě bylo náhle narušeno. Změna ve scénáři dělníky vyvedla z ranní letargie. Pes se těžce, ale radostně postavil na všechny čtyři. Stařec nechal dveře pootevřené, hůl zaklesl na paži a pomalu rozbaloval papír. Život těch dvou se v tu chvíli zúžil na ještě menší svět. Svět ve světě ohraničeném mlhou. Natažená ruka byla pro zvíře jasným znamením. Mnoho let se tento rituál opakoval. Byla to jejich ranní radost, bylo to znamení věrnosti.
Opatrně vzal z ruky starce kus uzeniny a ulehl. Bylo to právě jako ten den, kdy svého nového pána našel. Stařec zašel a dveře opět oddělily světy. Bylo otázkou okamžiku, kdy salám zmizel v tlamě psa. Jeho hlava se opřela o přední packy a zrovna tak jako před chvílí, ležel s hlavou otočenou ke dveřím. Jen jeho oči kontrolovaly střídavě hlouček popíjejících lidí a dveře, ve kterých se co chvíli objeví bůh.
Po chvíli odcházeli oba tak jak přišli. Stařec a těsně za ním, se skloněnou hlavou, pes. Chuchvalce mlhy je pohltily a jejich výstup se tím provždy vymazal z paměti dne. Byl tak běžný, že se jím nikdo nezabýval. Oba žili svým životem a pouze oni věděli, jak je jejich vztah důležitý.
Stalo se to před mnoha lety. Bylo to druhý den po události, která změnila člověku život od základu. Bylo to hned po lidském rituálu, kdy se pozůstalí loučí s osobou blízkou či známou. Bylo to druhý den po pohřbu jeho ženy, kdy si uvědomil, jaký význam a tragický dopad bude mít její smrt na další pokračování jeho života.
To ráno se blížil ke krámu jako ve snu. Až teď mu jeho mysl dovolila procitnout a započít uvažovat o budoucnosti. Jediné, co se ale ozývalo z jeho nitra byla zoufalost. Z prázdnoty se ozývalo pouze volání po záchraně duše. Bezradný a zoufalý tehdy nakoupil zrovna tak, jako nakupoval ještě před několika dny. Nakoupil pro oba. Nikdy to nedělal, nikdy se nezdržel před krámem, aby vypil hned po ránu nalačno studené pivo.
Vždy se vracel ihned ke své ženě s níž prožil celý život. Tehdy se to stalo. Usedl s nákupní taškou před obchodem a jeho zrak nezúčastněně bloudil po okolí. Nevzpomínal, neplakal. Jen věděl, že se tam nesmí vrátit. Bylo to silné a v jeho nitru to znělo jako příkaz. Jestli se vrátíš, už nevyjdeš! Jeho duše byla zaplněna hořkostí a myslel na jediné, myslel na ukončení toho nesnesitelného pocitu, který se dral do jeho vědomí a ničil poslední vůli k životu.
Hlavu položil do dlaní. Taška s nákupem se sesula k jeho noze a pivo z lahve se rozlilo po zemi. Seděl tak nehybně, hlavu v dlaních a vyhasle sledoval mravence, jak se pod ním lopotí s nepatrným zlomkem stébla. Nevěděl, jak dlouho tam tak seděl a bylo mu to jedno. Jeho mysl bloudila v neznámu.
Blížila se ale chvíle, kdy zasáhl všemocný osud. Blížila se poslední šance, kterou máme všichni, ale kterou si ne všichni v pravý čas uvědomíme. Milosrdné vysvobození, které má mnoho podob. Téměř nepatrný dotek čehosi studeného na své ruce zprvu nezaregistroval. Po chvíli se ale ten téměř neměřitelný pocit opakoval. Stěží zvedl hlavu a jeho pohled se dotkl téměř fyzicky pohledu zuboženého zvířete. Signál z očí obou ubožáků byl jasný a nezpochybnitelný. Potřebuji tě!
Byla to vteřina, co rozhodla o dalším osudu těch dvou. Vše mělo najednou smysl. Smysl měl i ten nákup pro dva. Ten okamžik se stal pro oba nevratným začátkem nové éry. Jejich život dostal význam a společně mohli unést bolest, kterou oba nesli. Byla tak snesitelnější a postupně se měnila ve vzpomínku.
Dny šly společně s neúprosným časem a všemocný osud se jednoho dne vrátil k dvěma kamarádům, aby dokončil příběh, který sám kdysi rozehrál. Ten den se před krámem odehrával děj jako vždy. Jen mlha ustoupila a dny se zkrátily.
"Hele, dědek s Pipi…, dědku, kde máš psa?" Neznali ho bez psa, když jeho žena zemřela, byli ještě malé děti.
Bylo ale pozdě na vysvětlování, příliš pozdě na cokoliv. Stařec se zastavil a pozvedl na hlouček chlapů pevný zrak. V tu chvíli mu to došlo. Několik kroků od dveří, které rozdělovaly světy se otočil. Jeho nepatrné krůčky zamířily zpět, zpět do světa, kde již nebude cítit tu hrůzu a bolest, kterou tak dobře znal a kterou již jednou zažil. Věděl, že je příliš pozdě na nový život. V tu chvíli to pochopil a se svým osudem se smířil. Svou šanci si již vybral. Vybral ji až do dna.